V České republice začalo být v posledních letech v podstatě v pořádku zpochybňovat věci, které ještě před pár lety byly samozřejmé, neměnné a které pětadvacet let tvořily jakýsi úzus a základ uspořádání naší společnosti. S příchodem Miloše Zemana, Andreje Babiše, vlivu Ruska a neutuchající síly komunistů se ovšem ukázalo, že je v pořádku popírat naši západní orientaci, demokratické hodnoty, svobodu, směřování České republiky, ale také historii. Od holocaustu, přes události srpna 1968 po osobnost Václava Havla.

Kdyby ještě před několika lety pronesl ministr české vlády slova podobná těm, která zazněla z úst Andreje Babiše o Letech, okamžitě by byl nucen rezignovat (vzpomeňme na Mirka Topolánka). Dnešní vicepremiér však tato slova může pronášet, vzápětí popírat a velmi pravděpodobně na jejich základě také nasbírá politické body. Je to logické, protože Babiš může úplně všechno – vlastnit média, realizovat největší střet zájmů, jaký kdy Česká republika zažila, být bývalým estébákem bez lustračního osvědčení a ještě mít zároveň největší volební preference, protože to všechno, co dělá a čím je, vydává za boj proti korupci.

Právě lustračním osvědčením se ale dostáváme k rysu české společnosti, která – zdá se – ztrácí svou ostražitost vůči zločinům komunismu, který stále může představovat reálné nebezpečí. Pamatujete si ještě, co se stalo, když někdejší premiér Stanislav Gross v roce 2004 jmenoval do funkce šéfa Úřadu vlády Pavla Přibyla, člověka, který velel policii při demonstracích v roce 1989? Demonstrace a veřejný odpor jej donutily k opuštění postu.

Podívejme se, co se děje dnes. Prezident republiky si nemyslí, že je problém, že se ministrem vlády stane člověk, který nemá lustrační osvědčení a je důvodně podezřelý ze spolupráce s StB (u slovenského soudu mu to sice nebylo na základě tvrzení jiného člena StB prokázáno, ale v době, kdy se sestavovala současná vláda Bohuslava Sobotky, neexistoval ani tento rozsudek).

Zároveň v Poslanecké sněmovně bez větších potíží funguje další osoba – komunista Zdeněk Ondráček, který se jakožto příslušník SNB zúčastnil zásahů proti demonstrantům roku 1989. Tento člověk se nejen nemusí zpovídat z této činnosti, ale naprosto bez skrupulí pomáhá doněckým separatistům, kremelské propagandě a ruským kolaborantům k propagaci i realizaci jejich cílů v Česku (Ondráček se například zúčastnil otevření „honorárního konzulátu“, neziskové organizace Nely Liskové, zaštítěné neuznanou Doněckou lidovou republikou).

Pražský hrad žádnou z těchto činností či angažmá příliš nekomentuje, v některých případech se účastníků dokonce zastává. Je to překvapivé? V naší nedávné historii neprocházelo příliš jednoduše ani lhaní. A dnes se za výhru považuje, pokud je hlava státu soudně prohlášena za lháře „pouze“ v jednom ze čtyř bodů žaloby. To je mimochodem velmi zajímavý pohled, jelikož pokud by někdo byl obžalován ze čtyř vražd a byla mu prokázána pouze jedna, podle logiky kancléře Vratislava Mynáře (pána bez bezpečnostní prověrky, která v nových poměrech taktéž nikomu nechybí) by byl méně vrahem. Všimněme si – a to zejména na sociálních sítích – že se najde velmi mnoho lidí, kteří i přesto Zemanovi tleskají.

