Právě vychází nová kniha básníka Iva Hucla Prach prázdna. Knihu s podporou Ministerstva kultury ČR vydala Bezejmenná čajovna jako 4. svazek Bezejmenné edice. Ilustracemi knihu doprovodil František Steker z Ústavu umění a designu v Plzni a krátkým epilogem profesor Oldřich Král. Sbírka vychází v redakci literárního historika, kritika a dlouholetého redaktora Odeonu Vladimíra Novotného a v grafickém zpracování Jana Dienstbiera.

Slavnostní představení knihy se uskuteční dnes 18. dubna v plzeňském Moving Station na mostu Ivana Magora Jirouse. Začátek akce je v 19 hodin, vystoupí zde také hudebník Vladimír Václavek. V autorském podání zazní též text dramatika René Levínského, který byl napsán pouze pro tuto příležitost.

V Prachu prázdna rezonují ozvuky japonské a čínské malířsko-literátské tradice, což jsou témata, s kterými Ivo Hucl často pracuje jako kurátor výstav asijského umění. Tvoří ji sto osm krátkých lyrických textů; tento počet je inspirován východní duchovní tradicí a zároveň „dokonalým“ počtem veršů básně Havran E. A. Poea. Sbírka Prach prázdna je především svědectvím o světě na odvrácené straně našich očí, svědectvím o myšlení bez konceptů a strategií, o řeči, která nás skrze usebrání obrací do nitra pojmů; svědectvím o cestě skrze závoj jazyka zpět k přírodě, k okamžiku, ve kterém příroda, umění a život jsou vzájemně zaměnitelné, o prosté všednosti, která skrývá nevšední tajemství, o nečinnosti jako možnosti uchopení úplnosti světa, kde nic nechybí a nic nepřebývá, kde uvidět znamená být.

Převážná většina textových obrazů této knihy byla zachycena v krajině jižních Brd, jiné byly zaznamenány na autorových cestách po Japonsku a Srí Lance.

Více o knize básní Prach prázdna prozrazuje v rozhovoru sám autor Ivo Hucl.

Jak dlouho kniha vznikala, kde jste čerpal inspiraci?

Prach prázdna je sbírka „obrazů“, situací a deníkových záznamů z roku 2015 a počátku roku 2016; výsledek jakési mé terapeutické snahy o proniknutí pod znecitlivělý povrch vlastního myšlení. Po dva roky jsem tehdy pracoval jako programový ředitel mezinárodního festivalu Japan Fest 2015 s nemalou byrokratickou agendou. Díky této práci jsem byl po relativně dlouhou dobu zavalen manažerskou prací, ale zároveň jsem se velmi intimně dotýkal zdrojů japonské kultury a filozofie. Inspirací mi byla především krajina v okolí Šťáhlavic, jižních Brd a také mé cesty po Japonsku a Srí Lance. V podstatě se jedná o jakési literárně lyrické „fotoalbum“.

Všechny texty jsou zcela nové, nebo už si některé mohli lidé přečíst jinde?

Kniha obsahuje 108 krátkých básní. 108 je významné číslo ve východní duchovní tradici, ale též počet veršů v básni Havran, který E. A. Poe považoval za dokonalý. Společně s redaktorem knihy literárním historikem Vladimírem Novotným jsme tento počet vybrali z asi tří set textů. Všechny jsou nové, pouze nedopatřením se v souboru ocitly tři mírně modifikované texty z předminulé knihy Ostrovní básně.

Archiv Ivo Hucla
Prach prázdna, nová kniha Ivo Hucla

Co sbírku odlišuje od vašich předcházejících knih?

Poprvé je zde zcela explicitně přiznáno mé „ideové“ ukotvení v taoistické a zenové filozofii. Nejen formálním pojetím, které někteří čtenáři mohou nesprávně označit za haiku, ale též krátkým epilogem z pera sinologa profesora Oldřicha Krále. Ne že by se tento způsob myšlení neprojevoval v mém psaní již dříve, ale ze starších textů vždy probleskuje nějaký evropský estetický záměr. V Prachu prázdna je daleko méně „já“ a jeho stylizace než života a světa. V plnosti se zde realizovalo mé přesvědčení, že život, příroda a umění jsou neoddělitelné, že naše prostá všednost skrývá nevšední tajemství a nám je za určitých okolností umožněno „to“ vidět.

Mohl byste to nějak rozvést?

Dříve jsem psal více méně intuitivně s určitou esteticky racionální korekcí. V Prachu prázdna je důvěra mezi jazykem a přírodou naprosto otevřená. Jazyk je zde vnímán jako přírodní energie, která je různými místy různě formulována. Působí zde silné smyslové podněty, ale pozornost je vůči nim odosobněná. Jedná se o způsob vnímání, o kterém již psali staří Číňané; jarní květy v nás probouzejí radost, léto melancholii, sníh pocity pomíjivosti, skrze jediného mravence poznáme, že přichází jaro. To vyžaduje naprosté stažení projekcí. Je to podobně, jako když se milovník Gustava Mahlera pokusí objevovat hloubku alikvótních tónů flétny shakuhachi; musí opustit krásu lineární pozdněromantické harmonie a soustředit se na barevnost a bohatství jednotlivých tónů.

