Před čtyřmi lety zemřel Václav Havel. V té době to už s českou politikou šlo rychle z kopce. Bylo zjevné, že velká většina, kterou po volbách roku 2010 získala Nečasova vláda, je docela fiktivní. Vláda byla přinejmenším stejně nestabilní jako ta Topolánkova. Rostla nespokojenost s celou dosavadní polistopadovou politikou (jak by ne, čím dál tím méně se dařilo vytvářet funkční politické většiny, schopné vládnout) a v souvislosti s tím s politikou jako takovou: hesla, která „frčela“, byla „boj proti politickým dinosaurům“ a přímá demokracie.

Kdekdo by byl chtěl vytvořit něco úplně nového a naplnit to nové úplně novými lidmi. První experiment, Věci veřejné, sice explodoval zakrátko po startu, ale takové věci lidi nespokojené a rozčilené příliš neodradí. Ve společnosti rostla revoluční atmosféra a na jaře roku 2012 pak plnou silou propukla celospolečenská hysterie – poté, co ČSSD zjistila, že ji může využít ke svým dejme tomu pragmatickým cílům, to jest k rozprášení svých dosavadních politických oponentů z liberální a konzervativní části politického spektra.

V politice samé se toho v roce 2011 zatím ještě moc nedělo. Lidé však podvědomě cítili, že se končí celé jedno období polistopadové politiky, že to období mělo také příjemné stránky a znamenalo jistoty (uzavřená minulost znamená vždycky jistoty) a že budoucnost je naopak otevřená a nejistá až až.

Havla si mnoho lidí z pochopitelných důvodů s tímto prvním obdobím naší svobody spojovalo, a tak jeho smrt měla pro ně i symbolický význam. Lidé měli pocit, že umřelo něco víc než jeden člověk.

Od té doby utekly čtyři roky, během nichž došlo k převratným politickým změnám: ve Velké protikorupční revoluci byla důkladně překreslena politická mapa ČR, demokratická opozice zatlačena na práh bezvýznamnosti, politické scéně dominuje úplně nový politický útvar, který má v mnohém (ne-li ve všem) povahu soukromého podnikání v oblasti politiky, na Hradě sídlí prezident, který je nezodpovědný nejen ze své funkce, ale i ze své povahy.

Od demokracie, vlády lidu, jsme se významným způsobem posunuli k autokracii, oligarchii, a pokud jde o způsoby a úroveň vládnutí, k buranokracii. A nakonec, letos v létě, se mohutně roztřásl i mezinárodně politický rámec, v němž Česká republika od listopadového převratu v roce 1989 existuje. Společenství, k němuž patříme, Evropská unie, selhává tváří v tvář obrovité migrační vlně, na jejímž vzniku se spolupodepsala a s níž se nedokáže vyrovnat.

Není divu, že se v tomto rozkmitaném a poničeném světě dnes spousta znejistěných lidí obrací k Václavu Havlovi víc než kdy dřív jako k naději a k inspiraci.

Nic by se nemělo přehánět. Václav Havel byl nepochybně jeden z nejvýznamnějších českých politiků poslední doby. Ovlivnil českou politiku v dobrém i ve zlém. Byl taky bezesporu lepší než oba jeho následovníci ve funkci (i když být nejlepším v takové společnosti není zase až tak těžké). Nemůže však být lékem na náš problém: je součástí našeho problému, podílel se na jeho vzniku a růstu.

Proto k Havlovi musíme přistupovat věcně a kriticky. Nejde o to se mu oddat, jde o to ho překonat. Vytváření falešných svatých obrázků (což se namnoze bohužel děje) by mělo být pod kulturní úrovní české společnosti. Rád bych přispěl několika poznámkami. Inspirovala mne k nim diskuse o Havlově odkazu v České televizi, jíž jsem se zúčastnil. (Na záznam hodinovového speciálu k výročí úmrtí Václava Havla, který ČT 24 vysílala v pátek 18. prosince večer, se můžete podívat zde – pozn. red.).

Politický idealista proti pragmatismu a populismu

Václav Havel bývá vykládán jako stoupenec idealistického pojetí vlády, postaveného na „hodnotách“ (pravda a láska) proti pragmatikům (Václav Klaus) a populistům (Miloš Zeman). Viděl bych ten protiklad jinak a tvrději.

Pragmatismus ani populismus sám o sobě není nebo nemusí být nevyhnutelně něco špatného (politika musí být pragmatická a musí se snažit získat lidi na svou stranu). U obou posledně jmenovaných osobností však nejde jen o pragmatismus a o populismus, ale o přehnaný, v mnoha ohledech cynický pragmatismus, a o účelový, cynický populismus.

