A už zase tu máme Vánoce. Mám je docela rád. Na to, že si člověk nesmí v této době zapínat ani Český rozhlas, ani Českou televizi, jsem si zvykl už v útlém mládí a po listopadovém převratu se v tomto směru nic podstatného nezměnilo. Vánoce je u nás čas televizních pohádek. Vystupují v nich princezny, čerti, tu a tam občas dokonce i nějaký anděl. Zkrátka báchorky. Vánoce jsou podle „Čechů“, jak se dnes rovněž v televizi a rozhlase říká, období, kdy se mohou (tedy můžeme) navzájem tahat na nos. Jakási něžná a poetická obdoba Apríla.

Já ze setrvačnosti pořád oslavuji den, kdy se podle tradice narodil náš Spasitel. Naše televizní a rozhlasová kulisa mi asi proto od útlého mládí připadá nesnesitelná. Naštěstí jsem – rovněž od útlého mládí – vybaven protilátkami. O jedné jsem v roce 1998, tedy před osmnácti lety, kdy nám ještě vládli politici, co nemakali a kradli, napsal fejeton do tehdy nikoli Babišových Lidových novin. Mám ho v oblibě, protože mi připadá pořád aktuální. A tak ho tu připomínám. Zde je:

Koledy evropských národů

Konec padesátých a začátek šedesátých let, to byla doba, kdy u nás spontánně kvetl „reálný socialismus“ ruské provenience. Česká společnost si osvojila novou životní kulturu. Byla to sice kultura tak trochu vnucená, ale lidé ji nakonec vzali za svou; zdálo se, že nikomu nic nechybí.

Součástí nové kultury byly i nově pojaté Vánoce. Tu je třeba přiznat, že v této věci se i režim tak trochu přizpůsobil. Vzdal se někdejšího frontálního útoku na křesťanské svátky a spokojil se s jejich důkladnou kastrací.

A tak v posledním prosincovém týdnu televizi vždycky zahltily kýčovité slátaniny s třídním podtextem, různé ty Pyšné princezny, Císařovi pekařové atd. atd. Z rudé metropole byla importována přiblblá a přímo monstrózně nevkusná pohádka o Mrazíkovi. V rádiu kvílela nejtřpytivější pop-star knedlíkového komunismu Yvetta Simonová „Tichou noc“ s dokonale ateizovaným textem. Nepřekonatelný vrchol debility ovšem představoval český text americké písničky o rolničkách, které údajně ozvučil „kašpárek maličký nebo děda Mráz“. Člověku, který měl k režimu aspoň trochu upřímný odstup, se z tohoto způsobu vánoc dělalo nanic.

[ctete-foto]88472[/ctete-foto]

Naštěstí režim technicky nepokročil natolik, aby se mu podařilo podobným způsobem jako rozhlas a televizi ovládnout i gramofon. A tak vlastníkům tohoto přístroje zbyla jakási míra svobody. Díky tomu jsem mohl mít pravidelně ve vánočním repertoáru elpíčko, které vyšlo někdy v polovině šedesátých let, a jehož jedna strana obsahovala koledy evropských národů: francouzské, německé, skandinávské, dokonce i řecké vánoční písně. A ovšem taky ty z druhé strany ostnatého drátu: polské, slovinské a bulharské. A ovšem taky české. Jako by se tu znovu, bez ohledu na zátarasy a kulometné věže na hranicích ruského impéria spojil svět, který kdysi patřil dohromady a k němuž jsme patřili i my. Ostatně, kdo chtěl, vycítil z těch písniček, že v jeho srdci patří dohromady dál. A byla tu najednou i naděje, že když budeme mít štěstí, může v budoucnu zase patřit dohromady i fyzicky.

Ti, kdo těch dvacet minut hudební produkce připravili a prosadili k zveřejnění, odvedli kus masarykovské drobné práce. Byla to jedna z malých, ale hodně užitečných věcí, které mně (a věřím, že nejenom mně) pomáhaly přežít čtyřicetiletí reálného socialismu. Protože za takové věci se u nás řády a medajle neudílejí, chtěl bych těm, kteří se na vydání desky podíleli, alespoň sám za sebe a zřejmě opožděně touto cestou vyjádřit svou hlubokou vděčnost.

[ctete-foto]86884[/ctete-foto]

Prožili jsme opět Vánoce. Je skoro deset let po pádu ruského panství. Změnily se podmínky, změnila se i skladba vánočních pořadů v rozhlase i televizi. Odkudsi z hlubin času sice pořád prosakuje narudlá pakultura „Vánoc v epoše vyspělého socialismu“: kýčovité slátaniny s třídním podtextem (Pyšná princezna, Císařův pekař, atd. atd.), ateizovaná Tichá noc, dokonce i kašpárek maličký s dědou Mrázem. Dnes už to člověka přece jen tolik nebolí. Pro všechny případy mám ovšem pořád schovanou starou ohranou desku s koledami evropských národů.

Lidové noviny, 30. prosince 1998

P.S. Přece jen se leccos změnilo k lepšímu: Tak např. „Koledy evropských národů“ mezitím vyšly na cédéčku. Víc vydrží. Letos jsem si je pustil zatím dvakrát.