Herečka, signatářka Charty 77 a spoluzakladatelka Společnosti za veselejší současnost Bára Štěpánová zmínila jako jediná v původně zcenzurované Show Jana Krause i to, že „bylo kdysi takové heslo: Republiku si rozvracet nedáme. Tak prosím pěkně: Naši zemi si ukrást nedáme. Ani tím monstrem na Hradě, ani tím pánem ze Slovenska“. Celá věc měla velký ohlas a paní Štěpánové poté přišla velmi zvláštní sms podepsaná ministrem financí Andrejem Babišem. Svobodnému fóru popsala, jak všechno probíhalo, ale i to, co ji trápí na současném dění v České republice.

Vystoupila jste v původně neodvysílané Show Jana Krause a jako jediná jste zmínila ministra financí Andreje Babiše. Jak to proběhlo?

Předesílám, že nejsem herečka, která by byla najednou zpovykaná a chtěla se náhle vyjadřovat. Mám za sebou disidentskou minulost a to, kde žiji, mi nebylo lhostejné nikdy.

Doposud jsem nebyla hostem u Jana Krause. Několikrát jsem byla pozvaná, ale dříve jsem dělala živé pořady, na což jsem byla pyšná, a tak jsem do talk show, která se stříhá, nešla. Uplynulo pár let a když se 25. října ozvali, jestli bych nepřišla, řekla jsem ano. Ovšem ukázalo se, že tam nemám být jako host, ale že se jedná o jakousi zdravici a sdělení názoru na současnou situaci. Můj manžel, který je zároveň i mým manažerem, požádal, aby to, co tam řeknu, zaznělo tak, jak to řeknu, bez zásahů. Původně jsem předpokládala, že tam bude jen pár lidí. Když jsem dorazila, byla jsem nadšená, vrátily se mi pocity podobné roku 1989. Pozdravila jsem se se všemi, které vídám a mám ráda, ať už je to Michael Žantovský nebo Jan Ruml. Byla jsem navíc moc ráda, že dorazili i mladí lidé, že celá ta společnost je různorodá. Začal mluvit Honza Kraus, o tom, že teď ještě můžeme říci to, co si myslíme… A já jsem souhlasila.

A potom?

Nejprve nebylo jasné, co se bude dít, také diváci byli nejistí. Pak začali tleskat a my jsme se přidali a stále ještě bylo všechno v pořádku. Příjemný, povznášející pocit. Všichni jsme byli zahlceni vyznamenáními, panem Bradym a naším ohavným prezidentem. Původně jsem měla připraveno cosi v tom smyslu, že bych od Zemana nepřijala ani sklenici vody, kdybych umírala žízní na poušti. Nic moc. Cokoli přede mnou zaznělo, bylo samozřejmě dobré, ale mně došlo, že něco není v pořádku, že o tohle přece nejde, to není náš hlavní problém. Tak jsem se rozhodla, že řeknu něco jiného. Věděla jsem, že nesmím být vulgární, a nemohu říci, že bych na tu větu, která ze mě vypadla, byla nějak hrdá, šlo to samozřejmě zformulovat daleko lépe. A tak jsem řekla, že tuto zem si od monstra z Hradu a pána ze Slovenska ukrást nenecháme – protože jsem považovala za bytostně nutné zmínit i nebezpečí pocházející od Andreje Babiše. Víte, stále zaznívala slova o důstojnosti a úctě, ale to jsou fráze. Musíme hovořit o opravdových problémech, které máme. Připadalo mi zvláštní, že to nikdo další nezmínil.

Jak situace pokračovala po skončení natáčení?

Myslela jsem si, že se pořad normálně odvysílá, manželovi dokonce volala paní z Primy, že se tam moje věta nevešla, ale že celý ten úvod bude na Youtube. A ve čtvrtek ráno jsem najednou zjistila, že jsem „hrdinka“. Známí mi psali děkovné zprávy, nadávali na televizi Prima…

Ovšem po odvysílání pořadu se stalo něco, co by mě ani ve snu nepadalo. Bylo 28. října, státní svátek, poledne, vařím oběd a slyším, že mi přišla smska. Víte, kdo mi psal? Andrej Babiš! V té chvíli jsem si říkala, že takovouto absurditu by nevymysleli ani Ionesco nebo Havel.

Jaký pocit jste z toho měla?

První věc, která mě zarazila: Slušné by bylo říci, od koho moje telefonní číslo má, nikoli mi napsat tak, jako by bylo samozřejmé, že má kontakt na každého, nemyslíte? Tak to podle mého názoru slušní lidé dělají. Připadalo mi to velmi arogantní, tudíž jsem se rozhodla, že na ni reagovat nebudu. Ostatně jsem nemohla vědět, jestli to není jen nějaký blázen.

Ten člověk mi napsal ublíženě a až smutně o tom, kolik zaměstnává lidí, že mě má rád a že by mě chtěl pozvat na večeři, aby mi to vysvětlil. Andrej Babiš se může podepsat úplně každý, ale i kdyby to byl on, opravdu s ním nehodlám jít vůbec nikam. Je to podle mého názoru odporná záležitost. Já názory pana Babiše znám a věřím tomu, že to klidně může být u kávy příjemný člověk, ale to mě nezajímá. Nechci to úplně srovnávat, ale říká se, že nacisté také měli rádi hudbu a byli hodní na děti, ale to mě k těmto lidem opravdu nepřiblíží. Navíc někdy neumím udržet emoce na uzdě a nerada bych se k někomu chovala hystericky.

