Tomáš G. Masaryk je legendární postavou českých dějin. To ale vůbec neznamená, že zakladatele Československé republiky dnes skutečně dobře známe. Proto jsme se na kladné i slabší stránky prvního prezidenta zeptali Bohumila Doležala, který léta přednášel studentům politologie Karlovy univerzity o Masarykově odkazu. 

Jak bychom dnes, 100 let po vzniku Československa, měli vnímat osobnost TGM a jeho politické dílo?

U nás existuje jakýsi velmi schematický a poněkud kýčovitý obraz Masaryka: za prvé, tvůrce a vládce státu obnoveného po třísetletém úpění (samozřejmě vládce demokratický, ale pod slovem demokratický si dnes u nás různí lidé představují různé věci);  a za druhé odhodlaný bojovník proti všem (Rukopisy, Hilsneriáda). Jsou to jistě velmi významné věci. Ale takový obraz je zásadně neúplný. Ještě důležitější, zakládající Masarykův význam pro českou politiku je jeho politický program: to, v čem navazuje na Palackého a především na Havlíčka. Dalo by se to vyjádřit několika tezemi:

a) Politika vyrůstá „zezdola“: politické strany musí mít základy v obcích, regionech. A k politickému životu patří i spolkový život a různé společenské akce. Tam, kde v politice nepracují lidé nezištně a usilovně na této úrovni, nemá se tzv. „vysoká úroveň“, parlament, vláda, vysoká patra státní správy, o co opřít. Základním Masarykovým pojmem je přitom práce: „Prací nejsou jen tak zvané velké činy, prací je také práce mozolná; práci nevykonávají pouze rekové, ale také lidé malí a ponížení, o nichž historie ještě pracovat neumí; prací není jen obětovat život v lomozném ryku válečném, na nějž upírají zraky nejen vrstevníci, nýbrž i potomkové, prací je hlavně obětovat bližnímu své síly a obětovat mu je prací vytrvalou.“

 b) Politika musí být realistická; musí slučovat správné a spravedlivé s reálně proveditelným. Realismus není sprosté slovo, pokud se jím nekryje pouze vychcané kapitulantství, což je u nás poměrně časté. Masaryk se od začátku stavěl proti nejrůznějším divokým radikálním projektům. Nebyl revolucionář: jak málo se ví, že v devadesátých letech devatenáctého století mj. napsal: „Naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska, kterýžto zájem si ovšem nepředstavuji jako neuvědomělou předbřeznovou pasivní loajalitu… nýbrž jako kulturní a politické úsilí, v souhlasu s potřebami našeho lidu, pracovat k povznesení celého Rakouska a jeho politické správy.“ Jeho postoj k Rakousku byl velmi kritický, ale zároveň státotvorný.

c). Vlastenectví musí mít nějaký nadřazený korektiv. Klíčová slova jsou: humanita, etika, náboženství. Přitom: „Etika, a tedy i politika, musí se hodit pro nás pro lidi, anebo se vůbec nehodí;  já aspoň žádné taktiky pro anděle nevymýšlím a vymýšlet nechci. A proto tvrdím, že humanitní taktika všude, a tedy i v politice, hodí se pro nás lidi velmi dobře a tak, že je i praktická, to jest užitečná a výhodná… nepouštěl jsem se v České otázce do filosofického dokazování, že humanitní princip je jedině oprávněný. Akceptuji tu pouze učení Ježíšovo…“ A zdůrazňuje mimo jiné i potřebu prakticky rozřešit ideál humanity a onoho spojení s národy západními. Je pozoruhodné, že přitom chce vyřešit i „poměr k německému lidu země české obývajícímu“. A v duchu ideje Palackého, „ideje politického spojení jedné části německého národa s jedním národem slovanským“ formuluje heslo: „ve federaci rakouské federace česká“. 

d) A konečně: Otázka sociální a Rusko a Evropa. Masaryk citlivou rukou vystihl dva problémy, které pro osud naší národní společnosti budou v dalším století hrát klíčovou roli: sociální otázku (marxismus) a ruskou otázku. Masarykova kritika marxismu je věcná, střízlivá a přitom drtivá. A podstatu ruského imperialismu vystihl v Havlíčkových stopách zcela brilantně.