Evropská unie, NATO a my

Sbirka

Většina naší společnosti vstup do NATO i do Evropské unie vítala a oslavovala. Sametová revoluce logicky znamenala snahu směřovat opět na Západ, protože pravděpodobně každý soudný člověk viděl, že západní hodnoty, demokracie, svoboda i ekonomické poměry jsou v zemích ležících tímto směrem prostě lepší. Dnes je možné nejen volat po referendu za vystoupení z obou organizací, dělat si z petic za tento krok volební kampaň, ale dokonce prohlašovat, že bychom se měli vrátit zpět a nejlépe se spojit s Vladimirem Putinem. Je dokonce možné tvrdit, že Ruská federace neokupuje ukrajinské území.

Velká část lidí s těmito názory zpochybňuje i okupaci Československa z roku 1968, kterou si prezident Zeman nepřipomíná. Ostatně podobně jako jeho předchůdce Václav Klaus, se kterým náš prezident už za pár dní odlétá na Rhodos na konferenci Dialog civilizací, organizovanou ruským oligarchou a zločincem, Putinovým přítelem Vladimirem Jakuninem. A tohle všechno ještě stále naší společností nepohnulo.

Ukolébáni preferencemi

Dříve to byl jen takový okraj společnosti. Psychopat Adam B. Bartoš si shromáždil pár holohlavých kamarádů, ale žádný rozumný politik by s ním nikdy nemluvil. Dnes tu – za vydatné pomoci neustále přiživované hysterií z uprchlíků, které u nás ovšem stále nemáme – bez potíží veřejně vystupuje (a navíc učí na vysoké škole) Martin Konvička, s nímž Zeman na jednom pódiu 17. listopadu 2015 zpíval hymnu.

Máme tady také další vysoce postavené politiky, kteří se tak rádi chlubí svým proruským, ale zejména protizápadním smýšlením. Poslanci Stanislav Huml s Jaroslavem Foldynou sdílejí konspirační weby typu Aeronet jako na běžícím pásu a propagandistické názory tak vesele legitimizují. Poslankyně Pavlína Nytrová s vážnou tváří v rozhovorech s novináři cituje informace organizace Ruskije matěri. Šéfhejtman Michal Hašek se fotí s ruskými Nočními vlky.

Veřejně se u nás angažují bývalí komunističtí pohraničníci, kteří vztyčují sochy vrahů, jenž stříleli po lidech utíkajících za svobodou. Soustavně je urážen bývalý prezident Václav Havel, který přes veškeré výhrady byl a je tím, kdo se zasloužil o svobodu a demokracii a o obraz České republiky jako země, která vždy bojuje za lidská práva a která chce patřit do rodiny podobně orientovaných států.

Někdy se zdá, že má Česká republika štěstí, že zde příliš nerostou preference extremistických stran. Uskupení lidí, jako je Tomio Okamura, se sotva přehoupnou přes tři procenta hlasů, ač pravidelně organizují všelijaké demonstrace. To je ovšem velmi naivní a mylný pocit. Stranou, která pravděpodobně vyhraje volby, je antisystémové hnutí ANO, které bez jakéhokoli programu napomáhá rozkladu demokracie v České republice, aniž by tomu mohla zabránit alespoň média, protože ta vlastní jeho šéf, majitel, oligarcha a možná i budoucí premiér.

Hromosvod zakomplexovaným pseudoochráncům křesťanských hodnot nabízí sám prezident země, případně v zastoupení svého dvorního šaška Jiřího Ovčáčka. Není potřeba volit extremisty, my je totiž máme v tradičních (nebo alespoň zdánlivě pro většinu přijatelných) stranách. České nebezpečí je tak mnohem větší než Marine Le Penová či Geert Wilders ve vyspělých demokraciích, protože ty se navíc s podobnými tendencemi jakožto zavedené svobodné státy dokáží vyrovnat mnohem lépe.

Nebude to však prezidentská volba, která tomuto rozkladu zabrání. Musí to být silná občanská společnost vycházející zespoda, z komunální politiky, přímo od občanů. Jen tak může být demokracie zdravá, silná a trvalá. A jen tak se můžeme ze své historie poučit, nikoli ji popírat.

Johana Hovorková
Johana Hovorková
Redaktorka deníku FORUM 24
Další články autora