Nezřídka lze zaslechnout názor, že to prý u nás ještě není tak hrozné, s odůvodněním, že se v Polsku a Maďarsku dějí věci, které demokracii a svobodu údajně ohrožují více než u nás Babiš se Zemanem. Zásadně s tímto alibismem a povrchním pohledem na dění ve střední Evropě nesouhlasím. Poslední dění nejen v naší Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR ukazuje skutečný grunt vládnoucích komunistů, Babišovců, hodnotově prázdných socialistů a Okamurovců. A zdaleka nejde jen o nehorázné zdanění církevních restitucí. Měli bychom to vše sledovat důkladně a s vážnými obavami. Dnešní situace a trendy dalšího vývoje jsou u nás alarmující, mnohem více než v Polsku nebo Maďarsku (a také Slovensku).

Polsku i Maďarsku je nejčastěji vyčítáno to, že vládnoucí politické reprezentace těchto zemí prý nepřiměřeně zasahují do nezávislosti soudů a justičních orgánů, jakož i do nezávislosti médií a nadměrně politizují státní správu. Dejme tomu. A u nás? Prezident republiky a jeho lidé se snaží úkolovat nejvyšší představitele nezávislé soudní moci, a dokonce se s nimi pokouší kupčit v živých kauzách. Premiér provádí čistky v policii, důvod k tomu má osobní, s ohledem na vlastní vyšetřované kauzy. Zároveň je vlastníkem největšího mediálního domu v zemi. Společně s prezidentem se pokoušejí omezovat činnost veřejnoprávních médií. Ve výčtech zneužívání a arogance moci české politické věrchušky by šlo pokračovat hodně dlouho, a denně se přidávají další skutky. Zdá se to někomu málo? Excesy se u nás staly staronovou postkomunistickou normou. Až se zase začneme srovnávat se sousedy, tak bychom si měli nejprve dobře popsat náš domácí zaneřáděný dvoreček. Připravme se na to, že nás pak pan prezident nazve blbečky a blázny, a premiér zkorumpovanou pakáží, která proti němu vede účelovou kampaň, zejména proti jeho byznysu, jež on svým ovečkám prezentuje jako údajnou politiku pro lid.

V Polsku probíhá vyhrocený politický boj dvou srovnatelně silných formací, který někdy přerůstá až do polské politické psychózy. Ta prý byla možným akcelerátorem motivace nedávné vraždy primátora v Gdaňsku Pawla Adamowicze, který byl představitelem dnes opoziční Občanské platformy. Vyšetřování však ukazuje, že vrahem byla psychicky narušená osoba s pestrou závažnou kriminální minulostí.

Jaroslaw Kaczyňski, lídr vládnoucí PiS (Právo a spravedlnost) skutečně prosazuje silný konzervativní, nacionalistický a euroskeptický kurz, s některými autoritářskými a populistickými prvky. Je však pod permanentní kontrolou a tlakem veřejnosti, médií a zejména silné opozice. On uspěl s tím, že dokončí důslednou dekomunizaci společnosti, a především všech státních institucí, včetně soudů. Chce zpřetrhat vazby na lidi minulého režimu, zároveň je ostře protiruský. Nemalá část polské veřejnosti jeho politice tleská. On ví, že Poláci jsou po mnoha historických zkušenostech citliví na svou identitu a národní svébytnost. Kaczyňski říká, že jeho politikou je obhajovat zájmy hrdého a sebevědomého polského národa. To klíčové u něj je jeho zásadový protikomunistický postoj a distanc vůči Rusku. Polsko je nejpevnějším spojencem USA v Evropě a vzorným členem NATO, což nezpochybňuje ani parlamentní opozice. Poláci si dobře pamatují na rčení o tom, že mráz přichází z Kremlu.

Opoziční Občanská platforma, jejíž nejvýznamnějším představitelem byl v minulosti bývalý polský premiér Donald Tusk také vychází z antikomunistického fundamentu. Je to liberálně-konzervativní politická strana, jakási obdoba západních křesťansko-demokratických politických formací. Převládá u ní liberální a otevřenější vnímání domácí i zahraniční politiky, odlišné od silně konzervativní partaje, dnes vládnoucí PiS. Heslem Občanské platformy je silné Polsko v bezpečné Evropě. Obě strany mají společnou prozápadní a proamerickou orientaci. V Polsku by nemohli spoluvládnout přímí pokračovatelé komunistů, jejich dřívější členové či dokonce bývalí konfidenti komunistické policie, a ani ti, kteří jsou přímo napojeni na ruské či čínské zájmy.

