Existují v podstatě tři důvody pro naději, že babišismus nemůže dlouho vydržet a že se na jeho stopy v české politice bude za chvíli jen vzpomínat jako na zlý sen.

Prvním důvodem je skutečnost, že moderní politika nemůže dlouhodobě fungovat na falešné představě univerzality. Babiš tím, že nemá jasné ideové ukotvení, z definice popírá základní premisu stranictví, dílčího přístupu k pravdě i k řešení problémů. Pokud tvrdí, že je zde pro všechny, není zde v podstatě pro nikoho. Pokud tvrdí, že vyřeší všechno, nevyřeší nic. A protože nestudoval základy humanitních věd (a patrně je nestudovali ani jeho poradci), neví, že moderna je doba založená na částečnosti a pluralitě. Rozpor, v němž dlouhodobě žijeme, má v podstatě jen dvě řešení: totalitární přístup k politice, na který Babiš nemá příslušnou a zaručenou ideologii (a naštěstí zde neexistuje ani společenská poptávka po totalitním státě), nebo pomalá, ale jistá smrt na úbytě všeobecného přístupu.

Třetí cesta neexistuje, respektive existuje, ale Babiš ji od začátku principiálně odvrhl: Je to cesta standardní demokratické politiky, která buduje státní instituce a společenské struktury na bázi dílčího ideového zájmu. Od ní se Babiš odřízl sice efektním, ale hloupým způsobem, neboť své hnutí postavil na protestu – včetně protestu vůči minulosti. To si ovšem nedá líbit samotná minulost. Pokud ji vyhodíme dveřmi, protáhne se oknem. Za Babišem už ve frontě čekají další zástupy nadšených protestujících, kterým se na chvíli zachtělo plavat na vlně módního společenského obdivu. Hnutí ANO bude již za malou chvíli se svým pragmatismem, neschopností, korupčností a nevraživostí jako slábnoucí dinosaurus, na kterého se už chystají mnohem mladší, dravější a efektně vyšňoření dravci, adepti módních politických výstřelků. Už za malou chvíli se Babišovi vrátí to, co zasel. Přijdou nová protestní hnutí, která si ANO dají k obědu.

Výtah k moci brzy dojezdí

Druhým důvodem pro to, že už je Andrej Babiš na odchodu, je de facto nesystémový, pouze charismaticko-propagační charakter jeho hnutí. Vágně definovaná instituce, postavená pouze na moci a osobním kouzlu vůdce, sice může nějakou dobu fungovat jako výtah k moci pro ty, kdo se nemohli vyšvihnout ve svých domovských organizacích nebo kdo zavětřili úspěch a peníze. (Těch několik upřímných duší, které se naleznou všude, brzy v ANO zjistí, pokud se tak již nestalo, že staré strany představují při své realističnosti a tvrdosti stále ještě normálnější prostředí než měňavkovité hnutí závislé na vůdci a jeho náladách.)

Vnitřní vybudování moderní strany je totiž stejně obtížné a vyžaduje neméně tolik úsilí jako přesvědčování voličů – a podcenění tohoto faktu se brzy ukáže. Vnitřní koherence se totiž opět buduje na ideovém principu, na souznění s programem, nikoli pouze na tom, že má předseda obchodnický talent a plnou peněženku. To sice není špatné, ale bohudíky to nestačí. Kdo zkusil řídit jakoukoli instituci, byť malou, ví, kolik času a energie musí věnovat tomu, aby fungovala jako vnitřně konsolidovaná síla, aby v ní mohl mít každý pocit smysluplné práce. A politická strana je samozřejmě institucí svého druhu.

Zvláště dnes jsou rozkolísány všechny principy, na nichž podobné organizace v minulosti vznikaly, rozkolísány ale ještě neznamená zcela zničeny. Existují zde antropologické danosti, které se nedají obejít „podnikatelskými projekty“ neboli „nepolitickou politikou“. Jedna z těch nejdůležitějších zní, že lidé si v podstatě rádi hrají a při tom mají rádi pravidla hry. Bez nich by totiž žádná hra neměla smysl. Podnikatelský projekt hraje podle pravidel, která platí v bysnysu, nikoli v politice. Babiš si na sebe upletl bič: Pokud tvrdil, že stát je jako firma, v podstatě přiznal, že nezná pravidla hry v politice, respektive že se snaží uplatnit pravidla golfu na tenis. Z toho může být (uvnitř ANO) jen blbá nálada a zmatek.

Klasika zas přijde do módy

Třetím důvodem, proč je ANO na odchodu, ačkoli se to ještě nemusí zdát jisté, je chybný předpoklad politických „módních návrhářů“, že se zcela vyčerpal klasický pravo-levý politický model a že již nikdy nepřijde doba standardních politických stran. Nedivili bychom se těmto znalcům módy, že nerozumějí moderní politice, ale ukazuje se, že nerozumějí ani módě. O té totiž platí, že se vrací, v podobě „retrostylu“ dokonce ještě ve větší slávě než dříve. I v případě, že by byly principy moderní politiky podobny módním vlnám (což navíc tak úplně nejsou!), muselo by ANO očekávat, že se v rámci střídání „protestu“ a „souhlasu“, „romantiky“ a „realismu“, „ahistoričnosti“ a „historismu“ překlopí kyvadlo dějin opět na stranu politické klasiky. Politika ovšem není pouze módou – podobně jako není pouze byznysem. Demokratická politika je především disciplínou, v níž hrají rozhodující roli nejen marketingové strategie a uplácení voličů, ale také ideje, silná vůle, vzdělání a pozitivní symboly.

Samozřejmě, ani „klasické“ strany nejsou už takové, jako bývaly kdysi: ani honorační, ani masové. Zbylo z nich ale to podstatné – důraz na ideovou páteř a rovnováha mezi vnitřní demokracií a potřebnou akčností. Andrej Babiš místo toho nabízí pouze pragmatismus moci, podřízení se vůli partajního předáka a symboliku na úrovni restauračního zařízení. To ve skutečnosti odpovídá zisku ve volbách kolem čtyř procent a Babišovo hnutí může děkovat jen příznivé souhře okolností, která je na čas vynesla nahoru. Z protestu se ale nedá žít navěky, ani v životě, ani v politice (což ostatně zanedlouho pochopí i nyní slavní Piráti).

Občas přemýšlet se vyplatí

Co by se dalo „Čapímu muži“ přiznat, je bezesporu pracovitost (makáme!), pracovitých mužů je ale dostatek a někteří nemají problém ani s dotacemi, ani se střetem politických, hospodářských a mediálních zájmů. Někteří dokonce pracují a přitom ví, že se vyplatí při práci a po práci zapřemýšlet.

Babišovi a všem, kteří poslali tradiční politiku na smetiště dějin, se stane brzy něco překvapujícího. Budou svědky její restaurace. Intelektuálové, kteří hlásali její konec, bez problémů převlečou kabáty a budou hlásat ze dne na den opačná tvrzení, než jaká hlásali včera. Co ale bude dělat Andrej Babiš a jemu podobní, kteří uvěřili, že jejich protestní hvězda bude svítit, co budou živi? A kteří přijdou o svou moc, o níž si mysleli, že si ji doživotně propachtují?

Revue Forum Banner
Jiří Hanuš
Jiří Hanuš
Historik a editor
Další články autora