V české justici se zjevně dostavují následky vážné společenské hysterie, které se říká antikorupční revoluce.

Jedná se o vysoce emocionální a vypjatou atmosféru, která překreslila v posledních letech politickou mapu České republiky. Tato nálada, výrazně podporovaná velkými médii, vyvrcholila zásahem speciálního útvaru policie na úřadu vlády v roce 2013 a odrazila se v nástupu antisystémového hnutí miliardáře Andreje Babiše do vrcholných mocenských pozic.

Nyní, po třech letech, je patrné, že antikorupční revoluce mění právní prostředí. Konkrétně jde o to, že soudci vykazují vážnou tendenci ustupovat nátlaku rozvášněných médií a vycházejí vstříc poptávce po tvrdém trestání mediálně slavných podezřelých. Jestli se ovšem skutečně jedná o pachatele trestné činnosti, to přitom vůbec není tak jasné. A to ani z konkrétních rozsudků. Stává se u nich, že právní odborníci se ostře liší v úsudku, což je samo o sobě vážné.

Na přelomu roku 2016 a 2017 soudy vyměřily dva mimořádně tvrdé tresty v pravomocných rozsudcích.

Majitel firmy Oleo Chemical, který odmítl prodat svou továrnu na biopaliva Andreji Babišovi, dostal šest let vězení v případu falešné směnky, ačkoli ji sám nefalšoval ani neuplatnil. Soud uznal, že přímé důkazy o vině v případu neexistují, ale „příliš mnoho náhod najednou“, jež by mohly pomoci Jirounkovi ve snížení mnohamilionového dluhu vůči Babišovu příteli Jindřichu Vařekovi, vedly soud k tomu, že poslal Jirounka do vězení. Jirounkovu odsouzení předcházela nesmírně tvrdá a bezprecedentní kampaň Lidových novin, a to včetně řízených úniků informací z živého policejního spisu.

Majitel mediálně propírané firmy ProMoPro Jaroslav Veselý byl pravomocně odsouzen na plných devět let vězení za to, že neměl dodat smluvené služby při českém předsednictví Evropské unii. V médiích byla několik let uváděná fantastická suma 540 milionu korun, které předsednictví stálo a z nichž si Veselý zjevně „vzal“ 300 milionů. Nikde ovšem tyto peníze ulité nejsou. Podle Veselého prošly skrze ohromný organizační kolos a desítky mezinárodních konferencí na úrovní Evropské unie a skončily u desítek subdodavatelů techniky a služeb.

Neexistuje žádná zakázka ve výši 540 milionů, ze které by si Veselý vzal 300 milionů korun. Existuje 400 samostatných obchodních případů, každý obchodní případ měl objednávku, nabídku, akceptaci od úřadu vlády. Veselému nikdo z vládních úředníků nikdy nevrátil žádnou fakturu a nikdo neřekl, že z jakékoli objednávky nebylo něco dodáno. Žádný z úředníků také nebyl odsouzen. Korupce tudíž v případu chybí a pro nějakou zpronevěru prostředků nejsou důkazy.

[ctete]107701[/ctete]

Zda vznikla nebo nevznikla státu škoda, je zcela nejasné. Obdobné gigantické mezinárodní akce totiž vždy předtím stály řádově podobné částky. Porovnání s cenami, za něž realizovaly své předsednictví v Evropské unii ostatní členské státy, uskutečněno nebylo.

Když ty dva případy podtrhneme a sečteme, vidíme, že v rovině faktických důkazů není nic, co by se dalo jasně formulovat jako pádný důvod uložení drakonického trestu. Oba rozsudky jsou při čtení zcela temné, jako procházka dlouhou bažinou v noci, kdy se člověk marně snaží najít směr a opřít se o pevnou půdu pod nohama.

U obou případů je však něco jiného, co zjevně deficit doložených faktů soudcům vynahradilo. Totiž ohromný mediální tlak. Anebo je to snad dokonce i konkrétní zájem držitelů moci. To je to, na co bychom měli být ostražití. Blíží se totiž volby a vládnoucí hnutí bude u nich dokazovat, jak zatočilo s korupcí. A půjde zase o moc.

Jistě, u obou případů je také mnoho nejasností, jež mohou mluvit proti odsouzeným. Ale i kdyby z rozsudků plynulo jasné pochybení těchto dvou osob, tak u nejasných majetkových skutků, v nichž nekončí na soukromých účtech žádné ulité peníze a kde se nejedná o žádné násilnosti či jiné zjevné zločiny, jsou uvedené tresty nad lidmi, jejichž společenská nebezpečnost je nejspíš naprosto nulová, zcela nepatřičné a nepřiměřené. Konkrétně patří do středověku.

