U Dana Přibáně by heslo z wikipedie, které jej charakterizuje jako „novináře, filmaře a cestovatele“, rozhodně nestačilo. Šéf cestovatelských projektů s názvem Transtrabant procestoval právě charakteristickými žlutými trabanty velký kus světa. Podařilo se mu spolu s kolegy vytvořit několik úspěšných filmů, pořádá přednášky, ale kromě zahraničí jej zajímá i situace v České republice, která v současnosti není právě růžová. A Dan Přibáň se ji snaží zlepšit po svém: vysvětlováním, diskuzemi a vším tím, co by měla dělat média a hlavně politici.

Nejprve se samozřejmě musím ptát na trabanty. V kinech běží váš film Trabantem do posledního dechu. Jak jste spokojeni s ohlasy?

Návštěvnost je naprosto skvělá. Sama o sobě, a pokud vezmeme v potaz, že je to dokument a v porovnání s hranými filmy nás hraje polovina kin, je to úžasný úspěch. Doufali jsme, že to půjde dobře, protože nám ten film dal opravdu hodně práce. O to víc nás to teď těší.

Je hotovo, jste doma, film na plátnech… Už přemýšlíte o další cestě?

My ji měli vymyšlenou, ještě než jsme před rokem vyjeli. Původním plánem bylo dojet z Perthu do Prahy. Když jsme to ale propočítali, zjistili jsme se, že se to nedá stihnout. Rádi bychom tedy vyrazili z Bangkoku, kde naše poslední cesta končila, domů. Vypadá to rok 2018. Musíme startovat na jaře, abychom jeli do léta, a na příští rok to připravit nestihneme. Mám dva velké sny: Dojet z Bangkoku do Samarkandu v Uzbekistánu, kde vrcholila naše první cesta. Protože když tam přijdeme z druhé strany, objeli jsme trabantem svět a takovou blbost ještě nikdo neudělal. A druhý, neméně inteligentní plán, je začít cestou zpátky někde u Košic sbírat trabanty a u Devíti křížů s nimi ucpat dé jedničku. Ať ten návrat stojí za to!

Jak těžké je na podobnou cestu shánět peníze?

Hrozně. Zachránila nás zázračně úspěšná kampaň na Startovači. Přes sponzory to jde těžko a pomalu. Zpočátku jsem si myslel, že toho sponzorům nenabízíme dost. Ale ve chvíli, kdy jim garantujeme dvanáctidílný seriál v televizi, film v kinech, Facebook, kde je několik desítek tisíc lidí, jsem zjistil, že prostě většinou nemají zájem, jen to nechtějí říct na rovinu. Mám pocit, že nálada ve společnosti se od našich prvních cest změnila. Najednou jako by zmizela chuť riskovat.

Ale ti, co nás sponzorovali, jsou skvělí. Měli jsme štěstí na střední české firmy, které mají ještě dosažitelného majitele. Člověka, se kterým můžete jít na kafe. To jsou lidé, kteří jsou stále ochotní riskovat. Ve velkých firmách už nikdo nemá odvahu.

Není ale přece jen získávání sponzorů o něco jednodušší než na začátku? Teď už jste známí, sponzoři vědí, do čeho jdou.

Je to stále stejně těžké, protože naše cesty jsou větší a potřebujeme víc peněz. Máme vlastně výpravy seřazené podle nákladů. Stejně jako my, většina lidí začíná své cestování směrem na východ do Asie, kam se dá dojet po zemi, takže kromě víz, jídla a benzínu nic neutratí. Ovšem když chcete do Afriky, musíte ji buď objet celou dokola, což znamená padesát tisíc kilometrů, nebo přijet na jih a zaplatit loď zpátky. Jižní Amerika je ještě dražší, o Austrálii nemluvě.

Navíc točíme filmy, bez kterých by mě to nebavilo. Jak už jsem říkal mockrát: Cestuji proto, abych o tom mohl vyprávět. A i když s sebou nemáme žádný štáb, na techniku potřebujeme také víc peněz, protože samozřejmě doba postupuje a požadavky jsou pořád větší. A hlavně my sami na sebe máme pořád větší požadavky.

Trabantem až na konec světa.
Trabantem až na konec světa.

Když jede skupina lidí společně pryč na tak dlouhou dobu, musí se zákonitě objevit ponorková nemoc. Jak ji snášíte?