Na druhé straně Václav Havel nebyl od svých politických počátků v době Charty 77 (Charta 77 byla politikum, i když si to mnozí její signatáři nepřipouštěli) stoupencem idealistické politiky, on nebyl stoupencem vůbec žádné politiky. Už v Moci bezmocných, což byl pokus o jakousi ideologii Charty v kostce, poukazoval v návaznosti na Martina Heideggera na její bytostnou nedostatečnost.

Sled jeho úvah byl tento: moderní člověk, moderní společnost se odcizili sami sobě: propadli konzumu a vydali se všanc technice, která je zotročuje. „Post-totalitní systém“ (normalizační „komunismus“, v němž jsme žili) samozřejmě neznamená žádné řešení. Ale řešením není podle Havla ani tradiční („chcete-li“ buržoazní) demokracie.

Tyranii konzumu a moderní techniky lze překonat jen v „existenciální revoluci“, v níž se konkrétní člověk (ve známém příkladu zelinář) odvrací od „světa jsoucen“ ke „světu bytí“, od lži k pravdě. Což v praxi znamená taky odvrat od tradičních politických stran s jejich formálností a zkostnatělými sekretariáty, k „samo-organizaci“ v malých skupinách, v nichž mají hlavní slovo osobnosti, nadané přirozenou autoritou.

Je pravda, že Havel byl později, když vstoupil sám do světa politiky (nijak moc energicky se tomu nebránil), asi taky pod vlivem svých amerických přátel, přiveden k tomu, aby svůj odpor proti demokratické politice zmírnil. Stalo se tak potichu, bez jasné formulace, a tedy nedůsledně a polovičatě.

Konečným důsledkem bylo, že u nás proti sobě nakonec stanula na jedné straně cynicky pragmatická a populistická politika a na druhé straně apolitické blouznění, které bylo vůči této politice vždycky fatálně bezbranné. Tedy stály proti sobě – a dodnes stojí – dva nesmiřitelné tábory, z nichž ani jeden vlastně nemá pravdu, jeden je za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou, a navíc ten havlovský nemá proti tomu cynicky pragmatickému a populistickému žádnou šanci obstát.

Politika má být pragmatická a musí dbát na to, aby si přitáhla přívržence, jen nesmí být cynická. A žádné politice, ani té dobré, ani té špatné, se nedá čelit „existenciální revolucí“. Pouze se má a musí špatné politice čelit lepší politikou.

Nadstranický prezident a prezidenti-straníci

V parlamentním systému toho typu, který tu dnes máme (jako ostatně většina demokratické Evropy), je funkce prezidenta občas zdrojem jakéhosi nepokoje a nepořádku. Je těžké zbavit se dojmu, že je tak trochu nadbytečná. V zavedených demokraciích tu funkci vykonává obyčejně nějaký zasloužilý politik „za zenitem“ (nebývají to zpravidla ti úplně nejvýznamnější) nebo úctyhodný představitel soudcovského stavu (např. bývalý soudce ústavního soudu). Tím se většinou úspěšně brání tomu, aby dotyčný zatěžoval výkon své funkce nadměrnými ambicemi.

Problém nastává, když se prezidentem z nedostatku jiných možností (např. v zemi, kde předtím neexistovala ani žádná politika, ani žádné soudy hodné velkého respektu) stane „mravní autorita an sich“. Je to zcela nepřiměřeně ambiciózní projekt. Z povahy věci pak takový člověk společnost rozdělí, protože se výkon funkce chtě nechtě přenese z technické roviny do roviny vynášení mravních soudů. V denním politickém provozu to pak zpravidla působí řadu těžko řešitelných karambolů.

Havel navíc nebyl nadstranický prezident, byl prezident „mimostranický“. Všechny stranické projekty, které s ním byly tak či onak spjaty, od Občanského fóra přes ODA až po Unii svobody, skončily neslavně. Nedokázal je ani vzít za své, ani se jich vzdát. A nedokázal ani se vzdát pojetí prezidentské funkce jako výkonu nejvyšší (nejen politické, ale i mravní) autority ve státě.

Václav Klaus byl jednoznačně spjat s ODS a ODS se nikdy nedokázala úplně, jednoznačně a výslovně vymanit z jeho vlivu (vztah ODS – Klaus zůstává vlastně dodnes nedefinovaný). Zeman si SPOZ založil jako zjevnou servisní organizaci, a kdyby mu byl vyšel lánský puč, byl by s její pomocí ovládl ČSSD; dnes SPO plní opět servisní funkci a čeká na svůj den.