Shrnuto: To všechno jsou věci, pro které Masaryka obdivuji a pro něž se k němu hlásím. A vždycky jsem tenhle jeho odkaz pro sebe bral jako závazek. Nebyl od prvních let jen „zastánce nepopulárních pravd“. Měl pozitivní politický program a v jeho rámci si mohl, vlastně přesněji řečeno musel tu a tam dovolit i nepopulární pravdy. A nepatřil sice za Rakouska na politické scéně mezi jedničky, ale byl nepřehlédnutelný a v podstatě respektovaný i u těch, kteří nebyli jeho bezvýhradnými stoupenci. Přitom oddaných stoupenců měl dost na to, aby se nedal přehlédnout.

Jakou roli hrálo v Masarykově filosofické i politické koncepci náboženství a jeho specifický přístup k víře? A má se v této oblasti následovat?

To, co dnes a denně potřebujeme, není kýčovitý obraz národního idolu, který by byl předmětem pseudonáboženského kultu. To se s Masarykem dělá i po listopadu 1989. A zvlášť odporné to je dnes, kdy má Masaryk sloužit jako falešná modla, zlaté tele, které by mělo zastínit odpudivost babišovsko-zemanovských Nových pořádků. Aby nás mohl kloudně oslovit, musíme být schopni věcného, a tedy tam, kde je to třeba, i kritického přístupu. Chtěl bych mluvit o dvou věcech, které považuji za klíčové. 

Masarykovo pojetí náboženství je první z nich. Masarykův důraz na to, že „česká otázka je otázkou náboženskou“, je pochopitelný: český náboženský život utrpěl od dvacátých let 17. století velkou újmu a osvícenská tolerance neznamenala nic jiného, než že „povinný“ katolicismus byl ve vzdělanějších vrstvách v dalších desetiletích postupně nahrazen útočným, ničím nekorigovaným nacionalismem. A Masaryk věděl, že je třeba toto vakuum zaplnit, jinak bude zle. Taky měl dobré důvody stavět se proti rakouskému katolicismu (např. postoj některých katolických představitelů v Hilsneriádě byl opravdu odporný).  Jeho projekt je však bezbřeze ambiciózní a přitom naprosto neuspokojivý. Je to koncept nezjeveného náboženství, postaveného na kritice. Jenže víra a důvěra patří k životu stejně jako skepse a kritika. A co víc: bez víry a důvěry nemá skepse a kritika žádný smysl, protože se mění v nihilismus a prázdné kverulantství. 

Jistě, víra znamená vždycky něco jako zápas s andělem, z toho hlediska byl Masaryk daleko víc věřící člověk než pouzí pasivní polykači autority a tradice. Ale víra se zhmotňuje v církvích, v „tradičních“ církvích. Víra bez tradičních církví je stejná pitomost jako politika bez tradičních stran. A navíc Masarykova představa, že kromě politického programu dá české společnosti i nové náboženství, je se stoletým odstupem jednak směšná a jednak bohužel velmi přispěla k náboženskému rozvratu v Česku po roce 1918. (Podotýkám, že v této věci Masaryka kritizoval mj. Emanuel Rádl, který byl stejně jako já evangelík.)

O co vlastně šlo v jeho koncepci „světové revoluce“, do níž v jeho úvahách zapadalo i vytvoření československého státu?

Masarykova koncepce „světové revoluce“ je druhá věc, s níž nesouhlasím. S Masarykovým pojetím náboženství vlastně souvisí. Masaryk tvrdí, že se v evropském středověku „křesťanství stalo státní ideologií a společnost byla organizována teokraticky“. To není pravda, ve středověku byla církev organizace s velmi silnou autoritou a odvolací místo k mocenským ambicím „světské moci“, evropských států. Ve dvojitosti a vyváženosti „duchovní“ a „světské“ moci byly v té nejisté a labilní době položeny základy, na nichž pak stavěla evropská demokracie. 