Ponorka přijde vždycky, bez ní to nejde. Kdyby se s ní dalo něco dělat, netrpěli by jí profesionálové na ponorkách. Na poslední cestě, která byla těžká a extrémně dlouhá, ale poprvé nastal zajímavý zvrat. Když po čtyřech měsících dosáhla vrcholu, najednou ustoupila. Zvykli jsme si, že jedeme s partou pitomců a nic s tím neuděláme. Neměli jsme na výběr a srovnalo se to. Samozřejmě, že si lidé lezou strašně na nervy. Tentokrát nás už bylo hodně, devět. Tolik lidí už by se mělo řídit spíš jak vojenská jednotka, jenže to nechci.

Cestou jsme si ověřili, že pokud je nás míň, tak pět, šest, dokud si můžete sednout k jednou stolu, vždycky se domluvíte. Jakmile ale musíte stoly srazit dva, je to už mnohem, mnohem těžší. Největší ponorka se obvykle dostaví tak za čtyři měsíce. Člověku začnou vadit drobnosti. Nejlépe to vystihl pan Stöhr, šéf expedice Tatra kolem světa, který říkal: „Ten člověk vám nevadí. Ale to, jak míchá ten čaj tou kovovou lžičkou v tom hliníkovym hrnku! To byste ho zabil!“ Po dlouhé době jsme si ale na sebe zvykli a byli jsme už jen unavení. Na konci to vypadalo, že to vzdáme a pojedeme domů, a mě obrovsky zaskočilo, že osm z devíti lidí řeklo: „My to ještě zkusíme.“

Nyní se z vašich cest vrátíme zase domů. Vy sám se poměrně hodně vyjadřujete k současné situaci. Jak moc jsou podle vás vaše názory ovlivněny tím, že jste poznal velkou část světa?

Lidé se vždycky bojí toho, co neznají. I my jsme se báli. Když jsme měli jet na první cestu, chtěli jsme do Afriky. Pak jsme dostali strach a jeli do střední Asie, aby se nakonec na druhé cestě ukázalo, že Afrika je v pohodě. Pak jsme se zase báli Jižní Ameriky, představoval jsem si místní drogové gangy, všechna možná nebezpečí… A zase to bylo v pohodě. Myslím si, že je to rozhodně o rozhledu a o tom, že ještě před pětadvaceti lety byla naše země naprosto odříznutá. Lidé nemohli poznávat cizí země, nikdo jim nevyprávěl, co tam zažil.

Kdybychom nebyli zavření za ostnatým drátem, dávno by se někdo vydal trabantem do světa. Počítám, že hned, jak je začali vyrábět. Na druhé straně železné opony to bylo normální. Bylo normální vědět, jak to vypadá za rohem, lidé žili v daleko globálnějším světě, takže i dnes je tam znát, že se bojí méně. Jsou ve spojení se světem po generace.

I my jsme ho měli. Já mám třeba moc rád Zlín. Člověk tam vidí, jak Baťa plánoval desítky let dopředu, stavěl město světovým způsobem. Třeba slavné Velké kino je ve skutečnosti provizorní stavba, místo které plánoval časem postavit kulturní centrum. Po nástupu komunistů k moci se ze Zlína se stal Gottwaldov, z Baťových závodů Svit a sláva Zlína se už nikdy nevrátila. Naše napojení na svět zmizelo. Miliony lidí vyrostly bez šance vidět svět za plotem. To, co se tu dělo do roku 1989, nás odřízlo a nedá se to snadno obnovit. V době, kdy vznikla v roce 1918 Československá republika, jsme byli ekonomicky, politicky, kulturně i technologicky naprosto současný stát. Bude to znít asi legračně, ale pro mě bylo obrovským překvapením, když jsem kdysi zjistil, že tehdy bylo normální umět anglicky, francouzsky. A dnes se policisty na Hlavním nádraží cizinec na něco zeptá a on mu odpoví: „Tady jste v Česku, mluvte česky.“

Přesto by svět měl být mnohem více globální a propojený, nejen díky cestování, ale hlavně díky internetu, nemyslíte?

