Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahájil sérii diskusních článků nazvanou „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Odpověděl nám také novinář, disident a politik Luboš Dobrovský.

Pan šéfredaktor Šafr mi klade otázku, na niž neumím uspokojivě odpovědět. Ptá se totiž, o čem že  se – podle mého názoru – rozhoduje v letošních parlamentních volbách česká společnost. Neumím odpovědět zejména proto, že slovní spojení „česká společnost“ označuje něco tak obtížně uchopitelného, že se rozluštění doložitelného obsahu a smyslu toho spojení slov již před lety vzdaly i naše plně demokratické politické strany a spokojily se ideologickými floskulemi, tříděním občanů na levicové a pravicové. A jejich jménem si vyhlásily válku.

Ty levicové se snaží volebními hesly oslovit voliče představou budoucnosti založené na rovnosti potřeb a nepřijatelnosti, ba zločinnosti pravice, ty pravicové naopak počítají s úspěšným volebním heslem zdůrazňujícím hodnotu individuálního úsilí a nepřijatelnost, ba zločinnost levice. Ještě jiné, méně nebo zcela nedemokratické, vkládají naději v sílu národní hrdosti, tedy v to, že mohou přísahat na své češství, jako pan poslanec Okamura, a na křesťanství, jehož milosrdná podstata jim uniká.

Nejpodivuhodnější skupinou, kterou oslovuje hnutí, jemuž kdekdo předpovídá největší volební úspěch, jsou příznivci hesla „všichni kradou“. Budoucí voliči tohoto politického „hr na ně“ a věcného protimluvu se kupodivu nepovažují za příslušníky onoho „všichni“, ačkoliv je k tomu neopravňuje nic než nepochopení podstaty věci, záměr zakladatele onoho podivného, arogantního, antidemokratického nesmyslu, nabízejícího proměnu státu v rodinný podnik.

Dosavadní průběh začínající volební propagandy politických stran mi nedává důvod k naději, že výsledek voleb hodnotovou rozporuplnost české společnosti zmírní, či dokonce odstraní. Marně totiž hledám mezi desítkami politických stran alespoň jednu, která se rozhodla nevidět ty ostatní jako nepřátele, ale jen jako nositele programu, který pouze s jinými prioritami směřuje k posílení hodnot, pro něž jsme se po listopadovém převratu vrátili mezi demokratické státy Západu, a tudíž i k úsilí o obnovení demokratické společnosti. Také proto neumím na otázku pana šéfredaktora nabídnout takovou odpověď, která by mohla jeho a významnější část občanů ČR povzbudit k jakékoliv naději. Třeba k naději, že volby naplní sněmovnu převážně těmi našimi zvolenci, kteří nám vrátí jistotu, že jsme Západ, že v EU máme naději na ekonomický rozvoj, v NATO jistotu bezpečného života, v justici záruku dodržování práva, ve školství naději na vzdělání a přípravu na odpovědné občanství, a přestaneme si lhát do kapsy, že lékařská péče je zadarmo. O tom všem by volby mohly rozhodovat, kdyby to stranické programy nabízely. Nenabízejí a tu naši nejednotnou a partajně rozdělovanou společnost i nadále jen drobí. To ovšem k nějakému budoucímu volebně řešitelnému úsilí ve prospěch vzájemného porozumění a potřebné spolupráce, nepovzbuzuje.

Jistou naději ale přece jen ve volby opatrně skládám: Kdyby Bůh dal a Duch svatý předáky našich několika málo tradičních demokratických stran osvítil, mohlo by se stát, že se jejich budoucí zvolenci rozhodnou setrvat v opozici, nekoalovat s tím, kdo nás uráží tvrzením, že všichni krademe, a komu média a politologové předpovídají volební vítězství, a tudíž i právo sestavit vládu. Několik let opoziční spolupráce demokratických stran mohla by výše již zmíněná nepřátelství mezi nimi oslabit do té míry, že bychom my, v demokracii západního typu věřící občané ČR, mohli posílit svou naději na to, že opravdu patříme k demokratickému Západu, navzdory všem politickým nesmyslům pana ministra zahraničí, doporučujícího Západu vidět nás jako jaksi jinačí.

Kdyby politická odvaha k setrvání v opozici vůči pravděpodobné vládě hnutí ANO byla součástí zatím velmi nedostatečných politických programů, nepochybně by to zvýšilo počet těch občansky odpovědných voličů, kteří by si nedali ujít příležitost tento zásadní politicky obranný cíl podpořit svým hlasem.

O čem v letošních volbách česká společnost rozhodne, neumím říct. Neumím to zejména proto, že českou společnost nevidím jako celek charakterizovaný společným očekáváním posílení demokratické podstaty společného státu všech jeho občanů nejrůznějšího náboženství, jazyka a barvy kůže, toužících po pochopení a stabilizaci hodnot, které kdysi vložil Československu do vínku jeho zakladatel Tomáš G. Masaryk. Ta část společnosti, která se masarykovského a havlovského hodnotového pojetí našeho politického usilování nezříká, ta, která přivítala náš návrat na Západ ve smyslu politickém a kulturním, jako by ztratila hlas. A je-li slyšet, je slyšet jen málo a k hlasu ji převážně přiměje jen kritika nedemokratických excesů politiků, jimž jsou hodnoty demokracie a západní politické kultury, její rasová a náboženská tolerance zcela cizí.

Ale přece jen k otázce pana šéfredaktora. Občané budou v letošních parlamentních volbách rozhodovat o samé politické a kulturní podstatě své existence; o zachování své nezpochybnitelné aktivní přítomnosti ve svazku politického a kulturně hodnotově definovaného Západu se všemi jeho demokratickými principy svobody, odpovědnosti a tolerance nebo, nezdaří-li se to první, o plíživém návratu kamsi daleko zpět na Východ, tentokrát nejen blízký, ale i Dálný.

Budou-li voliči v nadcházejících volbách vskutku rozhodovat jen o dílčích otázkách, jako je třeba výše minimální mzdy, budou-li politici, kteří chtějí být zvoleni, nazývat podnikatele darebáky, jako to dělá ministr Zaorálek, pak volby rozhodnou i o našem plíživém odchodu ze Západu na Východ. A pokud se budou i zcela demokratické politické strany voličům podbízet programy podporujícími rasovou a náboženskou intoleranci, pokud budou svými programy zpochybňovat nenahraditelnost Evropské unie nebo naše členství v Severoatlantické alianci, promění letošní volby do sněmovny v podporu naší cesty do minulosti, kterou si tolik přeje a pro kterou tak usilovně pracuje náš pan prezident, podporován předsedou hnutí ANO, jehož sen o státu jako rodinné firmě tají v sobě principy režimu autoritativního.

Budeme tedy v těchto volbách rozhodovat o tom, zda zůstaneme plnoprávnými občany demokratického státu, nebo se staneme nesvéprávnými zaměstnanci rodinné firmy pana Babiše a v širším ještě smyslu, jako stát, satelitem východních či dálněvýchodních diktatur.

Luboš Dobrovský
Luboš Dobrovský
Další články autora