Výsledkem antikorupční revoluce je vášeň pro zavírání a od toho se odvíjející výtah k moci. Je to vypjatá společenská objednávka na trestání, které se neopírá o transparentně prokazatelné zločiny. Ale tisk je spokojen. A s ním i lid na náměstích.

Když si naopak soudkyně Králová dovolila v případu Jany Nagyové zaujmout stanovisko, jež popřelo oprávněnost veřejné a mediální touhy po zavírání, sama se stala obětí hysterických útoků antikorupčně orientovaných publicistů a mediálního lynče.

Čeští soudci by si měli uvědomit, že základním civilizačním výkonem moderních společností není trestání a zavírání. Tento výkon lidstvo hravě dokazuje již od despotických států starověku. Tím faktickým civilizačním výkonem je schopnost rozeznat a posoudit individuální vinu od neviny či od nedostatku faktů, jež by vinu dokazovaly.

Právní stát je ten, v němž panuje zdrženlivost k trestání a zavírání, protože pro právní stát je největší a zásadní újmou potrestání nevinného.

Existuje jedno výjimečně hluboké umělecké zpracování tohoto tématu. Jedná se o americké televizní drama Dvanáct rozhněvaných mužů s půvabným hercem Henrym Fondou.

Autor hry Reginald Rose nechal dvanáct porotců soudu, v němž byl obviněn mladý muž z brutální vraždy, diskutovat o vině a důkazech. Jedenáct porotců chtělo poslat co nejrychleji obviněného muže na elektrické křeslo, protože jim ten den bylo vedro. Pouze porotce, kterého ztvárnil Fonda, se snažil celý případ rozvrtat a všechny důkazy znovu projít. Po klopotném procesu ověřování a dramatických diskuzích se mu podaří v závěru filmu přesvědčit všechny své kolegy porotce, že důkazy proti obžalovanému chybějí. Tudíž je před soudem nevinen!

Tento film ukazuje na základní hodnotu právního státu, v němž se všechno odvíjí od docenění individuálního lidského osudu a ústavního práva na spravedlivý proces.

Tento duševní a civilizační výkon, totiž někoho neodsoudit, je mnohem složitější a odvážnější než někoho zavřít. Zvlášť když je soudcům v naší zemi poněkud mediálně horko. A to nevíme všechno, co se děje za kulisami resortu, který ovládá Babišovo antikorupční hnutí ANO a zjevně až příliš schopný ministr. Jeho předchůdkyně nevykazovala jeho míru akceschopnosti, a proto ji Babišova média svrhla.

Chtěl bych s naprostou vážností upozornit, že základním pravidlem právního státu je princip in dubio pro reo, který znamená, že soudce má v pochybnostech být na straně obviněného. Je to právní zásada, která stanovuje povinnost soudu rozhodovat ve prospěch obžalovaného, pokud o jeho vině existují pochybnosti.

Rozhodnutí soudu se nesmí v právním státě odkazovat na víru či nevíru soudce v tvrzení kterékoli strany. Když slyšíme v rozhlase větu, že „soudce neuvěřil obhajobě a uvěřil obžalobě“, pak je tady něco principiálně špatně. Takové vyjadřování soudců je nesmyslné. Víra je osobní a subjektivní záležitostí. Fakta jsou jediným kritériem rozhodování soudce.

Antikorupční běsnění nemá faktický vliv na míru korupce. Je to mimoběžné a s podstatou věci nesouvisející divadlo.

Suma konkrétních prokázaných trestných činů nijak nesouvisí s lidovým pocitem přítomnosti korupce ve společnosti. Jedná se o pouhé kolektivní zdání, které plyne z kadence mediálních titulků a televizních headlinů. Jako dlouholetý šéfredaktor opravdu vím, o čem mluvím. A také velmi dobře vím, jaké škody na právním státu napáchala takzvaná investigativní žurnalistika. Vím, jak je zneužitelná ve prospěch konkrétních hráčů v mocenském i jiném konkurenčním boji.

Je třeba si klást otázku, zda vysoká míra demoralizace, která v souvislosti s nástupem antikorupční revoluce a mocenského tažení Andreje Babiše postihla velká česká média, se postupně nepřelévá i mezi české soudce. Na jejich občanské statečnosti totiž bez nadsázky stojí naše budoucnost. Tolik bychom jim chtěli věřit.

Každopádně je moc dobře, že v České republice nemáme trest smrti. Třeba by také nějaký soudce občas někomu neuvěřil.

[ctete]101933[/ctete]