Pokušení svést se na populistické proticírkevní vlně je pro některé politiky příliš silné, píše právník Aleš Rozehnal. V textu pro HlídacíPes.org usvědčuje ministryni Karlu Šlechtovou ze šíření mnoha bludů – o veřejném zájmu, zákonu o vyrovnání s církvemi, o Karlu IV. či TGM.

Ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová navrhuje vyvlastnění několika nemovitostí v areálu Pražského hradu, které patří církvi. Konkrétně by se mělo jednat např. o budovu Nového probošství nebo nádvoří Jiřského kláštera. Ministryně navrhuje stejný postup i v případě pozemku na Novém Světě, který je však mimo hradní areál a který vlastní soukromá osoba.

Hledá se veřejný zájem

Listina základních práv a svobod stanoví, že vyvlastnění je možné pouze ve veřejném zájmu. Víceméně stejná formulace je pak použita v Dodatkovém protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Pojem veřejný zájem vyjadřuje požadavky, jež se týkají větších společenských skupin či celé společnosti, popř. veřejností respektovaných menšin.

Tento veřejný zájem je definovatelný a zjistitelný mimo jiné na podkladě funkčních potřeb společnosti.

O potřebě vyvlastnit církevní nemovitosti v areálu Pražského hradu však z veřejnosti žádné hlasy nepřicházely a nepřicházejí, nevedla a nevede se o ní veřejná debata a je nasnadě, že veřejnost o této své údajné potřebě ani nemá žádnou povědomost.

Z tohoto důvodu by vyvlastnění předmětných církevních nemovitostí, byť provedené ústavním zákonem, bylo v rozporu s materiálním jádrem ústavnosti, neboť zcela absentuje veřejný zájem na tomto vyvlastnění.

Ministerská neznalost neomlouvá

Ministryně Karla Šlechtová spatřuje veřejný zájem v zabránění nebezpečí, že „církev nějakou budovu nebo její část pronajme, například zahraničnímu subjektu, klidně někomu ze Sýrie nebo třeba Afghánistánu“.

Ačkoli neexistují ani náznaky započetí realitního byznysu mezi římskokatolickou církví a syrskými a afgánskými entitami, pokud by důvodem k vyvlastnění byla potenciální, hypotetická a zároveň vysoce nepravděpodobná možnost, že někdo pronajme svoji nemovitost podezřelému subjektu, bylo by nutné vyvlastnit všechny nemovitosti v Česku, které jsou v soukromých rukách.

Ministryně Karla Šlechtová rovněž klade řečnickou otázku, proč církve „dávají stovky a stovky žalob na stát, když souhlasily, že za nevydané věci a pozemky dostanou 59 miliard korun plus úroky“ a „proč církve jako celek jdou proti dohodám, s velkou slávou stvrzeným v restitučním zákonu“.

Zároveň ministryně uvedla, že „církve daly na stát přes 1600 žalob, a to přes to, že jde o majetek, za který měly dostat paušálně 59 miliard plus úroky, čili skoro 100 miliard korun.“

Tyto otázky a tvrzení však pouze prokazují naprosté ignorování samotného textu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Finanční náhradu totiž církve a náboženské společnosti nedostávají za to, že budou mít nárok pouze na majetek, který jim stát vydá dobrovolně, ale tuto finanční náhradu dostávají za jejich původní majetek, který jim byl vyvlastněn, ale z různých důvodů nemá být těmto církvím a náboženským společnostem vrácen.

Církve se tedy nezavázaly, že výměnou za zmíněnou finanční náhradu nebudou nárokovat majetek, který jim podle zákona má být vydán a stát tak odmítne učinit, ale tato finanční náhrada má pokrývat hodnotu bývalého církevního majetku, který se zpět nevydává.

Co by Šlechtové odpověděl Karel IV….

Ministryně Karla Šlechtová také uvedla, že by „moc ráda bych slyšela, co by řekli historičtí vládci na hradě, počínaje Karlem IV. a konče Masarykem, kdyby jim řekli, že nejsou na Hradě svými pány“. Oba dva zmínění státnici byli státníky vzdělanými, a tudíž by jistě odpověděli bez váhání.

Pro Karla IV. by otázka vlastnictví objektů v areálu Pražského hradu byla bez významu. Křesťanská církev byla církví státní, plnila některé funkce státu a bylo na ní v některých ohledech nazíráno jako na státní orgán.

Neznamená to, že by v době Karla IV. nebyl vztah církve a vladaře doprovázen větším či menším napětím, bylo to však napětí spíše mocenské a méně již majetkové.

… a co T.G. Masaryk

Zcela jasno by však určitě měl prezident Masaryk. V době jeho prezidenství totiž platit zákon z roku 1874 o úpravě zevnějších právních poměrů církve katolické, který se stal nejdůležitější právní normou pro úpravu majetku církve v moderních právních dějinách až do roku 1949.

Tento zákon zrušil Konkordát z roku 1855 a stanovil, že teorie církevního majetku je založena na stejné ideji, jako majetek nadace. Nadace jsou účelová sdružení majetku pro dosahování obecně prospěšných cílů. Právní subjektivita nadace tedy nespočívá v určitých osobách či osobě, ale ve vyčleněném majetku, který tak vlastně náleží „sám sobě“.

Prezident Masaryk tak dobře věděl, že není „pánem“ nad všemi objekty „Hradu“, ale že některé objekty nejsou majetkem státu.

Navržený ústavní zákon má zřejmě malou šanci na to být přijat, ale je zřejmé, že pokušení svést se na populistické proticírkevní vlně je pro některé politiky příliš silné, což je ale živnou půdou pro nejnižší pudy naší veřejnosti.