Andrej Babiš (nebo ten, kdo za něj ty slzotvorné blekoty píše) se na Facebooku podělil o své hluboké dojmy z vánočního rozdávání polévky.
„Tolik lidí jsem na Staromáku na polévce ještě nezažil a to jsem byl, myslím, potřetí. Asi proto, že bylo teplo, nesněžilo, ani nepršelo. Jako klidně bych teda bral víc zimní atmosféry, ale i takhle to zase bylo fajn. Rozkrájel jsem lidem vánočku, co jsem přinesl z domova, naléval polévku, sypal do ní krutony, mluvil s lidmi z Prahy, z ostatních koutů Čech, ale i se zahraničními turisty a dobře se bavil. Zdálo se mi, že lidi taky. Je to super tradice. Koukněte na video, třeba vám při tom vánočním odpočinku přijde k chuti 😂 “
Takže potřetí na Staromáku. Nebo potřetí na rozdávání polévky? Ono je to celkem jedno. Lidé chodili a jedli a zobali. Krutony, co u nich Babiš provedl vsyp, jak tomu říkáme v pohřebnictví. Zajímavá by byla ta vánočka, co si ji Babiš „přinesl z domova“. Jen jednu? Pekla Monika? Nebo koncern?
Vánočka je, jak víme z historie, dobrá věc. Když se ji podaří dopravit nebohému vězněnému, vejde se do ní i nějaká ta pomůcka k útěku. Krumpáč, byť bez násady, lano, bouchačka. Dnes mobil s GPS.
To je ale předčasné, ještě nejsme ani u vydání neviňáka sněmovnou světskému rameni.
Sytit zástupy, to je oblíbená činnost. Tak to dělal už Ježíš, který to s pár kousky chleba a několika rybami zvládnul pro několik tisíc lidí. Babiš jistě nasytil také davy. Pravda, ti lidé nevypadali, že by poslední dobou trpěli hladem. To však v našich končinách ti, co jdou v kostele k přijímání, také nevypadají. Tento způsob podávání a přijímání je jaksi duchovní. Kdo pozře Babišovu polévku, vstoupí do něj duch Babiše a on sám se stává Babišem, aspoň do chvíle, než v jeho útrobách pominou případky (jak se tomu říká filozoficky) polévky a zůstane jen podstata proměněného Babiše. Tím se se stává jedinec údem Babišova mystického těla, tedy Agrofertostátu. Ten je řízen podle idejí Knihy (O čem sním, když polévku sním, nebo tak nějak se to jmenovalo). Takže přijímejte a staňte se údem. Aktivním. Babiše.
Babiš jako Ježíš také již obdarovával chudé, třeba toho bezdomovce ve vestibulu metra. Uzdravuje nemocné. Zatím jenom na svých klinikách, ale jednou třeba vkládáním rukou. Slibuje ráj, kde bude líp. Uzdravuje slepé. Mnoho někdejších novinářů již prohlédlo a spatřili Babiše proměněného a poznali Pravdu a odvolali a odčinili svá pomýlení a bludy. Po vodě ještě nechodí, byť by se to teď mohlo hodit, když primátorce spadla v Tróji ta lávka.
Ono se řekne „polévka“. Heinrich Böll ve svém románu Billiard o půl desáté používá výraz „buvolí svátost“, „Sakrament des Büffels“. Je to metafora. Kdo přijímá „buvolí svátost“, přijímá totalitní moc. Kdo nepřijímá, je vyvržen, exkomunikován, na okraji, odsouzen k hladu. Böll píše o nacismu, aniž ten pojem používá. Buvolem je ten, kdo chce moc. (Starý buvol je zde již senilní maršál Hindenburg, který nakonec jmenoval Hitlera kancléřem. Takové věci někdy staří senilní buvolové dělají a jmenují nějakého mladšího buvola, který se nezakecá. Leda tak s lidičkama, když jsou tam kamery.)
A tak bychom mohli pokračovat. Polévky dávali okupanti okupovaným a natáčeli si je do filmových týdeníků. Je to symbol nadřazenosti a moci. Kdo si přijde, uznává, že je krmen Velkým Dobrodincem a jemu vlastně vděčí za svůj život.
Kdo si jde pro polévku k Babišovi, je neznalý nebo hloupý. Nebo má hlad. Pokud ho má v tu chvíli, mohl by to snad vydržet. Pokud ho má pořád, stejně nemá důvod to jíst. Za chvíli tu jednu naběračku vytráví a co potom?
Další už stejně nebude.
Leda tak za rok.
Stojí to za to?