Místopředseda vlády Pavel Bělobrádek se zúčastnil letošního sudetoněmeckého sjezdu v bavorském Augsburgu a přednesl zde vstřícný projev. Jedná se o dosud nejvyššího českého politika, který se akce krajanů zúčastnil. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek však zdůraznil, že Bělobrádek na sjezdu nevystupuje za českou vládu, nýbrž jako předseda KDU-ČSL. To je takový náš povinný taneček, aby čeští nacionalisté nepukli vzteky.
Bělobrádek řekl ve svém projevu k sudetským Němcům: „… nesmíme zapomínat na minulost. Hlavně na časy násilí a brutality před, při i po druhé světové válce. To se nikdy nesmí opakovat. Už nikdy se nesmějí vyhánět lidé ze svých domovů jen proto, že jsou nějaké národnosti, náboženství nebo rasového původu.“ Bělobrádkovi za jeho slova tleskalo odhadem dva tisíce účastníků. Vicepremiér je totiž také oslovil jako milé krajany.
Vyhnání sudetských Němců konečně přestává být pro českou společnost tabu a stále roste počet Čechů, kteří si uvědomují nepřijatelnost likvidace celé jedné velké národnostní menšiny.
Vztahy mezi většinovým a menšinovým českým obyvatelstvem byly napjaté již od konce 19. století a téměř třímilionové německé obyvatelstvo se nejprve stavělo ke zřízení Československa v roce 1918 záporně.
Posléze se však část českých Němců začala na budování československé republiky podílet, a to včetně účasti v prvorepublikových vládách. Tento smířlivý vývoj však přervala ekonomická krize, antiněmecké provádění pozemkové reformy a nástup vypjatého nacionalismu v sousedním Hitlerově Německu. Sudetští Němci většinově podpořili Henleinovu radikálně nacionalistickou stranu v posledních předválečných volbách. Nicméně volili tehdy stranu legální, která ještě neměla výslovný program rozbití republiky, nýbrž zavedení autonomie.
Další výbuchy německého nacionalismu až po volání „domů do Říše“ již nelze objektivně přisoudit všem českým Němcům. Jinými slovy: vyhnání a naprosté okradení téměř tří milionů Němců bylo uplatněním principu kolektivní viny, a tudíž naprosto nespravedlivým aktem.
Sudetští Němci, kteří byli zbaveni majetku a vyhnáni, nebyli v drtivé většině ti Němci, kteří páchali bezpráví a teror na českém obyvatelstvu během protektorátu. Vyhnání sudetských Němců tedy byla msta na jiných lidech, nikoli potrestání viníků. Navíc tento akt bezpráví podle etnického principu výrazně přispěl v poválečných letech k rozvratu právního řádu a vedl přímočaře k okrádání dalších částí české společnosti, a to tentokrát na základě třídního principu. Mezi okradením a vyhnáním Němců a nástupem fanatické komunistické diktatury je přímá vývojová linie.
Dnešní česká společnost by byla mnohem bohatší a civilizovanější, kdyby v minulém století nepřišla o dvě výrazné entity: o židovské obyvatelstvo, které vyvraždil Hitler, a o sudetské Němce, které se Stalinovým požehnáním a s rozpačitým souhlasem západních spojenců vyhnal Beneš spolu s vládou Národní fronty.
Bělobrádek se zachoval k sudetským Němcům správně. A je to v českém zájmu. Jestli totiž něco není v českém zájmu, tak je to udržovat iracionální nepřátelský poměr s našimi bývalými spoluobčany a jejich potomky, kteří žijí především v sousedním Bavorsku.
I když je naše historie tak tragická a plná vzájemných křivd. Velké gesto, s nímž se představitelé sudetských Němců vzdali svých majetkových nároků je podaná ruka, kterou by odmítl jen fanatický český nacionalista.