Jiří Nantl se před pár dny na Pravém břehu zabýval kritikou návrhu skupiny poslanců na trestněprávní a správněprávní postih provozovatelů sociálních sítí v případě, že budou mazat uživatelské příspěvky. Jeho výborně použité ideové hledisko bych si dovolil doplnit ještě několika poznámkami právního a technického charakteru.
Hlavní autor poslaneckého návrhu nejenže netuší, jak fungují sociální sítě, ale netuší ani, jak funguje trestní právo, ať už hmotné či procesní. Od poslance je takový rozsah neznalosti poměrně překvapivý.
Tři desítky let od pádu komunismu se i v českých podmínkách prosazuje zásada subsidiarity trestní represe, která říká, že nástroje trestního práva mají být až ultima ratio, tedy krajní řešení pro nejvýznamnější společensky negativní jevy. Přednost má mít řešení situace pomocí nástrojů soukromého práva, případně (je-li už nezbytná ingerence státu) práva správního. Proto se vede diskuse o účelnosti existence některých trestných činů (např. pomluva) a nové skutkové podstaty, které reagují na aktuální situace, jsou do trestního zákona zařazovány až po obsáhlé a náročné odborné diskusi (např. stalking).
Frivolnost, s jakou je předkládán návrh, jímž má být stíháno naplňování svobodně uzavřené soukromoprávní smlouvy mezi provozovatelem sociální sítě a jejím uživatelem, se dá srovnat snad jen s bizarním komunistickým návrhem na trestnost urážky majestátu panovníka (tedy vlastně prezidenta republiky, pokud se jmenuje Miloš Zeman).
Ne, není to cenzura.
Zastavme se na chvíli u často opakovaného termínu cenzura, který předkladatel s takovou chutí používá. Mazání příspěvků na Facebooku z důvodu rozporu s pravidly může být leccos, ale ne cenzura. Ta je totiž pojmově spojena se státním zásahem do svobody slova, a to ještě jen za hranicemi demokratického právního státu (zákaz šíření osvětimské lži tedy cenzurou není). Pěknou definici nabízí např. diplomová práce Romana Tomka z PrF MU: „Předběžný zásah orgánu veřejné moci, směřující ke konkrétnímu, individuálně určenému projevu, který znemožňuje buď vyhotovení daného projevu, nebo zveřejnění v autorem zamýšlené podobě“. Pokud tedy Facebook maže příspěvky na základě algoritmu či v návaznosti na opakované nahlašování jinými uživateli, o cenzuru jít nemůže, stejně jako o ni nejde, když např. majitel serveru Novinky.cz odmítne zveřejnění konkrétního komentáře, byť by třeba šlo o pravidelného a hojně čteného autora.
Technické provedení je rovněž zcela nesmyslné. České orgány činné v trestním řízení totiž u Facebooku (o který jde předkladateli zjevně na prvním místě) nemají koho stíhat. Facebook Inc. ani Facebook Ireland Ltd., který je entitou zajišťující služby pro státy EU, nemají ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., na území ČR ani sídlo, ani podnik, ani organizační složku, ani majetek. A je velkou otázkou, zda se dá hovořit o tom, že zde vykonávají svou činnost, přičemž bych se přikláněl k tomu, že nikoli. Není tedy vůbec dána místní působnost zmíněného právního předpisu.
Já bych všechny ty internety zakázala…
Příliš představitelné není ani trestní stíhání fyzické osoby, předpokládejme nějakého zaměstnance indického subdodavatele, a to ještě pouze v případě, že příspěvek nebyl smazán výhradně automaticky na základě algoritmu. Místní působnost zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, by snad při troše extenzivního výkladu být dána mohla, ale skutečně si někdo představuje, že české orgány činné v trestním řízení budou s to identifikovat konkrétní fyzickou osobu? Tím spíš v situaci, kdy nelze efektivně přinutit ke spolupráci ani Facebook, tím méně jeho indického subdodavatele? V oblasti mezinárodní trestněprávní spolupráce existuje klíčová podmínka oboustranné trestnosti. Lze celkem úspěšně zpochybnit, že by kterýkoli cizí stát uznal trestnost takto definovaného činu a poskytl jakoukoli relevantní právní pomoc. A to už vůbec nemluvím o skutečnosti, že mazání příspěvků na Facebooku se v dohledné době jen těžko stane extradičním trestným činem, už pro jeho politickou povahu.
