Modrá velryba je v Česku! Toto varování před hrou, která ponouká děti k sebevraždám, už asi zaregistroval každý, kdo zrovna nevylezl ze své nory kdesi v oblasti rumunských Karpat. A to je právě chyba. Modrá velryba totiž především není hra, kterou by si člověk stáhl odněkud do počítače. Není třeba se nikam registrovat, nic instalovat. Je to fenomén sociálních sítí, kde je rozruch konstruktérem reality, ne naopak.

Příběh začal na sociální síti VKontakte, což je ruská obdoba Facebooku, a tam by také skončil, nebýt hysterie ruských médií a veřejnosti, které si povšimla i zahraniční média a zprávu o vraždící hře poslala dál do světa. Na VKontakte existovalo několik skupin s obsahem, který sice vyděsí každého rodiče, ale leckterému českému puberťákovi není vůbec neznámý.

Depresivní citáty, fotky ze hřbitovů, oprátky, rozřezané ruce… Stránek s tímto obsahem existuje v Česku nepřeberné množství, většinou se jedná o blogy labilních puberťáků, které čtou další labilní puberťáci, zvědavci a jistě i pár skutečně narušených a nebezpečných jedinců. Jejich existenci jsem zaznamenala už zhruba před deseti lety, když jsme chodili se třídou do počítačové učebny, kde si chlapci ostentativně pouštěli porno a dívky si prohlížely podřezaná zápěstí.

Marketingový počin tichého chlapce

Nejznámější ze skupin s touto tematikou se na VKontakte stala F57, kterou založil mlčenlivý mladík Filipp Budějkin. Jeho počin nebyl nikterak originální, protože skupina se stejným názvem na VKontakte fungovala už od roku 2011. Jejím správcem byl jistý Bělorus, který sbíral po internetu satanistické legendy a šokující obrázkové a video materiály. Ve skupině se objevovaly fotky rozčtvrcených lidských těl, záznamy z vraždění teroristů či mrzačení zvířat. To neušlo pozornosti správců sítě, kteří v roce 2015 skupinu definitivně zablokovali.

Vzápětí se vyrojila celá řada „následovnických skupin“, které mezi sebou soupeřily o příznivce. Budějkin se rozhodl přiživit na případu sebevraždy šestnáctileté Iriny Palenkové (vlastním jménem Renata Kambolina), která si lehla na koleje a nechala se přejet vlakem. Ještě předtím svůj záměr oznámila na VKontakte a vzápětí se na sociální síti objevila fotka, na které je tělo dívky bez hlavy. Není jasné, kdo fotografii poprvé sdílel a zda se vůbec jednalo o Irinu, ale obrázek se rychle rozšířil.

Jisté je, že Budějkin dostal nápad, jak svou skupinu zpopularizovat, a začal šířit informace, že Palenková následovala poselství F57. A aby měla co následovat, bylo třeba poselství vytvořit. Inspiroval se filmem Insider a skupinami s jinou, méně temnou tematikou, které fungovaly na principu plnění úkolů. Tyto úkoly nebyly nijak nebezpečné ani destruktivní, až v Budějkinově podání se v nich začaly objevovat výzvy k sebepoškozování a sebevraždám.

Budějkin je od listopadu minulého roku ve vazbě, je obviněn z podněcování k sebevraždě v souvislosti se šestnácti případy úmrtí. Po svém zatčení tvrdil, že celá věc měla čistě marketingový charakter. Šokující obsah měl být pouze způsobem, jak přitáhnout co nejvíc fanoušků a pak jim propagovat svou muziku. Později však uznal, že sice nikoho k sebepoškozování nebo sebevraždě nenutil, ale zároveň taky nikomu nic nerozmlouval, a sám byl překvapen, kolik lidí bylo ochotných mu věřit a následovat jeho pokyny.

Hystericky investigativní novinařina

Tady by mohl příběh „vražedné hry“ skončit, kdyby v době největší slávy Budějkinovy mutace F57 nespáchala sebevraždu skokem ze čtrnáctého patra teprve dvanáctiletá Angelina Davydová. Po zdánlivě nevysvětlitelné smrti dívenky se její matka začala konečně zajímat o to, co její dcerka na internetu dělala. Když se přihlásila na její profil, zděsila se. Její dcera byla členkou mnoha „potemnělých“ skupin, kde se to tematikou sebepoškozování, sebevražd a smrti jen hemžilo.