Mám pocit, že došlo k podivnému efektu. V žádném sci-fi románu, nebo já o žádném nevím, se nedočtete o tom, že by neomezený přístup k informacím způsobil zblbnutí lidí. Vždycky je to spíše o filtrování informací nějakými padouchy. Ale paradoxně právě to, že máme neomezený přístup k informacím a je možné si všechno ověřit, umožňuje lidem daleko snadněji najít informaci, která jim pouze potvrdí jejich postoj. Mnohým chybí kritické myšlení a prostě nemají pocit, že by na tom bylo něco divného. To je strašně zvláštní efekt. Podívejte se třeba na chemtrails. To je domněnka, která místo aby s přístupem k informacím upadala, roste. Daleko víc lidí najednou věří tomu, že je někdo práškuje a ovládá, protože si mnohem snadněji najdou informace, které jim to potvrdí. Proto by si člověk nikdy neměl na internetu diagnostikovat nemoci, protože dřív nebo později dojde k tomu, že je jen krůček od smrti.

Navíc vidíme silný vliv ruské propagandy, která vyrábí informace na míru pro toho, kdo chce být v něčem utvrzen. A on si je sám najde. Jsou to takové kostičky vytvořené tak, aby přesně zapadly na místo v hlavě člověka, který je hledá. A další už nehledá, nemá důvod, nepochybuje, chybí mu kritické myšlení.

Věřím tomu, že kdyby u nás měli lidé dříve šanci normálně cestovat, poznávat svět, viděli by ho mnozí jinak. Zatím se to nenapravilo.

Czech Team s Danem Přibáněm na přechodu Berkasovo.
Czech Team s Danem Přibáněm na hraničním přechodu Berkasovo.

Vy se ale s lidmi na internetu, hlavně na svém facebookovém profilu, snažíte diskutovat.

Já jsem se do těchto věcí nikdy nepouštěl. V době, kdy jsme byli na cestě, se v Česku začali řešit migranti. Já jsem to pozoroval z dálky. Pak mě ale začala rozčilovat omezenost některých lidí v diskuzích… Štvalo mě, když nadávali lidem na našich fotkách z Východního Timoru ležícím na druhém konci světa. Tak jsem si sám pro sebe dal takovou misi trpělivě vysvětlovat, argumentovat a odpovídat. Myslím si, že to má smysl. Ale přiznávám, že už jsem z toho občas taky unavený. Snažíte se mnoho měsíců argumentovat, vysvětlovat, dokládat zdroje, zatínat zuby a i přes to, jak se lidé chovají, být slušný. Až po nějaké době zjistíte, že s určitou skupinou lidí je to ztráta času, že už vám docházejí síly stále vstřebávat hloupé osobní urážky typu „sedni si do trabanta a táhni“ nebo překroucené argumenty často postavené na prokázaných lžích. Vaše dobrá vůle ustoupí, už nekomunikujete tak neutrálně, nebojíte se popsat určité lidi, kteří ne že mají jiný názor, ale stále dokola vám například opakují vyvrácený hoax, vyzývají k potápění lodí a střílení čmoudů…

Mám pocit, že se k některým lidem, kteří se chovají velmi neslušně a velmi hloupě, chováme až příliš korektně. Chybí nám takový hezký tradiční pocit pohrdání. Chceš tady postavit znova železnou oponu a střílet lidi na hranicích? Odmítáš pomáhat lidem v nouzi, protože je to pro tebe nepohodlné? Jsi člověk, který je pro mě špatný, a pohrdám tebou. Není to nenávist, je to pohrdání. Po těch měsících zoufalých diskusí cítím, že mám právo někomu, kdo se chová jako tupec, říct, že se chová jako tupec. Pořád poctivě odpovídám a argumentuji, dospěl jsem ale k názoru, že u některých lidí to opravdu nemá cenu, a považuji za legitimní být na ně jedovatý a ironický. To je určitá skupina osob, které si nezaslouží slušné chování. Samozřejmě je to občas strašně ubíjející.

Existují lidé, které se vám podařilo o něčem přesvědčit, něco jim vysvětlit?

