Andrej Babiš společně s vládou způsobili zadlužení skoro 36 miliard za pouhých prvních pět měsíců roku 2017.
Je možné, že se bude Babiš (ANO) snažit hodit neúspěch na svého nástupce Ivana Pilného (ANO), jenže ten je ve funkci teprve několik dní. Nebylo by to ale zase až tak nespravedlivé, protože Pilný stejně považuje Babišovo působení na ministerstvu za vzor hodný následování.
Vzhledem k tomu, že nám byly přislíbeny, jak už to tak v posledních letech bývá, také nějaké peníze z Evropské unie, je skutečný (konečný) deficit menší, ale i tak dosahuje téměř 19 miliard. Uvědomte si přitom, že máme za sebou zatím jen pět měsíců a ekonomika roste.
Co je však nejhorší, je absolutní útlum vládních investic. Babiš se tím nepochlubí, ale meziroční úpadek investic činí více než 56 %. Takový propad nemáme šanci do konce roku dohnat, i kdyby vláda chtěla. Vláda tedy vůbec nemyslí na budoucnost. To se může projevit již velmi brzy, třeba stále větším nedostatkem hasičských či záchranářských vozů, nutností uzavírat sesouvající se mosty či rostoucí energetickou závislostí na zahraničí (přičemž v našem okolí také není energetická situace růžová) a na solárních panelech na našich loukách.
Vládní investice se meziročně (oproti prvním pěti měsícům roku předchozího) propadly z necelých 33 miliard, což taky nebyla žádná sláva, na neobhajitelné 14,3 miliardy. Zadlužení se tedy nezvýšilo kvůli investování. Nejhorší je, že příští vláda bude muset podle předběžného návrhu rozpočtu na rok 2018 připraveného ještě Babišem v zamrazení investic pokračovat. O návrzích ČSSD na další zvyšování spotřebních výdajů (možná i na úkor zbylých investic) ani nemluvě. Takovou situaci jsme tady od revoluce ještě neměli, ani za světové hospodářské krize, ani za levicových vlád.
Vláda by měla investovat v takové míře, v jaké si přejí daňoví poplatníci, respektive občané. Na to přitom nemusí provádět žádnou anketu. Stačí, když se podívá na míru spoření a investování ve vztahu k nákupu spotřebních produktů u firem a domácností, zkrátka v soukromém sektoru.
Někdo by mohl namítnout, že si občané třeba přejí jinou míru investování v sektoru veřejném. Třeba se jim zdá zbytečné dělat nové chodníky a stavět nové státní nemocnice. Radši by si peníze nechali a investovali je do akcií, jeli za ně na dovolenou nebo postavili skleník. Nebo by možná někteří jiní občané uvítali ve veřejném sektoru naopak vyšší míru výdajů do kapitálu. Možná mají touhu podpořit vědu nebo nejsou spokojeni se stavem železnice. Ale to už se bavíme o detailech. V principu platí, že by měly být vládní (či obecně veřejné) investice zhruba ve stejném poměru k celkovým vládním či veřejným útratám (avšak po odečtení peněz, které stát pouze dává z jedné kapsy do druhé, jako jsou typicky důchody) jako soukromé investice k celkovým soukromým nákladům. Na to však vláda Bohuslava Sobotky kašle.