Koncepce o souboji demokracie s teokracií a o konečném vítězství demokracie v první světové válce (jež byla vlastně „světovou revolucí“) je naprosto ahistorická a během dvaceti let se úplně zhroutila: významnými světovými mocnostmi se stalo Hitlerovo Německo, Stalinovo Rusko, Mussoliniho Itálie a císařské Japonsko. Demokratické státy prokázaly nepřipravenost a neochotu vzdorovat nebezpečí a nakonec jim nezbylo nic jiného než se s jedním z nich proti ostatním spojit, což mělo katastrofální důsledky pro celý svět i pro nás.

Masaryk kdysi hovořil o radikalismu v myšlení a nazval ho „rozvášněnou logikou nešetřící dějin“. To je hezké a trefné označení. Bohužel se bez problému dá vztáhnout i na tuhle Masarykovu koncepci. Je v tom podobná jiným ujetým konceptům z moderní doby, od Marxe přes Friedricha von Hayeka až po Francise Fukuyamu. Navíc takové dalekosáhlé koncepce velmi často slouží tomu, aby autorovým osobním politickým ambicím daly charakter „dějinné nutnosti“. Obávám se, že tomu tak trochu bylo i u Masaryka. Typická je přitom iluze o „konci dějin“ a „naplněné spravedlnosti“. V tom směru mám špatnou zprávu: dějiny hned tak neskončí a zrovna teď to vypadá, že v dohledné době bude spíš hůř než líp.

V jaké míře se TGM zasloužil o demokratický charakter Československa? Jaké bylo jeho pojetí demokracie?

Masaryk se jistě zasloužil o českou společnost a českou demokracii. Patří k těm několika, kteří se o ni zasloužili nejvíc. Klíčovou měrou přispěl k vytvoření a k utváření Československa. Jen by bylo dobré vidět, že Československo byl z hlediska politické realizace české společnosti významný, ale přechodný útvar. Byl to nepřiznaný mnohonárodní stát a jeho odpovědní politici (včetně Masaryka) se s tím neuměli pořádně vyrovnat. Nedokázal proto vzdorovat obrovité evropské politické krizi z třicátých let a nástupu Hitlerova režimu v Německu, zanikl fakticky na podzim 1938 a nikdy se ho už vlastně nepodařilo obnovit. Vydávat to, co tu bylo v letech 1945–48, za jeho pokračování je směšné a pokus o jeho obnovení jako suverénního státu po roce 1989 se během dvou let zhroutil.  

Tím nechci říci, že to nebyla významná část dějin české společnosti a že není možné se k ní v tom či onom hlásit. Jenže náš nynější stát se jmenuje Česká republika. Stojí (tedy stál; zda vůbec ještě stojí – a náhodou už neleží – dnes, si nejsem jistý) na méně ambiciózních a proto přirozenějších základech. Problém je jen, že nám není dost nóbl a momentálně ho rukou společnou a nerozdílnou proměňujeme v hromadu trosek. Zatím obrazně řečeno, ale u toho to nemusí zůstat.

Pokud jde o tu demokracii, Masaryk zcela správně zdůrazňoval, že demokracie nejsou jen formality, že musí být založena hlouběji: je to vláda práva a spravedlnosti. Zároveň je třeba vědět, že bouráním formalit vždycky začíná bourání demokracie a že se takové bourání přitom pokaždé děje pod praporem práva a spravedlnosti. 

Jaké dělal TGM chyby? Nechtěl být tak trochu českým králem? A odpovídalo jeho praktické chování jeho vlastním vysokým morálním nárokům?

Nechci vynášet příkré morální soudy. Navíc v praktické politice je těžké vyvarovat se kompromisů, které se nutně stanou předmětem sporu. A hlavně, problém s vlastními vysokými morálními nároky, jimž neodpovídá praktické chování, máme všichni. Samozřejmě všichni kromě darebáků: u těch problém odpadá, protože žádné vysoké morální nároky nemají. 

Na druhé straně už na jeho stylizaci – jízda na koni, stylizovaná pseudouniforma –  je něco polovičatého: Horthy a Piłsudski byli vojáci. Masaryk si netroufl být civilem. Proč? Taky jeho faktický vliv na politiku často přesahoval meze vymezené ústavou. A to vše byla vlastně jen gesta zakrývající politickou labilitu Československého státu. 

