Sociální vyčlenění Romů je zřejmé i bez rozsáhlých empirických výzkumů. Součástí strategie romské integrace by tak mělo být i zintenzivněná péče státu o romské budoucí matky a o materiální úroveň romských dětí, argumentuje Aleš Rozehnal v analýze pro web HlídacíPes.org. Zároveň ale jako právník varuje před kvótami pro romské studenty či zaměstnance.

Vláda České republiky v roce 2015 schválila Strategii romské integrace na roky 2015 až 2020. Cílem strategie je zvrátit do roku 2020 negativní trendy ve vývoji situace Romů v České republice zejména ve vzdělávání, zaměstnanosti, bydlení a v oblasti sociální.

Dokument je souborem dílčích opatření, z nichž některé jsou zcela jistě potřebné a mohly by mít pozitivní efekt, ale nepřináší nic zásadně nového. Nedá se tedy očekávat, že by se romská menšina do roku 2020 nějak podstatněji integrovala do většinové společnosti.

Romská problematika je evergreenem české domácí politiky. Sociální vyčlenění Romů je zřejmé i bez rozsáhlých empirických výzkumů. Stejně tak je zřejmý i důvod tohoto vyčlenění, který spočívá v jejich sociální slabosti a nízké vzdělanosti. Oba dva jevy jsou zároveň příčinou i následkem toho druhého.

Pokud jsou snahy o integraci Romů do většinové společnosti míněny upřímně, měla by začít diskuze o skutečně podstatném opatření pro zlepšení jejich situace – o pozitivní diskriminaci Romů.

Není diskriminace, jako diskriminace

Ta má v České republice naprosto minimální podporu, a to i z toho důvodu, že česká společnost je poměrně homogenní. Pozitivní diskriminace z důvodu rasy, pohlaví či etnicity je vnímána jako dílo sociálních inženýrů a jako zásadní nespravedlnost.

Právní úprava pozitivní diskriminace skutečně přináší řadu morálních, legislativních a technických problémů. Pozitivní diskriminace Romů by znamenala snahu zavést rovnost v postavení osob různých národností prostřednictvím právních prostředků zakotvujících nerovnost lidí. Vzhledem k tomu, že rovnost občanů je jedním ze základních pilířů naší společnosti, je zapotřebí k zavádění takové nerovnosti obzvláštní ostražitosti.

Heterogenita společnosti je založena na více faktorech, než jsou faktory více méně povrchní, jako je např. národnost nebo rasa. Na druhou stranu je zřejmé, že příslušnost k romské menšině pro mnohé znamená rozdílné postavení na pracovním trhu ve srovnání s většinovou společností.

Je to dáno jednak historicky, neboť Romové jsou sociálně vyloučeni již po staletí, a jednak předsudky, které vůči nim panují. Existence dalších příčin není uspokojivě prozkoumána a jejich výzkum je tenkým ledem, na který se málokdo odváží vstoupit.

Zdálo by se, že jedinou cestou, jak vytvořit společnost rovných příležitostí, je přijmout politiku rovného přístupu ke každému, a že není možno léčit diskriminaci další diskriminací.

Problém je, že používáme stejné slovo „diskriminace“ pro dva rozdílné jevy.

Diskriminace z důvodu příslušnosti k romské národnosti je založena na jejich sociálním vyloučení a na předsudcích, kdežto pozitivní diskriminace je založena na snaze toto sociální vyloučení a předsudky překonat prostřednictvím většího zapojení Romů do vzdělávacího a ekonomického procesu.

Pozitivní diskriminace, nikoliv kvóty

Politika rovného přístupu k Romům, kteří mají ale fakticky nerovné postavení ve srovnání s většinovou společností, nenapraví nerovnost mezi Romy a ostatními. Navíc tato nerovnost v postavení různých národností ochuzuje celou společnost.

Diverzita je základním komponentou našeho života, a abychom dosáhli konečného cíle společnosti rovných příležitostí, musí být někdy etnicita člověka upřednostněna před jinou.

Pozitivní diskriminace Romů přichází v úvahu ve třech oblastech. První z nich je jejich zvýhodnění při přijímání na střední a vysoké školy, další je zvýhodnění Romů při přijímání do zaměstnání a třetí je zvýhodnění Romů při zadávání veřejných zakázek, resp. zvýhodnění uchazečů, kteří zaměstnávají určitý počet romských zaměstnanců.

Nejjednodušším, ale zároveň nejhorším řešením by bylo zavedení kvót pro počet přijatých romských studentů, romských zaměstnanců nebo romských uchazečů o veřejnou zakázku.

