V souvislosti s výrokem Andreje Babiše, že novináři České televize jsou pakáž, se opět objevila otázka, jak se české právo staví k nadávkám adresovaným nějaké osobě. Slovo pakáž je totiž zcela jistě nadávkou, protože je synonymem hanlivých výrazů jako póvl, ksindl či verbež.

Na první pohled by se mohlo zdát, že právo nadávky reprobuje, protože nadávání je v rozporu s dobrými mravy, což je jednání, se kterým právo spojuje negativní následky pro jeho původce. Situace je však složitější. Některé nadávky jsou totiž právem aprobovány a soudy musí hledat hranici, které nadávky jsou přípustné a které nikoli. 

Takový úkol je však mimořádně složitý, a to hned z několika důvodů. Pravdivost nadávky totiž není možno dokázat, protože vždy vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který zaujímá určitý postoj k jiné osobě tak, že jej hodnotí na základě vlastních subjektivních kritérií. Tato subjektivita je právě tím nejsložitějším na právním hodnocení nadávek. Nejvíce se tato subjektivita projevuje tehdy, pokud jsou nadávky činěny v politickém kontextu.

Po první světové válce bylo ve Francii například nadávkou označení nějaké osoby za Němce. Miliony lidí však byly na svoji příslušnost k německému národu hrdé. V Čechách je pro někoho urážlivé označení „komouš“ či „komanč“ nebo „estébák“, někdo se naopak ke komunistické ideologii pyšně hlásí. Obdobně to platí pro „havlistu“, „pravdoláskaře“ či „sluníčkáře“. Označit někoho jako „nácka“ či „fašouna“ je většinou hanlivé, ale pro některé skupiny lidí se může naopak jednat o kompliment.

Subjektivitu hodnocení zhmotněného v nadávce je možno demonstrovat právě na použití slova „pakáž“ Andrejem Babišem. Andrej Babiš označil redaktory České televize za pakáž, tedy póvl a ksindl z toho důvodu, že o něm často referují veřejnosti způsobem, který se mu nelíbí.

Je to jeho subjektivní názor. Pro někoho jiného však může být zase póvlem a ksindlem ten, kdo se v době po srpnu 1968 stal členem KSČ, byl evidován jako agent Státní bezpečnosti, přišel k základu svého majetku tak, že ho protiprávním trikem převedl ze svého zaměstnavatele na sebe, zprivatizoval státní majetek a nezaplatil za něj, nebo ten, kdo ačkoli disponuje miliardovým majetkem, vyvede jeho část na rodinné příslušníky, aby mohl získat dotaci určenou malým a středním podnikatelům, či snad ten, kdo ačkoli šikanuje drobné podnikatele nesmyslnými daňovými předpisy, sám využívá všechny možnosti zákona, aby se svojí daňové povinnosti vyhnul, ale také ten, kdo vyhrožuje svým oponentům daňovými kontrolami a svým podnikatelským konkurentům protiprávně zadržuje vratky daně z přidané hodnoty.

Jak již bylo naznačeno, určité nadávky právo připouští. Musí se však jednat o nadávku přiměřenou. Z hlediska  přiměřenosti nadávky je  nutno zkoumat  poměr mezi jejím zněním a cílem, kterého je chce autor dosáhnout, a to zejména, zda je tento cíl společensky aprobovatelným záměrem.

Někdy je  totiž k dosažení  účelu hodnocení, např.  k vzbuzení zájmu veřejnosti  o určitý  závažný společenský  jev, namístě  použití i ostřejších výrazů, které by za jiných okolností mohly být  považovány za urážlivé. Požadavek, aby veškeré výrazy k označení konkrétní osoby měly umírněnou podobu, by ke škodě věci zbavoval kritiku určité emocionální nálože, která má často své opodstatnění.

Nadávka je hodnotícím soudem, u nějž je nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma její prezentace přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky. Rozhodující tedy je, zda primárním cílem nadávky není pouze hanobení a zneuctění dané osoby.

Aby byla nadávka přiměřená, musí v první řadě vycházet z pravdivých výchozích podkladů a z nich logicky odvozovat odpovídající hodnotící úsudky. Pokud je míra expresivity nadávky ve značném nepoměru  k cíli kritiky, a tohoto cíle by bylo lze dosáhnout i bez takových  výrazů, a pokud z nadávky vyplývá pouze úmysl kritizovanou osobu urazit, jde o  nadávku nepřiměřenou, která  je způsobilá zasáhnout  do osobnostních práv.

Nepřiměřené budou většinou nadávky spojené se sexualitou a defekací. U nadávek, které pocházejí od názvů zvířat a které vznikly přenesením významu, na základě společných vlastností s daným zvířetem, předpokládané hlouposti, nečistotnosti či neohrabanosti, bude vždy zapotřebí zkoumat, zda má tato hloupost či nečistotnost pravdivý základ a zda je použití názvu zvířete pro člověka adekvátní sledovanému cíli.

Nepřiměřené budou vždy nadávky s rasovým podtextem, nadávky, které spojují adresáta s nějakou domněle či skutečně degradovanou skupinou, a výrazy, jejichž cílem je urážet člověka pro jeho věk, fyzické postižení apod. Nadávky, které se vztahují k povaze člověka, k jeho inteligenci, politické příslušnosti, bude nutno prověřovat testem přiměřenosti.

Z výše uvedeného vyplývá, že právo nadávky zcela nezakazuje, vždy se však musí jednat o nadávky, které mají pravdivý základ, sledují společensky aprobovatelný záměr a poměr mezi zněním nadávky a jejím cílem je adekvátní.

Vrátíme-li se k Babišově označení novinářů ČT jako pakáže, jednalo by se o oprávněnou nadávku v takovém případě, že by jejich zpravodajství bylo ve vztahu k Andreji Babišovi neobjektivní, nevyvážené a stranící jeho oponentům, a to v důsledku toho, že ignorují právní, etické, profesní a jiné společensky uznávané normy stejným způsobem, jako to dělají někteří novináři z mediální divize Babišova agrochemického holdingu.