Čapek v ABC, hra pro dnešní den. O rozkladu demokracie a národovecké hysterii

Karel Čapek zemřel před devětasedmdesáti lety několik měsíců poté, co podpisem Mnichovské dohody zanikla první československá republika. V nekrologu z 29. prosince 1938 vzpomenul Ferdinand Peroutka na to, jak mu Čapek předchozího léta řekl: „Umřel mi svět. Nemám už proč psát.“ František Langer pak v Lidových novinách napsal: „Karle Čapku! Vidím Tvou smrt jako symbol odchodu snad všeho rozkvétajícího a plodného, čím jsme žili celých dvacet let.“ Oprášit příběh, který je s naší zemí bytostně spjatý, se nyní rozhodlo Divadlo ABC.

Městská divadla pražská uvedla hru Čapek letos v červnu. V dílně režiséra Pavla Kheka a dramaturgyně Věry Maškové vzniklo hutné představení mapující konec třicátých let, kterými se končila existence nejen českého demokratického státu, ale také jednoho z největších českých spisovatelů a dramatiků. Nasazovat na hru paralely se současným vývojem na české politické scéně není třeba. Tvůrci provázanost s nynějšími poměry vypichují sami. Kromě filozofujících dialogů, jež hojně čerpají z Čapkových břitkých esejí a úvah, nebo přímočarého tepání mluvčího současného prezidenta republiky se do hry dostalo třeba i mnohovýznamové: „Lidovky? Děkuji, ty už do ruky nevezmu.“

V hlavní roli exceluje na jevišti Jiří Hána. Jeho Čapek je plachý, za každé situace zdvořilý, ale také vášnivý a zásadový. Herec se nesnaží exhibovat a místo toho nechává vyniknout spisovatelovy univerzální myšlenky. V kruhu svých nejbližších přátel hloubá nad podstatou svobody a demokracie a palčivé problémy své doby před zraky diváků přetavuje do svých nejslavnějších her, jako je Válka s Mloky nebo Matka. Autenticky přitom Hánovi sekunduje Milan Kačmarčík v roli přímočarého Josefa Čapka a Máša Málková v roli Karlovy múzy Olgy.

Hra se vyznačuje dějovou dynamičností. Autoři do dvou hodin vměstnali nejen Čapkův boj proti vzrůstajícímu českému nacionalismu, setkání pátečníků nebo milostný příběh spisovatele a Olgy Scheinpflugové, ale také příběh sourozenců Mannových, kteří na poslední chvíli utekli z hitlerovského Německa, nebo v druhém plánu poněkud příliš šablonovitou love story.

Apel Čapka by byl však umocněn, pokud by autoři přece jen sáhli k větší abstrakci. Předvečer druhé světové války je na události obzvláště bohatou etapou evropské moderní historie, a svádí tak k nutkání postihnout její komplexitu v úplnosti. Divadlo však nemá za úkol suplovat školní učebnici, ať už se někdy mohou zdát znalosti mladších generací jakkoliv tristní. Příkladem může být insigniáda z roku 1934, jejíž obrysy jsou ve hře naznačeny a která by vydala na samostatné zpracování. Jinak to není ani s imaginárním rozhovorem Karla Čapka s Václavem Havlem. Ten hru ukázkově rámuje, mohl by však být směle rozpracován. Čapek tak překypuje dobrými nápady, kterým se občas k lítosti diváka nedostává prostoru.

Jako celek je Čapek nicméně více než chvályhodný počin. Městská divadla pražská odvážně aktualizovala téma postupného rozkladu demokracie, ke kterému ve třicátých letech přispěl nejen tlak přicházející zvenčí, ale také výbuch národovecké hysterie vyústivší v rozpad jednotné demokratické fronty vedené Edvardem Benešem a mezi jinými umělci také Karlem Čapkem. Snad by bylo příští rok nejlepším uctěním památky velkého literáta, kdybychom si všichni znovu přečetli jeho vizionářskou Válku s Mloky.