V Salmovském paláci na Pražském hradě byla v březnu zahájena obsáhlá výstava „Charta Story. Příběh Charty 77“, připomínající letošní 40. výročí vyhlášení Charty 77. Toto prohlášení bylo konečným důsledkem komunistických normalizačních perzekucí sedmdesátých let, kritizovalo se v něm  nedodržování občanských a lidských práv. Podpis pod ním znamenal znemožnění jakéhokoliv společenského uplatnění, vyhazov ze zaměstnání či ze studií. Výstava v Salmovském paláci, kterou lze navštívit až do ledna 2019, si však vzala za cíl představit jiný obraz života v totalitě, než na jaký jsme zvyklí z vědeckých publikací či učebních pomůcek.

Procházíte se místnostmi plnými černobílých fotek, přepestrých obrazů, artefaktů a dokumentů. To vše za zvuku kapel  The Plastic People of the Universe a DG 307, který se ozývá z projekční místnosti, kde běží dokument o tehdejší undergroundové hudební scéně. Jdete z jedné místnosti do druhé, prohlížíte si dokumenty, čtete historii a všechno to nějak nejde dohromady s těmi vysmátými obličeji  na trochu rozmazaných momentkách ze života vyvrhelů komunismu. Všichni stále v pohybu, plní emocí. Bez problému je deset lidí namačkaných na jedné fotografii, děti mezi dospělými, všudypřítomný humor, nadhled, ale i umělecká tvorba. Dospělí hrají v prostěradlech pohádku pro malé děti, vášnivě diskutují v hospodě, tvoří „rodinná fota“ z obýváků, kde hrají divadlo nebo pořádají filozofický seminář. Výstavy bývají jednodenní a pořádají se většinou někde na louce. Všechno je vyfotografováno jen jakoby náhodou, což dává snímkům  Bohdana Holomíčka, Jaroslava Němce, Jana Kašpara, Ondřeje Němce a mnoha dalších punc autentičnosti a naprosté jedinečnosti. Vystavené obrazy jsou plné jasných barev a hravého, i když často černého humoru. Za zmínku stojí naivistické kompozice Jana Šafránka, zejména potom zmenšená kopie jeho ztraceného obrazu Underground na Karlově mostě, koláže Jiřího Koláře či zcela specificky abstraktní díla Otakara Slavíka, člena Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu.

A do toho přicházíte najednou do místnosti s jinými fotografiemi. Těmi, které pořídili estébáci, fotografové v kloboučcích a baloňácích. Na výstavě opravdu najdete i fotky a dokumenty, ze kterých mrazí. Jako příklad lze uvést detailní zaznamenání průběhu sledování těhotné psycholožky Ivanky Hyblerové z roku 1981. Podrobně časově zdokumentovány jsou její návštěvy gynekologické ordinace,  prodejny zeleniny, nechybí popis oblečení i nálady sledované. Jako by ti nešťastníci závistivě někde zpoza rohu pozorovali životy těch druhých. Fotili za plotem zahrady, kde Václav Havel slavil narozeniny, stáli v průchodu, když se na ulici potkali dva známí…

I když je z koncepce celé výstavy patrné, že její autoři se snažili dát do popředí postavu Ivana Martina Jirouse a jeho životní příběh, hlavním tématem zůstává společenství. Všichni ti lidé, kteří nepřestali věřit, přestali se bát a pochopili citát Jana Patočky: „Svoboda je schopnost vyznávat a uskutečňovat pravdu, kterou člověk vnitřně poznal.“

Kateřina Valentová
Kateřina Valentová
Další články autora