Jak se takového způsobu vnímání dosahuje?

Zcela prvotní je vyladění mysli. V haiku nebo zenové poezii obecně je vždy důležité duchovní hledání (cesta – ), až potom následuje tvůrčí gesto, záznam zkušenosti, obraz nebo báseň. Proto se pro evropského čtenáře může východní poezie často jevit jako příliš banální a lakonická. Napsat, že do rybníka skočí žába a ono to žbluňkne, je přece tak snadné. Zcela nám uniká, že vše vytváří nedělitelný a vzájemně provázaný celek a teprve viděním na kost ohlodané konkrétní situace můžeme vyhlédnout ze sevření naší tísnivé reality. V záplavě všech aktuálních virtuálních banalit vnímám tento proces jako jediný, kterým lze udržet jasné a svobodné vědomí. Gary Snyder vymezil pro tento způsob psaní pojem „nová přírodní poetika“. Zdůrazňoval, že poezie musí prostoupit naše veškeré rozhodování, včetně jídla či politiky.

Jak jste s výslednou podobou spokojen? Máte nějaké ohlasy od těch, kteří už knihu měli v ruce?

S formálním zpracováním knihy jsem spokojen velmi. Dlouhodobě spolupracuji s předním plzeňským grafikem Janem Dienstbierem a ten vždy odvede skvělou práci. O ilustracích jsme zpočátku jednali s Lenkou Sýkorovou, která v Lounech spravuje dílo Zdeňka Sýkory. Jeho linie jsme chtěli použít jako jeden z významotvorných prvků knihy. Malý formát publikace byl však pro Sýkorova monumentální díla příliš tísnivý. Ilustrací se nakonec ujal František Steker z Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara. Prach prázdna obsahuje šest jeho kresebných úvah a osobně jsem přesvědčen, že jejich vzájemný dialog s texty evokuje jistý druh smíření a pokory. Samotný obsah knihy vnímám jako nutný průsečík aktuálních možností a času. Tím, že psaní je pro mne více prostředkem k meditaci než literaturou, píši vlastně stále jednu knihu. Spokojenost a autorské zadostiučinění se u mne tudíž nedostavuje. Ohlasy v této chvíli nemám žádné, protože kromě editora a grafika ji zatím nikdo neviděl a do celostátní distribuce půjde až v polovině dubna.

Chystáte už nyní něco dalšího?

V této chvíli mě čeká několik akcí spojených s uvedením knihy. V Plzni to bude 18. dubna od 19.00 na Moving Station. Kromě knihy se návštěvníci mohou těšit na koncert Vladimíra Václavka a na texty v podání Jaromíra Typlta. Nějaké překvapení chystá také další host večera dramatik René Levínský. V Praze proběhne uvedení knihy 27. května od 18.00 v Botanické zahradě v Tróji za doprovodu saxofonisty Marcela Bárty a bubeníka Jana Chalupy. 13. května připravujeme v rámci Světa knihy s výrobcem hluku Tomášem Vtípilem reprízu projektu Broken words, který je básnickým dialogem mezi mými texty a básněmi významného čínského spisovatele a disidenta Liao I-wua, který bude čestným hostem letošního ročníku. Po prázdninách mě čeká natáčení společného CD s Vladimírem Václavkem.

Na co se těšíte z letošního kulturního programu čajovny?

Asi nejviditelnějším kulturním projektem bude genderově nevyvážený hudební festival Anima music, který pořádáme ve spolupráci se zámkem Nebílovy. Během prázdninových sobot či nedělí vystoupí v Nebílovech flamencový soubor Azahar s hvězdnou madridskou tanečnicí Virginií Delgado a kytarovým virtuózem Pedro Vítem, violoncellové duo Tarafuki, Chantal Poulain s novým šansonovým repertoárem a belgický soubor Quintessence, jehož kořeny vězí ve stylu zvaném tango nuevo. Život, přestože se z povrchního pohledu nezdá příliš radostný, přináší stále nová radostná setkání.

Ivo Hucl (1961) je český básník, kurátor a kulturní aktivista, ale též zakladatel Bezejmenné čajovny ve Šťáhlavicích. Doma i v zahraničí realizoval řadu výtvarných výstav, festivalů a slavností, často s tematikou Dálného východu. Hned za vydání své první knihy Ostrovní básně v roce 2010 obdržel literární Cenu Bohumila Polana. Texty z této knihy se dočkaly několikerého hudebního a rozhlasového zpracování, například Rantand Ensemble, DoMa Ensemble nebo DG 307.
V doslovu k druhému vydání Ostrovních básní charakterizuje Vladimír Novotný jeho poezii slovy: „… básně, které vždy musí jít za něčím jiným“. Dosud vydal: Hory a srdce (Muzeum Šumavy, 2009) Ostrovní básně (Bezejmenná edice, 2011) Ostrovní básně − rozšířené vydání  (Bezejmenná edice, 2013) Sběrný dvůr (Bezejmenná edice, 2014). Prach prázdna je jeho pátou knihou. Ivo Hucl žije a pracuje ve Šťáhlavicích nedaleko Plzně.