To asi nikdy nikdo nepřizná, což je vidět například u hoaxů. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by se někdo omluvil a uznal svoji chybu. Uklidňuji se ale jedním mým starším tažením, které jsem pořádal proti pirátům. Hodně dlouho jsem trpělivě vysvětloval, proč nám škodí, pokud nám někdo ukradne film, dá ho na youtube, torrenty, ulož.to a ostatní si ho stahují. Často jsem to vysvětloval, občas jsem se pohádal… A výsledkem bylo, že lidé nás začali na internetu bránit. Do diskuzních fór na webech, ze kterých lze pirátsky stahovat filmy, psali, ať je smažou, nestahují, že nám to škodí. Myslím si, že dlouhodobá vysvětlovací kampaň přinesla ovoce. Někdo dokonce nahrál na ulož.to soubor s názvem našeho filmu, ale jednalo se pouze o text: „Co tady hledáš, pyráte? Běž do kina!“ Opravdu takhle s tvrdým y. Prostě za nás bojoval. Takže vysvětlování smysl má, i když to není na první pohled vidět.

Myslíte si tedy, že by podobným způsobem měli problematiku kolem migrace vysvětlovat politici? Nebo média?

Hlavně politici! Oni to ale většinou dělat nechtějí. Já z velké části naší vrcholné politické scény cítím pocit zmaru, jelikož se veze na populistické vlně strachu a nenávisti. Jde jenom o hlasy voličů, samozřejmě. Snadno získávají politické body v „boji“ proti islámu a migraci. Babiš dříve hovořil o tom, že by se celý problém měl rozumně řešit, ale najednou otočil a mluví o zavírání hranic. Kdo tohle neudělá, ztrácí voliče. Totéž jako slogan: Vystoupíme z Evropské unie. Unie vám škodí. Unie vám postavila zbytečnou cyklostezku. Zlá Unie! Ti lidé nevidí, že ač se nejedná o geniální a bezchybný projekt, je schopen pomoci. Pokud krademe dotace a stavíme zbytečné stavby, tak za to nemůže Evropská unie, ale my sami. Ti, kteří proti ní brojí, žádný lepší nápad nemají. Když se jich zeptáte, neodpoví. Voliči chtějí jednoduchá řešení, nevnímají, jak velký tlak jde z Východu… Jak by politici mohli připustit referendum o setrvání v Evropské unii v době, kdy se veřejné mínění stalo marketingovým nástrojem? Kdy se do nás valí informace stejně jako slevy v Lidlu? Pokud mám dost peněz a umím pracovat s informacemi, mohu mnohým lidem namluvit téměř cokoli.

Někdy mám tendenci vnímat tu skupinu jako dav z Bílé nemoci. On asi opravdu existuje, jinak by to Karel Čapek nenapsal a nebylo by to nadčasové a platné dodnes. Dav, který chce válku, protože mu bylo řečeno, že musí být… Je opravdu těžké se do této manipulace vžít. Každý z nich má navíc přece možnost začít kriticky myslet.

Když ale vidím, kolik těch lidí je, pochybuji občas sám o sobě. To to opravdu není vidět? Jak je možné, že nám vládnou, nebo se o vládu pokouší, postavy, které se chovají a vypadají jak záporáci z fantasy nebo sci-fi? Samolibý, odporně tlustý, chlastající, sprostý bezpáteřní vůdce, který se spojí s kýmkoli, a řekne a udělá cokoli, jen aby se utvrdil ve svém pocitu výjimečnosti a udržel se u moci. Jeho poskok, hubený brýlatý šmejd, jenž se neštítil pracovat pro list stranící temné straně, která tu čtyřicet let vládla, odporný vyzáblý obraz svého pána, který řekne cokoli, aby se mu zalíbil a chránil ho. A v pozadí… šedá eminence, vytáhlý, s rybíma očima, na první pohled férový, na druhý všehoschopný bohatý slizoun, který pro temnou stranu pracoval, a ač ji zapírá, díky ní zbohatl a získal vliv. Je z nich nejchytřejší a nejpodlejší.

Tuhle sestavu bychom nenáviděli v každém filmu. Průhledné charaktery, které musí špatně skončit, aby to celé skončilo happy endem. Jsou jak z pohádky, není na nich nic rafinovaného. A na loupežnících, rádcích a biřicích, kteří jdou s nimi, také ne. Všichni vypadají, jako kdyby na ně byl vypsaný casting na vedlejší role. A v reálném světě jim tolik lidí věří? Nerozumím tomu.

Jak ale někoho můžete ke kritickému myšlení donutit, pokud nefunguje ani vysvětlování?

