Mediální adorace represivních složek je zarážející. Média by na příkladu zemí Latinské Ameriky měla vědět, že poté, co tyto složky získají dostatečnou moc a média k propagaci své činnosti nepotřebují, stávají se média jednou z jejích dalších obětí, píše v textu pro HlídacíPes.org právník Aleš Rozehnal.

V české společnosti se o různých projevech korupce vždy velmi živě diskutovalo, ale koncem prvního desetiletí dvacátého prvního století opanoval boj s korupcí veřejné debaty i mediální diskurz.

Tato mimořádná expozice tématu byla akcelerována zejména mediálním zájmem o korupci. Důvodem byla jednak reálná existence tohoto jevu ve společnosti a jednak orientace médií na negativní zprávy související s kritičností médií, která je jejím imanentním znakem.

Na druhou stranu se tento mediální negativní obraz světa stal nástrojem indoktrinace a manipulovatelnosti veřejností, protože narostla touha po „spasiteli“, který negativní svět změní a vylepší.

My jsme Pravda

Boj proti korupci je již po staletí osvědčeným populistickým tématem, které je schopno stejně jako např. boj za přímou demokracii či národní izolacionismus přilákat podstatnou voličskou pozornost. Toto téma nemusí být vždy spojeno s populismem, ale pokud je součástí útoku na etablované politické struktury a standardní politické strany, je zřejmé, že slouží především jako nástroj získání či udržení moci.

Na jednu stranu otevřela některé média skutečně závažné kauzy, které by bez přispění novinářů zůstaly občanům navždy skryty. Většina médií ale na rostoucí veřejnou apatii, antipolitické nálady a nízkou politickou participaci občanů zareagovala senzačním, povrchním a populistickým zpravodajstvím, a to i v otázce korupce.

K tomu se přidala žurnalistická konformita spočívající v tom, že interpretace informací přinášená některým médiem byla přijímaná jako jediná správná i ostatními médii, které pouze hledají další informace podporující konformní výklad události. Pravdou se stalo to, co uznají za pravdivé média jako celek.

Apetit represivních složek

Této situace využili někteří jedinci, kteří populistickými hesly o boji proti korupci překonali fakt, že by v seriózní politické soutěži nemohli vůbec uspět. Do parlamentu se tak dostaly například Věci veřejné, obskurní rádobypolitický útvar či hnutí ANO 2011, které připomíná spíše obchodní korporaci.

Při své cestě za mocí se zejména ANO 2011 se spojilo jednak se zdánlivě nezávislými občanskými iniciativami jako je Transparency International nebo Rekonstrukce státu, které jsou buď napojeny na státní rozpočet, nebo je podporují subjekty sledující své vlastní ekonomické či politické zájmy a jejichž představitelé učinili z boje proti korupci slušně fungující byznys, a jednak s vybranými představiteli represivní moci státu.

Ti správně vycítili svoji příležitost a zahájili křížovou výpravu proti korupci, jejímž cílem bylo získat pro policii a státní zastupitelství moc ztracenou po roce 1989.

Apetit represivních složek státu po moci tak stále roste. Na tom není nic překvapivého, protože to je přirozená vlastnost těchto složek.

Režimy zemí Latinské Ameriky toho byly transparentním příkladem. Vždy, když mají represivní složky možnost, snaží se uchvátit více moci. Není také nic překvapivého na tom, že k tomu využívají média. Tomu má zabránit systém dělby a rovnováhy státních mocí, ale i kontrolní úloha moci mediální.

Plukovníci vs. premiér Nečas

Média v České republice však často jakoby ztratila své demokratické instinkty a stávají se prodlouženou rukou represivních složek. Tato absence demokratických instinktů se týká nejen médií ovládaných oligarchy, kteří trestní právo používají jako prostředek politického a ekonomického boje, ale i médií veřejnoprávních.

Situace tak v mnohém připomíná období mccarthysmu ve Spojených státech v 50. letech minulého století. Jakkoli ve Spojených státech existovali sovětští špioni a jakkoli byla mnohá média vedena dobrým úmyslem na ně upozornit, výsledek byl ostudný a země se dostala na okraj studené občanské války.

I u nás většina médií nekriticky podporuje posilování represivní výkonné moci a vidí v tom počátek čištění Augiášova chlévu, kterým se stala po roce 1989 naše společnost. Expremiér Nečas v červnu roku 2012 prohlásil v souvislosti s žádostí policie o vydání bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové, že „o tom, kdo bude ve vládě nebo nebude ve vládě, nebude rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků“.

Petr Nečas se hluboce spletl. „Parta policejních plukovníků nebo podplukovníků“ společně s některými státními zástupce nejen, že o rok později rozhodla, kdo bude ve vládě, ale přijala rozhodnutí i o tom, zda jeho vláda vůbec může dále vládnout, a to se zamítavým rezultátem, když obvinila jeho pravou ruku a milenku z klientelismu. V praxi toto rozhodnutí přineslo přerozdělení politické moci.

Jen trestní právo společnost neuzdraví

Transparentně se vztah médií a orgánů činných v trestním řízení projevil následně právě v tzv. kauze Nagyová. Expremiérova pravá ruka a milenka Jana Nagyová, tři bývalí poslanci, jakožto údajní „trafikanti“ a několik kolaterálních hráčů bylo obviněno z klientelismu a většina vzata do vazby, což vedlo k pádu vlády Petra Nečase a novým volbám.

Média tomuto vládnímu převratu povětšinou aktivně napomáhala, přinášela obrazy osob obviněných na základě bizarních právních konstrukcí v dehonestujících situacích, ochotně šířila mnohoslibné, avšak nikdy nenaplněné náznaky státních zástupců, a předháněla se ve zveřejňování s kauzou nesouvisejících odposlechů majících prokázat špatný charakter údajných korupčníků.

