Turecký právník, bývalý zpravodaj Ústavního soudu Murat Arslan 9. října obdržel od Parlamentního shromáždění Rady Evropy (PACE) Cenu Václava Havla. PACE není úplně nejvlivnější evropskou institucí, ale protože má ve své gesci stav a dodržování lidských práv v celé Evropě, mají jeho kroky svou váhu. Svého času mu předsedal turecký poslanec, dnešní ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu. Opakovaně mi při našich setkáních v Ankaře připomínal, jak mnoho má přátel mezi českými poslanci a jak dobře se mu s nimi spolupracovalo. Nevím, kolik by jich za své přátele označil dnes.

Před vánočními svátky v roce 2013 vypukl v Turecku korupční skandál, před jehož parametry blednou i nejdrzejší eskapády českých politických podnikatelů. Premiér, dnešní prezident, se zdál být hlavní postavou špinavých praktik, jež několika lidem umožnily nahromadit miliardy dolarů. Premiér ale řekl, že nic neudělal a že za vším je zločinný pařát jistého duchovního žijícího v USA, Fethullaha Gülena. Protože to bylo doloženo premiérovým výrokem, nebylo už dalších důkazů třeba. Vzápětí vypukly čistky mezi soudci, prokurátory a policisty. Další kolo nastalo po neúspěšném pokusu o převrat v roce 2016, ale to už je jen druhý díl téhož příběhu. V něm byl zatčen M. Arslan, který „zlobil“ už v díle prvním a patrně nejevil snahu o polepšení.

Ještě v prvním kole se Nejvyšší rada soudců a prokurátorů (HSYK) dostala pod tlak vlády. Parlament, ovládaný stranou AKP, schválil a prezident Gül podepsal zákon, podle nějž HSYK přišel o výlučné právo jmenovat soudce a prokurátory. To přešlo na vládu v čele s premiérem, dnešním prezidentem. Opozice sice podala podnět k Ústavnímu soudu, ale to nemělo odkladný účinek. Tehdejší prezident Asociace soudců a prokurátorů Murat Arslan to komentoval v tom smyslu, že vláda má pořád ještě dost času uplatnit svůj drtivý stisk na HSYK. Jak pravil, tak se stalo – zákon vyšel v Official Gazette (obdoba naší Sbírky zákonů) a všichni nezvolení zaměstnanci a členové HSYK, asi tisícovka lidí, byli propuštěni. Zůstalo jen 20 zvolených členů, kteří byli postupně vyměněni za jiné zvolené členy. Místa, uvolněná propuštěnými pracovníky (generální sekretář, inspektoři, soudci-auditoři a další), byla obsazena lidmi dosazenými vládou.

Dnešní turecká justice se příliš nepodobá té z doby před pouhými třemi lety. Prezident Erdoğan a jeho věrní rozpoutali normalizační čistky. Podezřelý byl každý, kdo sloužil státu a neprojevoval hlasité nadšení z nového prezidenta. Tisíce takových sedí v base, desetitisíce ztratily práci a jiné desetitisíce byly za trest přesunuty do nevlídného prostředí tureckého jihovýchodu.

Demokratické, i když poněkud autokratické Turecko z doby prezidenta Abdullaha Güla je pryč. Turkům i nám zůstalo smutné království sultána Rejeba Tayyiba Erdoğana. Kdo není s ním, je proti němu, a kdo je proti němu, ten je s Gülenem. Kdo je s Gülenem, patří do basy. Jak prosté, že?

Turecku, což v tomto případě znamená prezidentovi, jeho nohsledům, mezi nimi i panu ministrovi zahraničí s jeho českými kontakty, se pranic nelíbí cena udělená „zločinnému spiklenci“ Arslanovi. Je to nepřátelský a nevlídný akt, nechali se slyšet. Pachatelé ponesou následky, s jejich zeměmi se turečtí politici nebudou bavit.

Za sebe mohu říci, že zase taková ztráta to není. Vyděračské nářky zpoza Bosporu už se poněkud oposlouchaly a turecká strana si není jistá, jestli vůbec chce do Evropy. Ta si naopak je naprosto jistá, že o takové Turecko opravdu nestojí. Včerejší gesto PACE je v tomto směru jednoznačné.

Jsem rád, že Cena Václava Havla byla udělena právě tureckému občanovi. Je to signál dalším tureckým občanům, že jejich osud nám není lhostejný, ať už jsou na cestě do Evropy, nebo z Evropy. Jsem rád, že tato cena nese jméno prvního polistopadového prezidenta ČR. Dává mi to naději, že my sami jsme se také ještě tak docela neztratili. Jsou totiž mezi námi tací, kdo by nás nejradši viděli na cestě opačným směrem. Byla by katastrofa, kdyby jednoho dne člen PACE předával Cenu V. Havla nepřítomnému českému občanovi.

Václav Hubinger
Václav Hubinger
Další články autora