Když chce člověk potěšit co největší množství čtenářů a mít jistotu pozitivních reakcí, je to prosté. Stačí napsat, že v žádném případě nejsme národem rasistů, nýbrž že jsme slušní, vstřícní a tolerantní lidé. Zvlášť rasisté mezi námi budou mít tu největší radost.
Tragédie na staroboleslavském jezeře Lhota, při níž zahynuli dva sedmiletí vietnamští chlapci, měla podle svědků děsivý rozměr. Dětem nikdo nepomohl a vůči zoufalé matce se okolí chovalo přinejmenším ignorantsky.
Jistěže nevíme přesně, zda lidé na koupališti zoufalou matku ignorovali proto, že je Vietnamka. Přesněji řečeno, u každého jednotlivce mohl být jeho motiv odlišný. Ale je zcela pravděpodobné, že se jednalo o škálu mezi hloupým nepochopením, zločinnou lhostejností až po nechuť pomáhat někomu, kdo má jinou barvu kůže.
Se znalostí nedávno zveřejněných výzkumů hodnotové orientace českého obyvatelstva je zcela zřejmé, že bychom na koupališti ve Lhotě snadno našli i rasistické pohnutky. Prostě proto, že míra rasismu se v posledních letech v naší společnosti prudce zvyšuje a nabývá alarmujících rozměrů.
Zemřely dvě děti, které měly jinou barvu kůže, než jakou mají naše děti. A my si musíme klást otázku, zda nezemřely náhodou právě proto.
Na tuto otázku těžko najdeme jednoznačnou a jistou odpověď a nejde tu zde o to, abychom obvinili konkrétního člověka. Jde tu spíše o to, že tato otázka tu stojí a doslova křičí. Jde v ní o nás. O to, kdo jsme a jací jsme.
Odpovědí na tuto otázku by měl být jasný postoj. Musíme se sebou něco dělat. Takhle to dál nejde. Jestli budeme pokračovat v těchto hanebných a barbarských inklinacích, dovedeme náš národ tam, kam se dostali ve třicátých letech naši sousedé. Hrozí tu český nacismus. Antiimigrační hysterie, vybičovaná hnusnými kampaněmi politických lumpů, dovedla tento národ do stavu naprosté amorální žumpy.
Tento národ je nemocný. Už se vzpamatujme.