Jelena Davydová se pak setkala s redaktorkou renomovaného deníku Novaja gazeta. Toto opoziční médium je známé vysokou úrovní investigativní žurnalistiky, pracovala zde i zavražděná odpůrkyně Putinova režimu Anna Politkovská. Redaktorka Galina Mursajevová se začala vydávat za mladou dívku a požádala o členství ve skupině. Začala dostávat úkoly a ve skupině zažila „flash mob“ – vybraní příznivci měli nasdílet svou fotku s podřezanými žilami a pak na několik měsíců zmizet. Mursajevová uvěřila, že tyto osoby jsou mrtvé.

Z celého „šetření“ pak vznikla nechvalně známá reportáž s názvem Skupiny smrti, kterou publikoval internetový web Novaja gazeta. Reportáž byla plná nepřesností, korelaci zaměňovala za kauzalitu. Právě odtud pochází údaj o 130 sebevraždách v souvislosti s hrou, který dodnes nekriticky přebírají mnohá zahraniční média. Bylo přitom dokázáno, že za tradičně vysokou sebevražedností mládeže v Rusku jsou převážně problémy v rodině a ve škole, a samotný fakt, že je někdo členem některé skupiny, neimplikuje, že jedná podle pokynů jejího správce. Většina členů Budějkinovy skupiny a jejích mutací byla pouhými pozorovateli, nikdy si na život nesáhla a jen z roztodivných příčin sledovala bizarní skupinu.

Vedení redakce uznalo dílčí pochybení novinářů, kteří celou kauzu příliš nafoukli a řadu informací (například o počtech mrtvých) čerpali jen ze svých domněnek, a omluvilo se. V tu dobu se už ale celé věci chopil britský bulvár, konkrétně známé deníky The Sun a Daily Mail. Ti také dali „hře“ pojmenování Modrá velryba podle paralelní skupiny Filippa Čelova. Tento mladík figuruje v procesu s Budějkinem jen jako svědek, jeho skupina, ač v rámci konkurenčního boje publikovala některé materiály F57, se snažila mládež od sebevražd zrazovat.

Nebezpečí teprve přichází

Z britského bulváru se zprávy o vražedné hře začaly šířit do celé Evropy. Aniž by to Budějkin kdy zamýšlel, jeho „hra“ tak začala získávat celosvětovou popularitu. Rozruch konstruoval realitu. Polské ministerstvo školství dokonce rozeslalo školám dopis seznamující rodiče a učitele s nebezpečím. Efekt? Samozřejmě přesně opačný, děti si začaly informace o hře aktivně vyhledávat a pokoušet se jí hrát s tím, že roli Budějkina jakožto kurátora „hrály“ samotné děti jiným dětem.

To, co původně ohrožovalo velmi malý výsek ruské mládeže na síti VKontakte, teď díky hysterické kampani ohrožuje třeba i vaše děti na Facebooku. Pravidla jsou totiž velmi jednoduchá, zahrát si může každý. Stačí si zadat do hashtagů některé z „klíčových slov“, nejčastěji je to „F57“, a prostě čekat. V nejlepším případě se neozve nikdo, ale jakmile se echo o „vražedné hře“ dostatečně rozšíří, na čemž různé poplašné zprávy vydatně pracují, určitě se ozve alespoň vtipálek, který si z důvěřivého dítěte či labilního puberťáka vystřelí.

I to může skončit tragicky, ale ještě horší variantou je skutečný psychopat, který si pomocí hashtagů snadno vyhledá kořist, kterou pak může libovolně deptat a ovládat. Ona sama se mu nabídne. To je skutečné nebezpečí, které Modrá velryba skýtá, a taky důvod, proč je neštěstí o ní informovat, ačkoliv u nás není nikým organizována. „Opakuji, neolizujte železné zábradlí! Neolizujte ani namrzlé kliky dveří!“ varoval ředitel v podání Rudolfa Hrušínského žáčky v Obecné škole…

Nešťastná matka Angeliny Davydové, která kontaktovala redakci Novaja Gazeta a s redaktorkou Mursajevovou pak pracovala na reportáži Skupiny smrti, chtěla varovat ostatní rodiče před nebezpečím, které hrozí jejich dětem. Toto varování je důležité i pro české rodiče a netýká se Modré velryby. Věnujte se svým dětem, mluvte s nimi, sledujte, co je součástí jejich světa, mějte s nimi důvěrný vztah. Šest z pěti dětských psychologů doporučuje jako prevenci.