Bouřlivou reakci vyvolalo rozhodnutí ministra spravedlnosti Roberta Pelikána nevydat Alího Fajáda a Chálida Marabiho do USA. Podle vlastního i mezinárodního práva měli být v takovém případě stíháni v Česku. Pelikán svůj krok obhajuje s tím, že o jejich stíhání americká strana nepožádala. Advokát Aleš Rozehnal v rozhovoru pro Svobodné fórum jeho zdůvodnění zpochybňuje.

Požadavek na vyvození odpovědnosti

Kvůli Pelikánově rozhodnutí nevydat Libanonce Fajáda a Marabiho americké straně výměnou za propuštění pětice českých občanů v Libanonu sílí hlasy po vyvození jeho odpovědnosti.

Fajád a Marabi jsou obžalováni z přípravy vražd zaměstnanců americké vlády, z pokusu použít protiletadlovou střelu a z pokusu poskytnout materiální podporu teroristické organizaci, a hrozí jim doživotí. Ostrá nóta velvyslanectví USA v Praze nenasvědčuje tomu, že by byla americká strana o této akci přesvědčivě informována, či s ní dokonce vyslovila souhlas.

Advokát Aleš Rozehnal v analýze na serveru HlídacíPes („Vydat, nebo soudit. ČR v kauze Fajád porušila vlastní zákon i mezinárodní normy“, 5. 2. 2016) označil rozhodnutí České republiky za nezákonné. V našem trestním zákoně se totiž uplatňuje zásada „aut dedere aut iudicare“ neboli „vydat nebo soudit“. Stíhání Fajáda a Marabiho však u nás nebylo zahájeno. Oba byli po ministrově rozhodnutí propuštěni z vazby a odletěli do Bejrútu.

Tento postup kritizovali předseda TOP 09 Miroslav Kalousek a předseda ODS Petr Fiala. TOP 09 podala trestní oznámení pro podezření z porušení zákona, kterým se bude zabývat Vrchní státní zastupitelství v Praze v čele s Lenkou Bradáčovou. ODS interpelovala premiéra Bohuslava Sobotku kvůli jeho vyjádření, že vše proběhlo v souladu s českými zákony.

Ministerstvo spravedlnosti si za svým postupem stojí. Podle jeho výkladu by se musely USA na Českou republiku obrátit se žádostí o provedení trestního stíhání vůči dotčenému pachateli v České republice, k čemuž však nedošlo, a tento úmysl ani Spojené státy americké neindikovaly.

Advokát Aleš Rozehnal toto zdůvodnění nepovažuje za smysluplné. Přání nestíhat uvedenou dvojici mužů ze strany USA lze podle něj velmi obtížně předpokládat. Postup současně žádat o vydání, a zároveň o trestní stíhání v České republice, by byl nelogický a vzbuzoval by otázku, o co dožadující stát vlastně usiluje.

Rozhovor s Alešem Rozehnalem

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán rozhodl o nevydání Alího Fajáda a Chálida Marabiho Spojeným státům americkým. Pro server HlídacíPes jste uvedl, že tím byly porušeny tuzemské zákony, ale i normy mezinárodního práva. Z jakého důvodu?

Pokud Česká republika odmítne vydat cizího státního příslušníka, je povinna jeho věc předložit svým orgánům činným v trestním řízení a postupovat, jako by byl předmětný trestný čin spáchán v naší jurisdikci. Vzhledem k tomu, že v daném případě jde o zločin označovaný mezinárodním právem jako zločin mezinárodní, jde rovněž o porušení ius cogens mezinárodního práva.

Existují z hlediska práva nějaké závažné důvody, aby Česká republika nevyhověla žádosti o vydání osob podezřelých z takto závažné trestné činnosti?

Soudy takové důvody neshledaly, ale ministr spravedlnosti pro nevydání důvod našel. Důvodem pro nevydání bývá například skutečnost, že v dané zemi není zaručen spravedlivý proces, nebo jsou obžalovaní podrobováni mučení. Rozhodnutí ministra spravedlnosti je ale rozhodnutím politickým, takže může být učiněno z jakýchkoli důvodů, které ministr považuje za relevantní.

