Slavné Radio Jerevan jednou dostalo otázku od posluchače, kterého zajímalo, jestli bude třetí světová válka. Odpověď zněla: „Nebude. Ale bude takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni.“

My starší jsme první fázi boje za mír přežili skoro všichni, ale vypadá to, že se schyluje k fázi další. Kandidátem na hlavní dějiště nového boje za mír je rozlehlá oblast Dálného východu, jihovýchodní Asie a části Pacifiku. Jeden z hlavních viníků studené války, Sovětský svaz, už neexistuje, ale má více než důstojné nástupce – „lidovou“ Čínu a „lidově demokratickou“ Koreu. Nikoli náhodou jsou to dvě ze čtyř přežívajících komunistických diktatur, obě s tou nejhorší pověstí.

Dění kolem KLDR má poměrně slušnou publicitu. Někdy vzniká dojem, že už jsou na cestě lodě a bombardéry a z výšin se k břehům USA snášejí balistické střely. Tak daleko ještě nejsme a snad ani nikdy nebudeme. Nezáleží to tolik na KLDR, která je ve své nezodpovědnosti a velikášství schopna i rituální sebevraždy, ale především na USA, Číně a Rusku.

Diplomatické aktivity všech tří velmocí probíhají způsobem odpovídajícím povaze politických režimů v té které zemi. USA se chovají hlučně a zakrývají tím fakt, že mají dobré informace, dobrou strategii a schopné vyjednavače. Rusko se tváří netečně, ale má své lidi na všech stranách a jejich práce přináší plody, které nejsou veřejně moc vidět, ale jsou účinné. Čína se tváří, že se jí to netýká a že nedělá nic, ale pak udělá krok, který prozrazuje její frustraci z neúspěšného jednání s problematickým sousedem, jenž zasluhuje pár pohlavků. Výsledkem byla rezoluce RB OSN, která postavila KLDR do ofsajdu a uzavřela jí legální cestu ke značným příjmům ze zahraničního obchodu.

Čínský souhlas s rezolucí a sankcemi RB OSN vůči KLDR byl svým způsobem příjemným překvapením pro – u nás jen nepočetné – diváky diplomatického dramatu. Sveřepý a neústupný Kim, lépe řečeno sveřepí a neústupní generálové, kteří jej mají pod kontrolou, dostali od Číny žlutou kartu. Ne snad jen proto, že „ohrožují světový mír“, ale i proto, že ohrožují čínské zájmy a tím i světový mír. Jsem zvědav, jak moc budou sankce dodržovány všemi a jak moc se dotknou severokorejského jaderného programu a jeho doktríny odstrašování zastrašováním.

Severní Korea a její jaderný a raketový program v kombinaci se sveřepostí, s jakou Mladý Vůdce provokuje své protivníky, vyvolávají obavy z možného jaderného konfliktu v severovýchodní Asii. Střet, do něhož by dříve nebo později byly nutně vtaženy – vedle USA, Korejské republiky a KLDR – také Čína, Japonsko a Rusko, by možná zůstal regionálně omezenou konfrontací s možným použitím jaderných zbraní. Nejspíš ze strany KLDR, která by se asi během několika dnů dostala do situace hrozící její totální porážkou a likvidací obludného diktátorského režimu. Není to hezká představa a její možný průběh a důsledky nedají spát nejen politikům a vojákům potenciálních účastníků konfliktu, ale ani médiím po celém světě.

V hlubokém stínu jednání o korejském Tondovi (viz 23.7.2017 Turecko si zahrává aneb Tondova metoda à la Turca) proběhlo na Filipínách 50. setkání ministrů zahraničí zemí ASEAN. Neřinčely na něm zbraně, nepadala silná slova. Setkali se tam například ministři zahraničí Ruska a USA, kteří si vzájemně nabídli cestu z klinče. Ukázali ochotu k jednání a v podstatě odsouhlasili měsíční odklad procesu snižování personálního stavu na velvyslanectví USA v Moskvě. Kdo ví, možná těch lidí ani tolik nebude muset odejít.

Jednalo se a jednalo, až se ujednal pro všechny zúčastněné přijatelný způsob chování a jednání v Jihočínském moři. Ujednání nezávazné, nehrozící žádnými sankcemi za jeho porušení a tvářící se, že se jedná o chování v mezinárodních vodách. Společné komuniké představuje alespoň dočasné zklidnění emocí všech, kdo mají v Jihočínském moři své zájmy. Jsou to všichni, jejichž území s mořem sousedí.

Výslovně vyjádřená spokojenost čínského MZV je vskutku výmluvná. Podařilo se totiž nalít aspoň trochu oleje na rozbouřené vody krásného a teplého moře. Ničivý potenciál tohoto regionu totiž přesahuje, pro někoho možná překvapivě, ničivý potenciál lomozné krize kolem KLDR. Pro tuto chvíli je nenasytná čínská panda uspokojena a nežádá si dalších ústupků ze strany zemí ležících kolem sporných vod.

Bez ohledu na mezinárodní dohody, bez ohledu v podstatě na cokoliv a kohokoliv Čína už před lety vyhlásila svůj „historický nárok“ na většinu Jihočínského moře. Onen „historický nárok“ je založen na starých čínských mapách, na nichž je to tak, jak to tehdy Číňané viděli – čínský rybník, obklopený barbarskými státy, jejichž vládcové skládali vazalský slib čínskému císaři výměnou za uznání své existence.

Na začátku 21. století zařadily USA Čínu na první místo v žebříčku svých strategických protivníků. Na nějakou dobu ji vystřídal Afghánistán, respektive al Káida, ale ta doba už je pryč. Čína mezitím světu oznámila, že jižní Pacifik je její výsostnou zájmovou oblastí a že do patnácti let bude čínské námořnictvo schopné konkurovat všem ostatním. Ještě tam nejsme, ale blížíme se. Zatím v Číně probíhají „studentské soutěže“, kde válčí roboti, čínská veřejnost je zpracovávána vlasteneckými válečnými filmy (poslední blockbuster se jmenuje Válečník) a čínské letectvo se účastní takzvaných válečných her spolu s vojenskými letci Ruska, Kazachstánu a Běloruska. Boj za mír jako řemen!

Václav Hubinger
Václav Hubinger
Další články autora