V Maďarsku se odehrává trochu jiný příběh. Vládnoucí hnutí Fidesz (dnes Maďarská občanská unie) se zrodilo v době úplného konce minulého režimu jako protirežimní a protikomunistické studentské uskupení. Fidesz se nejprve hlásil k liberální pravici, a poté se v devadesátých letech sami představitelé a členové předefinovali na národní konzervativce. V Evropském parlamentu jsou součástí frakce Evropské lidové strany. Šéf Fideszu Viktor Orbán se stal maďarským premiérem poprvé již po volbách v roce 1998. Za jeho vlády vstoupilo Maďarsko do NATO a maďarská ekonomika tehdy rostla. Pak přišla éra vlády socialistů v čele s předsedou Ferencem Gyurscánym. Ten prosazoval silné levicové akcenty, ale za jeho vlády narostla moc a vliv maďarských posttotalitních oligarchů, kteří měli přímé či zprostředkované vazby na některé vlivné osoby minulého režimu. Gyurscány si pod sebou podřezal větev poté, co se zveřejnila nahrávka z uzavřeného jednání parlamentního poslaneckého klubu jeho Maďarské socialistické strany (v roce 2006). Gyurscány na ní říká, že jeho strana lidem jenom lhala a nic nedělala ani proti korupci. Byl tím odstartován strmý pád socialistů. Na uvolněný post usedl po následujících volbách Viktor Orbán. Fidesz je od roku 2010 zcela dominantní politickou stranou s pohodlnou většinou. Orbán využije každé příležitosti, aby připomenul staré hříchy socialistů a exkomunistů. Činorodým Maďarům se vede v posledních letech velmi dobře a Orbán z toho těží. Neodolal svodům moci a snaží se ji v posledních letech ještě více koncentrovat. Týká se to i veřejnoprávních médií a mnoha státních institucí. Orbán se z liberálně-konzervativních kořenů posunul do polohy autoritářského populisty a politického hokynáře, který vyznává politicko-byznysově výhodný pragmatismus v domácí i zahraniční politice. Používá silnou nacionalistickou rétoriku a je velkým kritikem EU. Zároveň je po našem Zemanovi vnímán jako ten, který nadstandardně komunikuje s Ruskem i Čínou. V posledních měsících se projevuje silná aktivita nespokojené maďarské občanské společnosti, která může být zárodkem nové nepřehlédnutelné politické opozice.

Černobílé posuzování polského a maďarského příběhu není na místě. Je třeba jednotlivé děje posuzovat individuálně, se znalostí minulosti a širších souvislostí. Rozdílů v náš neprospěch existuje celá řada, a to i těch z historie dvacátého století. Ani v Maďarsku a ani v Polsku nedošlo po druhé světové válce k úplnému znárodnění všeho a všech, včetně duší obyvatel, jak se tomu stalo u nás. V obou zemích byly zachovány drobné živnosti i rodinné farmy, které přetrvaly dodnes. To nám zjevně schází v genofondu národa, ale i ve vztahu k půdě, rodinným tradicím a soukromému majetku. Poláci i Maďaři dobře komunikují se svými bývalými emigranty i krajany v okolních zemích. Mají jiný vztah (než většina Čechů) nejen k církvi, ale především k víře. Polské i maďarské vlastenectví je vášnivé a autentické, na rozdíl od naší převažující občasné účelovosti. V obou státech se alespoň pokusili o dekomunizaci společnosti a nenechali si soudruhy v parlamentu, a už vůbec ne v hlasovací vládní koalici. Maďaři se bránili proti ruské okupaci v roce 1956. Do Polska si v roce 1980 po vyhlášení výjimečného stavu Rusové se svou armádou netroufli. Poláci měli silnou protirežimní opozici Solidarnosc a svého papeže, což znamenalo zcela jiné prožívání posledních dvou dekád existence sovětského bloku, než tomu bylo v naší husákovské normalizaci. Příklon části české veřejnosti k milovníkům starých pořádků má bohužel své racionální jádro. Ani Poláci a ani Maďaři nemají ve svém čele blok starých, staronových a nových komunistů různých barev. My tady máme již zmiňovaný blok KSČM-Zeman-Babiš-Okamura-Hamáček. A zíráme na to, kam až jsou ochotni kumpáni zajít. Uchvatitelé moci se spojili s jejími údržbáři, a k většině přibrali elastické prospěcháře a extrémisty různých odstínů. Až zase budeme kritizovat jiné, tak si to uvědomme.

Mnohem lépe je na tom dnes i Slovensko. Jejich dnešní premiér je sice z Ficovy líhně, ale není trestně stíhaný, není vlastníkem firmy napojené na státní a evropské dotace, není osobním vlastníkem médií, není ani evidovaným spolupracovníkem StB. Slovensko platí eurem a v Evropě se chová dospělým a předvídatelným způsobem. A hlavně – Slovensko má Kisku a my Zemana. Komentáře netřeba. U našich sousedů se nám mnohé z politické produkce nemusí líbit, a často jsou k tomu pádné důvody, ale pořád je to politika s dohledatelnou historií, politický souboj či dialog veřejnosti s politickou mocí, který se odehrává na politickém půdorysu. U nás se hraje jiný žánr, který s politikou nemá nic společného. Jde totiž o rehabilitaci a resuscitaci minulého režimu, o přeprogramování naší zahraničněpolitické orientace, o posun k vládě tvrdé ruky, omezující občanské svobody, a o oligarchistické ohlodávání veřejných zdrojů.

Pokud tomu i tak nerozumíte, tak se podívejte na jeden z mnoha pořadů všeználka Jaromíra Soukupa, on to národu vysvětlí. I to je totiž trade mark dnešní České republiky. Jsme ve stádiu posttotalitního bezčasí, které bohužel nemusí být jen sezónním výkyvem. Komunismus nebyl jen o symbolech, ale především o schématech jednání, myšlení a rozhodování. Mysleli jsme si, že dveřmi odešel. Neodešel, zůstal, a navíc se  neurvale dere dveřmi i okny k prostřenému stolu. To mu šlo vždycky náramně. Zemanův „oblíbený“ autor Ferdinand Peroutka o komunismu kdysi napsal toto: „Komunismus-toť ihned od počátku mystické dogma“, a dávno před ním se ke komunistům vyjádřil i František Palacký: „Zhovadilost všeobecná povstane, byť by komunisté jen jedné generaci panovati měli.“