Nejdále zřejmě zašla Česká televize, která výhrady ke způsobu provedení domovní prohlídky u Jany Nagyové zélotsky obhajovala odvysíláním záběrů, které měly prokázat opak. Problém však byl, že se jednalo o záběry ze zcela jiného úkonu, a to z jejího zatčení.

Nemožnost trestního stíhání zmiňovaných poslanců na základě logické úvahy Nejvyššího soudu o tom, že jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím  nemohou být a priory trestným činem, byla pak rozhořčeně odmítnuta snad všemi médii.

Názor, že jednání poslance, které spočívá ve vzdání se poslaneckého mandátu proto, aby bylo umožněno pokračování vlády, která s přijetím uvedených zákonů spojila svoji důvěru je jednáním politickým a nikoli jednáním trestným, považovala za skandální většina mediálních komentátorů .

Tím byl završen trend médií považovat trestní právo za lék všech skutečných či domnělých neduhů naší společnosti.

Prodloužená ruka žalobců

Když potom byla Jana Nečasové zproštěna obvinění, média byla šokována a soudkyni rozhodující daný případ označovala za nekompetentní či možná korumpovanou.

Naopak, když odvolací soud zprošťující rozsudek zrušil, učinil tak podle médií senát složený ze zkušených a mimořádně kompetentních soudců. (Erudici senátu a jejich rozhodnutí není možno jakkoli zpochybnit, ale mediální ódy na toto rozhodnutí byly pěny spíše z toho důvodu, že konvenovalo přesvědčení médií o vině obžalovaných.)

Média tak prokázala vysokou míru konformity s interpretací nutně předpojatých orgánů činných v trestním řízení, ačkoli nemohla mít o pravé podstatě kauzy relevantní informace, neboť její projednávání probíhalo částečně v utajeném režimu.

Média se tak více než jako hlídací pes demokracie projevila jako oddělení státního zastupitelství pro styk s veřejností.

Dalším příkladem téhož přístupu médií bylo zpravodajství o korupční kauze exministra Bartáka. Média masírovala veřejnost zprávami o existenci tří audionahrávek pořízených americkým manažerem prokazujících korupci. Zapomněla však dodat, že na dvou nahrávkách o korupci není ani slovo a na třetí sice korupční nabídka zazní, ale ze strany onoho amerického manažera vystupujícího v postavení svědka.

Málokdo se také pozastavil nad tím, že údajná korupce byla oznámena po více než dvou letech od učinění tvrzené korupční nabídky.

Žalobci hrdiny médií

Snaha státního zastupitelství o přepsání Ústavy a vytvoření orgánu výkonné moci, a to tzv. protikorupčního speciálu, který nebude podléhat žádné kontrole, je médii rovněž vydáváno za naplňování strategie boje proti korupci.

Zbabělá politická reprezentace, která ve skutečnosti nárůst moci státního zastupitelství rovněž odmítá, tak jako odmítala přímou volbu prezidenta, se bojí příslušný zákon nepřijmout, aby nebyla obviněna z nahrávání korupci a nepřišla o další politické body.

Některá média považují policisty a státní zástupce za nejvýznamnější veličiny naší současnosti, což se odráží v různých oceněních, které jim udělují. Týdeník Respekt prohlásil Ivo Ištvana Osobností roku 2013, dle časopisu Forbes je nejvlivnější ženou Lenka Bradáčová, která je zároveň podle Hospodářských novin TOP ženou Česka.

To odráží důležitost, kterou média těmto představitelům výkonné moci připisují. Média pak přijímají jejich interpretaci jednání osob, které jsou předmětem jejich zájmu, a tuto interpretaci šíří, znásobují, multiplikují, excitují do té míry, až vytvoří obraz veřejného nepřítele celé společnosti.

Pokud není výsledek soudního řízení v souladu s jejich představou, považují to za klopýtnutí justičního systému. Toto klopýtnutí pak zdůvodňují buď nízkou erudicí soudců a tím, že si „justice neumí poradit s velkými případy korupce“, procesními obstrukcemi „drahých“ advokátů, kteří proces prodlužují, či dokonce přílišným rozsahem práv obžalovaného nebo naznačují korupční jednání samotných soudců.

Úsměvně pak vyznívá častý povzdech médií, že byl někdo obžaloby zproštěn „pouze“ pro nedostatek důkazů, jako by to nebyly právě důkazy, které jsou esenciální pro rozhodnutí o vině či nevině. Dle jejich představ by však tato otázka měla být spíše rozhodována na základě přesvědčení policie a státního zastupitelství.

Další na řadě? Média

Existuje celá škála mimoverbálních mediálních prostředků, které jsou v rozporu se zásadou presumpce neviny. Média pracují s emocemi a obrazy a tak zhusta pokrytecky verbálně tento princip dodržují, aby před tím vynesly právě pomocí těchto obrazů a emocí mediální soud s výrokem vinen. Média v praxi principem presumpce neviny pohrdají.

Orgány činné v trestním řízení mají ze své povahy velmi jednoduchý nástroj na odstranění korupce, a tím je preventivní i následná represe. Úroveň korupce je přitom závislá na počtu monopolních pozicí ve veřejném i soukromém sektoru, na silách rozhodujících o alokaci statků a efektivitě státního a společenského monitoringu chování korumpovaných osob. Samotnou represí řešitelná není.

Mediální adorace represivních složek je o to více zarážející, že by média opět na příkladu zemí Latinské Ameriky měla vědět, že poté, co tyto složky získají dostatečnou moc a média k propagaci své činnosti nepotřebují, stávají se média jednou z jejích dalších obětí.