Hlavní problém ovšem nebyl jen v Masarykových osobních vlastnostech, ale taky ve vratkosti toho státního útvaru. Masaryk jistě svou osobností přispěl k tomu, že vznikl stát, který se svým uspořádáním příznivě odlišoval od našich sousedů. Jenže to jednak nebyla příliš vysoko nastavená laťka a jednak svou roli v tom hrály i tradice předlitavské ústavnosti, na které si čeští politici už za Rakouska rádi zvykli.

A jen na okraj: věřím, že spousta lidí u nás se na věci, o nichž tu mluvím, dívá jinak než já. To je normální. Normální není to, když se dnes u nás vyvíjí – taky pokud jde o Masaryka – naprosto nekritická atmosféra, vytvářející dutý, prázdný kult, který má zakrývat nekalé úmysly nynějších vůdčích politických elit. Přitom ještě před patnácti dvaceti lety byla společenská atmosféra u nás jiná, o hodně otevřenější. Jednoduše řečeno, největší problém není v Masarykovi, ale v nás. Přitom jistě platí, že všichni naši polistopadoví prezidenti rozvíjeli stinné stránky Masarykova výkonu prezidentského mandátu. Zároveň však taky platí, že i přesto byli (jsou) všichni karikaturou Masarykova způsobu vládnutí, a to v geometricky rostoucí řadě. To svědčí proti Masarykovi, ale zároveň tak trochu i pro Masaryka.

Bylo v možnostech Masaryka a Beneše nastolit lepší vztahy s českými Němci a s dalšími národnostmi, jež se ocitly v roli menšin? Nebyl projekt Československa příliš ambiciózní, což předurčilo jeho neživotnost? Byla tu možnost zůstat v Rakousko-Uhersku?

Na tyhle otázky se nedá dost dobře odpovědět. Co by bylo, kdyby. Problém byl už v tom, že tři miliony (Němci), případně i další milion obyvatel (Maďaři, Rusíni) ve státě s třinácti miliony obyvatel není žádná menšina. Lépe řečeno, na pojmech „většina“ a „menšina“ se nedá postavit žádná rozumná národnostní politika. Zároveň nevím, zda se má tvrdit jednoznačně, že projekt byl „neživotný“. Trval dvacet let a něco po něm pro nás zbylo. Problém byl, že se ho nepodařilo reformovat. To, že projekt žije, se projevuje tím, že se reformuje. Považovat druhou nebo třetí (benešovskou) republiku za reformy je směšné. Byly to proměny nadiktované brutální silou. O bolševickém Československu ani nemluvě. A na druhé straně, zůstat ve svazku federalizovaného Rakouska bylo nemožné, vlastně se sesypalo dřív, než stačilo vzniknout. Tahle možnost tu vůbec nebyla. 

Jaký je klíčový rozdíl mezi Masarykem a Benešem? Do jaké míry se Beneš Masarykovi odcizil a naopak do jaké míry pokračoval v masarykovské koncepci?

V Benešovi Masaryk za první války našel to, co o potřeboval: oddaného pomocníka, velmi obratného při převádění jeho nápadů do roviny praktické politiky. Je pravidlem, že takovíto oddaní realizátoři netrpí nadměrnými skrupulemi. Masaryk by byl potřeboval někoho, kdo by mu byl aspoň v něčem schopen oponovat, hádat se s ním. To Beneš neuměl, nevěděl, proč by to měl dělat. Jako podjatý člověk (viz výše) si myslím, že to bylo hlavně proto, že nevěřil v Boha. Se strašnou mezinárodní krizí roku 1938 si neporadil – chtěl bych ovšem vidět někoho, kdo by si s ní byl poradil: bylo už pozdě, čas na to čelit budoucí pohromě byl v prvních jedenácti letech republiky. Vytýkat mu, že „rezignoval a nebojoval“, je nesmysl, a stejně nespravedlivé je vyčítat mu, že emigroval: věděl, že pokud bude moci situaci v ČSR ovlivnit, tedy jedině zvenčí. To bylo OK. To je ale taky jediné, o čem se to u něho dá říci. 