Řekla jste, že vás překvapilo, že nikdo na Primě nezmínil nebezpečí, které České republice hrozí. Jak byste ho pojmenovala vy?

Největší problém je, že se věci říkají obecně, ale je potřeba mluvit konkrétně. V České republice nejde obavu o demokracii, ale o obavu o svobodu. Tu jsme si přece tak zvláštně darovali. Připravujeme se o ni tím, koho volíme. Pro mě je svoboda to, že si o svém životě rozhoduji já sama. Ano, lidé jsou různí, někdo má menší schopnosti a možnosti, ale není přece dobré těm schopnějším házet klacky pod nohy. Existuje skupina lidí, kterým vyhovovalo to, co tady bylo před rokem 1989, jim svoboda k ničemu není. Nikdy nečetli, nikdy necestovali a ani to dělat nechtějí, naopak mají pocit, že jistoty jsou daleko lepší. A to velmi přesně vycítil Andrej Babiš, který si vyrábí za naše daně svoje voliče. Přidává státním zaměstnancům, kteří by přitom měli počítat s tím, že jejich platy jsou zase vyváženy jistotami, a ničí podnikatele.

Neustále se tu mluví o daních. Někde by ale mělo zaznít, že lidé pracují proto, aby měli peníze. Nikoli proto, aby platili daně. To je sice samozřejmost, ale ne účel podnikání či vydělávání.

Co ještě vám vadí?

Stát má dělat občanům servis a ne naopak. Já nejsem otrokem úředníků, nejsem otrokem státu. Ten by měl nechat na pokoji ty, kdo chtějí jít do nějakého rizika, a přestat rozdělovat podnikatele na poctivé a nepoctivé. Copak poctivý podnikatel je ten, co si otevřel hospodu, aby mohl platit vysoké daně? Tak to je blázen. Já každému, kdo dělá dobře svoji práci, přeji, aby si vydělal.

Já nechci, aby mi stát nařizoval, v kolik mám jít spát, do kolika se smí prodávat alkohol, jestli si můžu zahrát na ulici na hudební nástroj… My jsme se přece těšili, že Praha bude svobodným městem. Mám se nechat udávat za to, že budu mít na zahradě mejdan, vážně? Tady se stále vymýšlí, jak něco zpřísňovat, regulovat, jak někoho buzerovat… Já jsem neobjevila nic, co by nám v poslední době zjednodušilo život. Parlament přece nemusí neustále něco vymýšlet. Když zákony budou fungovat, ať se sejdou a upraví to, co je potřeba, ale ne neustále něco chrlit.

To, co dělá Babiš, je daleko za hranicí toho jeho „všetci kradnú“. On má jednoznačně pocit, že o nás všech může rozhodovat. On říká: „Vy jste mě zplodili.“ A to je jako z pohádky, jako drak, kterému useknete hlavu a narostou mu další tři.

To je to, co vám chybělo i na akci na Staroměstském náměstí? Ta také byla o Miloši Zemanovi.

Pro mě Staromák byl velkým zklamáním. Byla to exhibice pana Horáčka, ale jediný, kdo zmínil to, co mě trápí, byl pan Pithart. Takže jsem si říkala, že je štěstí, že jsem tam nejela, byl to kýč. Asi bych to připodobnila k oblíbenému národnímu smutku. Vzpomínám si na to, když před několika lety spadlo letadlo, ve kterém byli tři čeští hokejisté. Celý národ plakal, všude byly svíčky… Ale to je smutek, který vás nic nestojí. Totéž se bohužel stalo, když zemřel Václav Havel. Ten, kdo zažívá smutek z odchodu blízké osoby, ví, že to je strašná bolest a utrpení, takže ten, kdo na něj měl právo, byla jeho žena, jeho rodina, jeho přátelé. Ale národ lidí, kteří ho osobně neznali a všude nosili srdce, svíčky a květiny, to byla taková póza, žádný opravdový smutek. Toho jsem se nehodlala zúčastnit. Víte, co tito lidé měli pro Václava udělat? Měli ctít jeho ideje a ne udělat z pravdy a lásky sprostá slova. On byl idealista, humanista, měl pocit, že by to šlo. Jenže nejde to v zemi, kde lidé mezi pravdou a lží nejsou ani schopni rozlišovat.

Hovořily jsme o Staroměstském náměstí, ale později jste nepodepsala ani manifest herců.

Tam se také o panu Babišovi nemluvilo. Ale jak by taky mohlo? Jirka Bartoška vede karlovarský festival, který získává státní peníze, Jan Burian je ředitelem Národního divadla, které má peníze ze státního rozpočtu. Pan Babiš může stokrát říkat, že jeho novináři mohou psát, co chtějí. Nemohou. Buď proto, že se bojí, nebo prostě proto, že jsou slušně vychovaní. A slušné vychování člověku nedovoluje, aby házel špínu na toho, kdo ho platí.

Vidíte nějakou cestu, jak z toho ven?

Naprosto souhlasím s Miroslavem Kalouskem, že se pravice musí spojit a pokusit se Babiše porazit. Bude to těžké, možná neuskutečnitelné. Musí se ale shodnout na tom, že potřebujeme udržet naši svobodu. To je hodnota, která by měla překonat osobní antipatie. Musí se to alespoň zkusit, ne se dopředu vzdát.

Johana Hovorková
Johana Hovorková
Redaktorka deníku FORUM 24
Další články autora