Pozitivní diskriminace je možná pouze tehdy, pokud nezavádí žádné kvóty pro zastoupení Romů, nevytváří preference pro nekvalifikované jedince a nezavádí diskriminaci příslušníků většinové společnosti.

Kvóty pro zastoupení Romů ve školách či zaměstnáních jsou v rozporu s naším ústavním pořádkem, který zakotvuje rovnost občanů. Pozitivní diskriminace Romů může tedy zavést pouze to, že se příslušnost k romskému etniku bude brát jako relevantní faktor při výběru mezi různými uchazeči o přijetí na školu, do zaměstnání či o udělení veřejné zakázky.

Pozitivní diskriminace může spočívat toliko v preferenci Romů, kteří jsou dostatečně kvalifikovaní. Je tedy možné zvýhodnění Romů pouze při výběru mezi stejně nebo srovnatelně kvalifikovanými kandidáty. Taková pozitivní diskriminace by k integraci Romů zcela jistě přispěla lví měrou.

Rozdíly vrozené, nikoliv dědičné

Z nemnohých výzkumů však vyplývá, že romské děti vykazují nižší inteligenci, a to i tehdy, pokud je při výzkumu kladen velký důraz na to, aby je použitý test neznevýhodňoval z důvodu jejich kulturně-sociálního postavení.

Romské děti mají signifikantně nižší výsledky jak v testech verbálních, které jsou podmíněny prostředím a výchovou, tak v testech neverbálních, které zkoumají inteligenci vrozenou. Tyto rozdíly žádná pozitivní diskriminace neodstraní.

Rozdíly mezi inteligencí většinového a romského etnika je dán jednak rozdílným přístup ke vzdělání a jednak rozdílnými hodnotami, které tato etnika vyznávají. Většina romských rodičů také nemůže svým dětem ve vzdělání pomáhat, i kdyby chtěla, protože učivo sami neovládají.

Vrozené rozdíly mohou spočívat v nedostatečné vydatné a zdravé stravě budoucích matek v době těhotenství, což vede k méně vyvinutému nervovému systému dětí. Pokud je navíc plod v době těhotenství intoxikován, může to mít na dítě fatální důsledky.

Mentální i fyzická retardace dětí se dále prohlubuje nedostatečnou kvalitativní i kvantitativní složkou potravy, nedostatečnou hygienou a špatnými životními podmínkami. Pokud jsou děti dokonce podvyživené, má to na jejich intelektuální schopnosti zásadně negativní vliv.

Rozdíly v inteligenci jsou tedy vrozené, ale nejsou dědičné. Součástí strategie romské integrace by tak mělo být i zintenzivněná péče státu o romské budoucí matky a o materiální úroveň romských dětí.

Integrace, nikoliv přizpůsobení

S tímto tématem úzce souvisí problematika inkluze školství obsažená v Akčním plánu inkluzivního vzdělávání na období 2016–2018 vypracovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.

I když je obtížné odhadnout, jak bude inkluzivní vzdělávání ve skutečnosti vypadat, pokud by znamenalo, že vzdělávací podmínky heterogenní studijní skupiny budou společné, mohlo by to znamenat, že tyto podmínky budou pro určitou část skupiny příliš náročné, a tudíž nesplnitelné, a pro určitou část skupiny příliš jednoduché, tedy nemotivující.

Lepším konceptem je integrace jednotlivých jasně definovaných žáků a studentů zaměřená na jejich vzdělávací nebo výchovné problémy spočívající v jejich kulturně-sociálně podmíněné nižší inteligenci.

Integrace je nejvyšším stupněm socializace a spočívá ve sbližování jedince s hendikepem s majoritou žáků nebo studentů.

Integrace ale nenutí hendikepovaného přizpůsobit se majoritě, pouze mu dává možnost s majoritou navázat rovnoprávný kontakt tak, aby se stal její součástí. To prohlubuje demokratický charakter vzdělávání a sociální kohezi, odstraňuje předsudky a přispívá k empatii žáků.

Integrace je sice velmi finančně a personálně náročná, ale jedná se o investici, která se vyplatí.

Na závěr je třeba podotknout, že v některých případech může být intelektuální hendikep tak závažný, že by snaha o integraci byla pro žáka či studenta, ale i pro majoritu nevhodná, a vyvolala by pouze frustraci hendikepovaného a tenzi mezi hendikepovaným a majoritou. V takovém případě je na místě speciální vzdělávání. Takových případů je však ve společnosti naprosté minimum.