Ani v detailnějším pohledu neobstojí návrh o nic lépe. Prokazování úmyslu je jedním z nejtěžších úkolů v rámci trestního stíhání, a to i u podstatně „zaběhlejších“ skutkových podstat. Vymyká se mé představivosti, jak by měl státní zástupce prokázat, že mazání proběhlo „v úmyslu ztížit či zmařit svobodnou veřejnou diskusi o důležitých otázkách veřejného zájmu“. Odkaz na dobré mravy, který je zcela mimo rámec užití tohoto termínu ve zbytku právního řádu, situaci komplikuje o to více. O nic určitější není ani definice úrovně „hrubého rozporu“.
Frivolnost, s jakou je návrh předkládán, se dá srovnat snad jen s bizarním komunistickým návrhem na trestnost urážky majestátu panovníka – tedy vlastně prezidenta Zemana.
Použití hovorového termínu „trestní předpisy“ je už jen třešnička na dortu. Nejenže nejde o žádný legislativní termín, ale znamená snad, že chování, které je postižitelné třeba jen přestupkově, nemůže mít následek smazání příspěvku? Kdy a jak se tato hranice bude a priori zjišťovat? Zjišťování a posteriori ovšem bude představovat drastický zásah do práv oběti (představme si situaci, kdy zhrzený milenec šíří po Facebooku fotografie své expartnerky v dehonestující poloze, oběti by pak nezbylo než čekat na pravomocné rozhodnutí trestního řízení, než by mohla po provozovateli sítě žádat smazání fotografií).
Politické deklarace versus právo
Jediným postiženým tedy budou provozovatelé českých diskusních fór. Patrick Zandl správně podotkl, že administrátor Mimibazaru nebude moci smazat příspěvek „Léčíme příušnice Savem, očkování nechceme“, protože i takový příspěvek má nepochybně svou politickou rovinu (povinné očkování ano, či ne?) a o zásah do svobodné diskuse by šlo ovšem také.
Občas se objevující argumenty, že síťové služby obecně jsou také regulovány, jsou zcela nevalidní. Facebook, přes svůj nesporný význam, není síťovou službou a ani nemá monopol na politickou komunikaci. Třeba prezident republiky nebo předseda Senátu sami na sociálních sítích nekomunikují vůbec (za prezidenta jen převážně na Twitteru štěká jeho ratlík). Tvrzení, že jde o politickou deklaraci vůči Facebooku, je pak spíš kuriozitou než argumentem. Politické deklarace do trestního práva nepatří, ostatně efektivita takové politické deklarace by byla srovnatelná s notorickým vikingským zvykem střelby šípů proti mrakům za bouřky.
Nejpravděpodobnější výsledek případného přijetí takového zákona by byla naprostá ignorace ze strany Facebooku a zároveň zahlcení orgánů činných v trestním řízení lavinou trestních oznámení od voličů SPD, kterým vadí, že jim někdo smazal příspěvek o střílení do muslimů. Facebook dozajista nebude měnit své vnitřní procesy kvůli obskurní právní úpravě v zemi, v níž má 3 miliony z 1,5 miliardy svých uživatelů. Pokud se to České republice nebude líbit, prezident republiky asi se při příští návštěvě u svých čínských přátel bude muset přeptat, jak efektivně izolovat celou zemi od podvratných internetových služeb. A v zemi za velkou čínskou internetovou zdí bych opravdu žít nechtěl…