Občas si říkám, že by mělo vzniknout to, o čem ti konspirátoři tak rádi mluví. Tajná organizace pro změnu světa, která by stejné prostředky používala opačně. Tajný klub „pražské kavárny“, který by vytvářel antihoaxy a antimanipulaci. Je ale strašné, že bychom bojovali těmi samými propagandistickým zbraněmi, proti kterým brojíme. To nejde, ale prorazit s pravdou, zejména pokud je složitá, je téměř nemožné.

Sledoval jsem to v případě hoaxu s Italem ubodaným migrantem, který proběhl před nějakou dobou. Ten hoax, který se dal při troše googlování snadno vyvrátit, protože se jednalo o vraždu z Filipín – a já rozhodně nebyl první, kdo to udělal – nabral během jedenácti hodin přes tři a půl tisíce sdílení na Facebooku. Můj text dokazující, že je to podvod, s fakty a doloženými zdroji, jich měl pouhých 200. Nikdo to už dál neposílal. Ti lidé se chtějí utvrzovat v tom, co si myslí, ne to vyvracet. Hledal jsem cestu, jak bych těm tisícům řekl, že to je lež, aby tohle nešířili, ať se zamyslí, než něco podobného sdílí. Ale opravdu nevím, co jim napsat. „Pokud to video až příliš zapadá do vašeho vidění světa, buďte opatrní.“? To bude asi těžko fungovat.

Není to spíše tím, že šíření komplikovaných a nejednoznačných řešení je mnohem složitější než jednoduché výkřiky?

Určitě. Já tady také žádné migranty nechci. Ani oni sem většinou nechtějí. Jenže u nich se válčí. Bylo by mnohem lepší, kdyby zůstali doma a potkávali bychom se na cestách. Je to komplikace pro nás, ale pro ně ještě větší – a tohle lidé nejsou mnohdy schopni pochopit. Je problém, že sem uprchlíci jdou. Ale to neznamená, že jim nepomůžeme. Na přechodu v Berkasovu jsem viděl, že mnoho uprchlíků opravdu neví, co dělá. Ale co, to do nich budeme střílet?

Viděl jsem projev nějaké dívky, jméno si bohužel nepamatuju, na demonstraci pana Konvičky. Ona zjevně opravdu věří, že u nás hrozí muslimská invaze. Operovala s tím jako s reálnou věcí, která je přitom asi stejně pravděpodobná jako zombie apokalypsa. Tihle šiřitelé strachu se tváří jako vlastenci, ale místo toho, aby národ utvrzovali v tom, že problémy zvládne a je silný, se ho snaží vystrašit. Věřím, že někdo je opravdu vystrašený a myslí to upřímně, ale u mnohých je to politický kalkul. A je ubohé rozsévat strach a nenávist kvůli svému prospěchu a cestě k moci. To jsou lidé, kterými pohrdám.

Tuhle otázku po všem, co jste zmínil, nemohu nepoložit. Máte strach z toho, jak tenhle vývoj dopadne? Že se ještě víc přiblíží té Bílé nemoci?

Jsem z toho otrávený. Pro mě je nejcennější věcí v životě svoboda. Mohu si něco vymyslet, něco zkusit a ono to něco udělá. Takhle jsem to dělal celý život. Celé je to o svobodě rozhodování, právu na úspěch a právu na chybu. Mnozí tohle ale zřejmě nechtějí, protože to neumějí využívat. Naše společnost směřuje k omezení svobody. Vůbec nemám obavy z islámské invaze. Mám obavy z našich spoluobčanů, kteří se chovají agresivně a kteří chtějí zpátky do ulity, za zeď. Vzhlíží k Východu. Vůbec tomu nerozumím. Z mých vlastních zkušeností je právě v zemích bývalého Sovětského svazu systém nejvíce šikanózní, nefunkční a nastavený k přistižení občana. Ti lidé tam asi nikdy nebyli, nechápou, co to obnáší. Mají dojem, že když se zase postaví zeď, bude to v pořádku. Nechtějí rozhodovat za sebe sama a přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí. Tak je to i ve vztahu k Evropské unii. Nechtějí, abychom se chovali jako součást společenství, které má problém. Chtějí zavřít dveře, koukat se přes plot a ostatním říkat, jak to dělají špatně. Jenže jednoduchá řešení neexistují.

Screenshot 2016-06-04 12.55.52

Johana Hovorková
Johana Hovorková
Redaktorka deníku FORUM 24
Další články autora