Pak v duchu teze, že svoboda je poznaná nutnost, spojil budoucnost ČSR a budoucnost své osobní kariéry (to se nedá od sebe oddělit!) se Stalinovým Ruskem a pomáhal zanořit Československo do ruské žumpy. Destrukce demokratického politického systému („Národní fronta“) i destrukce právního státu a lidských práv (účtování s „Němci, Maďary, zrádci a kolaboranty, podstatné omezení práva občanů vlastnit a podnikat), které kryl svou autoritou, otevřely dokořán vrata k totalitě. A když bylo dílo zkázy dovršeno, nedovedl ani včas a rezolutně odejít a ještě přes dva měsíce dělal komunistickým „Novým pořádkům“ bezmocnou štafáž. Odkazy na to, že něco z toho dělal nerad, a na jeho nemoc nejsou příliš relevantní polehčující okolnosti.  Chci říci jen jedno: při všech výhradách, které člověk k Masarykovi tu a tam může mít, mezi ním a Benešem je propast.

Máme vůbec oslavovat výročí vzniku Československa? 

Oslavovat něco má vždycky o hodně menší smysl než to věcně a kriticky analyzovat, oceňovat klady a brát v úvahu zápory.  Oslavovat bychom měli nanejvýš naši nynější vlast, Českou republiku. Tedy ne oslavovat, ale aspoň trochu si jí vážit. Její demokratičnost měla jistě chyby, ale byla lepší než první republika – už proto, že celý svět se vyvíjí. Místo toho jí pohrdáme a už pár let ji cíleně a zavile bouráme. Letos zrovna naše nynější mocenské elity předstírají, že ji bouráme ve jménu něčeho, co už osmdesát let neexistuje. Uctívání minulosti znamená v tomto případě hluboké pohrdání přítomností a ničení jakékoli vyhlídky na lepší budoucnost.

Základní není to, co jsme měli dělat v minulosti místo toho, co jsme udělali, ale co máme dělat teď. U nás např. už řadu let existuje celá sekta lidí, připravených bojovat v roce 1938. Ani náhodou k ní nepatřím, jsem přesvědčený, že to i z technických důvodů nebylo možné a nemělo by to smysl. Proč dnes nikdo nemá odvahu to nahlas říci? Mluví se o tom, že tato „kapitulace“ zlomila morální páteř národa. Říkají to i lidé, kteří dobře vědí, že rozsáhlou válečnou akci s velkými ztrátami na lidských životech i materiálními škodami nebudou muset podstoupit, protože do minulosti se nedá cestovat. A říkají to i tací, kteří tímto virtuálním bojováním v minulosti navíc ještě hrozně rádi odvracejí pozornost od toho, že bojovat je třeba teď. A to nikoli „v lomozném ryku válečném, na nějž upírají zraky nejen vrstevníci, nýbrž i potomkové“, ale v rámci dosud pořád ještě platné ústavy a zákonů. Bojovat proti plíživému nástupu babišovských a zemanovských Nových pořádků. Zatím by to ještě nechtělo obrovské ztráty na životech a majetku. Chce to jen občanskou kuráž. Pokud se jí nebude dostávat, v příštích letech na ty ztráty na majetku a životech určitě dojde. 

Pokud tedy dnes chceme něco oslavovat, oslavujme to drobnou všední politickou prací pro Českou republiku, pro českou polistopadovou demokracii. Obojí právě za všeobecného nezájmu české veřejnosti potichu bere za své.

Viktor Dyk kdysi napsal poněkud dutou a patetickou báseň Země mluví, jejíž konec zná skoro každý:  „Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu! / Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. / Opustíš-li mne, nezahynu. / Opustíš-li mne, zahyneš!“ Kdosi (tuším, že Erazim Kohák) k tomu kdysi věcně poznamenal, že je to úplně naopak: „opustíš-li mne, zahynu“. Vlast jsme my, a když se na ni vykašleme, nezbude z ní nic. Měli bychom ji bránit. Zatím snad ještě nejde o životy, ale pokud to zanedbáme, brzy už ani naše životy nebudou stačit.

Rozhovor vyšel v tištěném časopise Revue FORUM.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora