Andrea Borovská protestovala v Berouně. Prezidentovi vzkazuje: Nejsme SA-mani!

Nemohu mlčet k tomu, jakým způsobem komentuje Miloš Zeman průběh návštěvy v Berouně a k jakým zrůdným formacím přirovnává své berounské odpůrce. Na Berounsku žiji a v Berouně pracuji a když jsem se dočetla v Radničním listu, že Zeman přeci jen do Berouna přijede (bývalá starostka jeho návštěvu odmítla), začala jsem přemýšlet o tom, jak dát najevo, že pro mne zde není vítaným hostem.

Jsem výtvarnice a pohybuji se především mezi umělci a pedagogy. Hledala jsem právě mezi nimi, kdo by mi poradil a pomohl vymyslet kultivovanou, umělecky zajímavou a barevnou formu protestu proti Zemanově návštěvě. Tím chci říci, že u zrodu myšlenky byly tři úplně obyčejné ženy a ne nějaká komanda, neziskovky nebo co vše si Zeman a jeho příznivci ještě vymysleli. Andrea, Lenka a Kristýna se prostě domluvily, založily uzavřenou skupinu na FB a přizvaly do ní své přátele a známé. Nikdo nikoho nenutil – naopak další a další přicházeli s nápady, jak klidný protest zorganizovat. Na náměstí pak přišlo i mnoho dalších lidí, kteří se předem nijak nedomlouvali.

Informace se velice rychle rozšířila mezi naše známé na Berounsku a nápady na formu klidného protestu jsme konzultovali na Facebooku, ale také jsme třeba zkoušeli, jestli balónky unesou trenýrky apod. Snažili jsme se především o to, aby forma protestu byla nekonfliktní, domlouvali jsme zvuky charakterizující nesouhlas, otočení se zády k pódiu, nepřerušování hovoru prezidenta. Domluvili jsme se také, že budeme absolutně respektovat názor Zemanových podporovatelů a budeme se vyhýbat zbytečným konfrontacím. To se nakonec ukázalo jako značně problematické, neboť někteří ze Zemanových příznivců se neváhali pustit do neurvalého obviňování dokonce i studentů nebo dětí, nenávistné urážky zachycuje i několik videonahrávek…

V Praze jsem na vysoké škole prožila listopad 1989 a do Prahy jsem jezdila vždy, když jsem cítila potřebu vyjádřit nesouhlas s tím, co se ve společnosti děje. Proto, když se ozvali lidé z Prahy, že mají zájem nás přijet podpořit, považovala jsem to za naprosto přirozené. Ti, kdo se ten den chystali vyjádřit svůj protest na náměstí, vůbec nevěděli, co je tam čeká. Předpokládali jsme, že nás tam nepustí s transparenty, budou kontrolovat totožnost apod. Ale byli jsme mile překvapeni, když proudící davy lidí s transparenty a vlajkami volně a v klidu zaplnily dolní polovinu náměstí, přestože v centru bylo od dopoledne více policistů v uniformách i v civilu než místních obyvatel.

Byli jsme domluveni, že prostor před podiem necháme příznivcům, kteří si touží prezidenta prohlédnout zblízka. S možností, že se někdo z nás dostane k mikrofonu, jsme vlastně ani nepočítali. Otočení k pódiu zády, bučení, masky ovcí na týlu hlavy, to byla forma tichého protestu. Davem ale velice často zazníval i smích nad vyřčenými trapnostmi. Těch, kdo přišli ten den vyslovit svoji nespokojenost, bylo podstatně více než těch, kteří seděli na lavičkách před pódiem. Když jsme byli monotónním odříkáváním všeobecně známých témat a urážkami z úst prezidenta naprosto znuděni, prostě jsme se sebrali a odešli na druhou stranu náměstí.

Ten den se na náměstí sešli kamarádi a známí se svými rodinami, učitelé i studenti a přinesli si každý své transparenty, svá hesla a svoje trenýrky. Bylo velké zadostiučinění sledovat balóny, jak se vznášejí s trenýrkami nad Berounem.

Takže pokud se i v dalších městech domluvíte, že nechcete, aby Miloš Zeman zasel právě u vás nenávist a zlobu, prostě o sobě dejte vědět – jako my v Berouně. Nikdo nám v ničem nebránil, organizátoři a policie dokonce vypadali, že to chtějí mít jen rychle za sebou… Jistě jste si všimli, že nejsem ani politik, ani rétor, jsem jen „paní“, které není jedno, jak se na ni jednou budou dívat její děti.