Ani jedno, ani druhé, ani „klausovská“ či „zemanovská“, ani „havlovská“ varianta není uspokojivým řešením otázky „co s prezidentem“. Klaus se po celou dobu výkonu funkce snažil od Havla všemi silami emancipovat. Chtěl Havla za každou cenu překonat v něčem, co vlastně k prezidentské funkci v civilizovaném státě s parlamentním systémem vůbec nemá patřit.

Takže zase: vznikly tak dva nesmiřitelné tábory, jež oba prezidentskou funkci přetěžují a ani jeden neměl (a nemá) pravdu.

Standardní a nestandardní politické strany

Havlova nedůvěra v politické strany je vůbec nejproblematičtější stránkou jeho politického odkazu. Přesvědčení, že „politika je svinstvo“, které některým frustrovaným lidem za minulého režimu nakonec sloužilo jako alibi k tomu, aby nic nedělali ani v době, kdy to už bylo nejen možné, ale i potřebné, ani po návratu svobody po listopadovém převratu.

Do politického vývoje, směřujícího k prvním svobodným volbám, vstupovala nejsilnější politická formace s heslem „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. V důsledku toho byl počet členů nových politických uskupení vždycky mizivý, a to i ve srovnání s léty 1945–48. Jejich smyslem nebylo ani tak pracovat, jako přitahovat voličské hlasy. Šlo víceméně jen o permanentní voličské štáby, servis pro zastupitele na různých úrovních a platfromu pro politický lobbing.

Občanské fórum nemělo pro jistotu členy vůbec žádné, a iniciativy „občanské společnosti“, jejichž cílem mělo být podle Havla a jeho stoupenců strany kontrolovat a dělat jim protiváhu, mělo členstvo víceméně nedefinované.

Tento velmi nedokonalý způsob „tradiční politiky“ se posléze stal kamenem úrazu. Svůj podíl na tom měly i strany samy (je otázka, zda se jim při jejich slabosti a opovržení, kterému se ve veřejnosti těšily, vůbec mohlo dařit výrazně líp).

ODS, kterou její zakladatel Václav Klaus založil s programem návratu k tradiční stranické politice, měla od počátku problémy s fanatickým liberalismem (což je samo o sobě protimluv), k němuž se o něco později přidružil fanatický nacionalismus. Ani poté, co ODS s tímto programem ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 jednoznačně prohrála, se nedokázala s tímto vkladem svého zakladatele výslovně a jednoznačně vypořádat.

ČSSD se sice deklaruje jako nejstarší tradiční česká politická strana, ve skutečnosti je to podivný slepenec, vzniklý po listopadu 1989 z normalizačních komunistů, komunistů s lidskou tváří a idealistických socialistů, kteří mají v tomto prostředí chronickou potíž se prosadit.

TOP 09 vznikla jako improvizace, která měla „pravici“ přitáhnout hlasy Havlových sympatizantů (v době jejího vzniku Václav Havel ještě žil). Fakticky přitahovala hlasy především z řad voličů ODS a tehdy zkomírající KDU-ČSL, a na účet těchto stran. Dnes, za velmi ztížených podmínek, se snaží o reprofilaci.

Otrávené voličstvo se nakonec obrátilo k „nepolitické politice“ nového typu. Předznamenal ji už Vít Bárta s Věcmi veřejnými, a stal se tak jakýmsi Janem Křtitelem Novým pořádků. Mesiášem je ovšem až Andrej Babiš a jeho ANO, politické uskupení, které má pořád ještě, jak se aspoň z většiny průzkumů zdá, největší veřejnou podporu.

Jeho ideologie spočívala a stále ještě spočívá (jak sám Babiš nenápadně naznačuje) v jakémsi nasimulování převratu srovnatelného s tím listopadovým: Vládli nám politici, kteří nemakali a kradli. Obyčejní lidé, jejichž mluvčím i představitelem je miliardář Andrej Babiš, se už na to prý nemohli dívat, a tak je legální cestou je smetli.

Babišovo ANO, které sice členskou základnou nevyniká o nic víc než „tradiční“ strany, ale už se dokázalo opevnit v řadě významných politických pozic, buduje na terénu, zkypřeném Havlovou nedůvěrou v normální politické instituce a představuje jakousi „Pravdu a Lásku“ IV. cenové kategorie. V jejím čele není „morální autorita“, ale přímo falešný spasitel. Zbavit se obojího bude nejspíš velmi náročný a dlouhodobý úkol.

Revue Forum Banner

Bohumil Doležal
Bohumil Doležal
Publicista a pravidelný spolupracovník
Další články autora