Ministr spravedlnosti výhrady k zákonnosti jeho rozhodnutí odmítá. Podle něj český trestní zákoník možnost stíhat takové lidi umožňuje, ale za podmínky, že o to požádá daný stát, který žádal o jeho vydání, a kde byl dotyčný stíhán. A Spojené státy to podle Pelikána neudělaly a ani neudělají, protože nestojí o to, abychom  Fajáda a Marabiho u nás stíhali. Je takové vysvětlení věrohodné?

Podmínka existence požadavku na trestní stíhání cizince v České republice je aplikovatelná pouze v případě, kdy stát, který má jurisdikci primárně (v tomto případě USA), za účelem jejího uplatnění žádal neúspěšně o vydání osoby, s tím, že se o svém neúspěchu v žádosti o vydání osoby samozřejmě musí dozvědět. Pokud by o rozhodnutí o nevydání dožadující stát nevěděl, nebyl by požadavek existence jeho žádosti o trestní stíhání v České republice logický. Dožadující stát totiž nemůže zároveň žádat o vydání osoby k trestnímu stíhání a přitom rovněž žádat o jeho stíhání v České republice, tedy v tomto případě uplatňovat zásadu aktivní teritoriality a subsidiární zásadu univerzality. Takový postup by byl nelogický a vzbuzoval by otázku, o co dožadující stát vlastně usiluje.

Požadavek žádosti o trestní stíhání v České republice směřuje na případy, kdy by byla jednostranně uplatněna subsidiární zásada univerzality, aniž by si to přál stát, který má jurisdikci primárně, a který za účelem jejího uplatnění žádal neúspěšně o vydání osoby. Přání nestíhat uvedenou dvojici mužů ze strany USA lze však velmi obtížně předpokládat.

Podle ministra spravedlnosti se městské státní zastupitelství otázkou, jestli nemá proti Fajádovi a Marabimu zahájit stíhání, zabývalo, a z nějakého důvodu to neudělalo. Je něco takového možné?

Trestní stíhání má být zahájeno, pokud nasvědčují zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a pokud je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Vzhledem k tomu, že soudy rozhodly o vydání zmiňovaných mužů, zřejmě také skutečnosti a závěr existují, a jejich trestní stíhání bylo důvodné.

Podle dalšího právního názoru je jediným, kdo má pravomoc rozhodnout, že nebude trestní stíhání zahájeno, prezident republiky. Bylo by možné, aby tak prezident učinil, aniž by o tom informoval veřejnost? Může takovou milost udělit ministr spravedlnosti?

Trestní stíhání nelze zahájit, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Udělení milosti je individuálním aktem a veřejnost o něm, na rozdíl od amnestie, informována být nemusí, byť se k takové informaci lze zřejmě dostat prostřednictvím postupu vymezeného v zákoně o svobodném přístupu k informacím. Prezident přenesl svoji pravomoc provádět řízení o žádostech o milost, s výjimkou žádostí osob trpících závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, na ministra spravedlnosti. To však nebyl tento případ.

Co říká trestní zákoník

§ 8

Subsidiární zásada univerzality

(1) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, i tehdy, jestliže
a) čin je trestný i podle zákona účinného na území, kde byl spáchán,
b) pachatel byl dopaden na území České republiky, proběhlo vydávací nebo předávací řízení a pachatel nebyl vydán nebo předán k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu cizímu státu nebo jinému oprávněnému subjektu a
c) cizí stát nebo jiný oprávněný subjekt, který žádal o vydání nebo předání pachatele k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu, požádal o provedení trestního stíhání pachatele v České republice.

(2) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, také tehdy, byl-li čin spáchán ve prospěch právnické osoby, která má na území České republiky sídlo nebo organizační složku.

(3) Pachateli však nelze uložit trest přísnější, než jaký stanoví zákon státu, na jehož území byl trestný čin spáchán.

Jiří Sezemský
Jiří Sezemský
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora