Známá fyzikální poučka, že akce budí reakci, nachází uplatnění i jinde než ve fyzice. A právě proto obratem přišly i reakce na otřesné, odpudivé rozhodnutí českého premiéra: Ne, ani jedno  syrské dítě nepřijmeme!

Právě tak zněla jeho odpověď na iniciativu europoslankyně Michaely Šojdrové, místopředsedy senátu Jiřího Šestáka a dalších senátorů, za podpory spolku Češi pomáhají a přeživších „Wintonových dětí“, která se obrátila na českou vládu se žádostí o přijetí padesáti syrských dětí živořících v uprchlických táborech v Řecku a dalších zemích. Asi tak dvě třídy dětí. Skutečných dětí, které ve válce ztratily oba rodiče, nebo jsou samy z jiných důvodů, nikoli mladých mužů sporného věku. Dětí, které bychom si mohli sami vybrat.

A odpověď člověka, jenž momentálně stojí v čele naší republiky a jehož vlastní děti žijí v naprostém bezpečí (střeženy ochrankou za vysokou zdí luxusního sídla) a v nepředstavitelném přepychu (jaký zajišťuje růst tatíčkova jmění asi tak o miliardu měsíčně)? Ne! Nejste „naše“, tak si dál živořte v táboře.

Ze strany Babišových obdivovatelů, morálních pokřivenců či přímo regulérních nácků se sociálními sítěmi rozezněl pochvalný jásot následovaný uragánem neuvěřitelně nenávistných komentářů. Muži i ženy s profily plnými krásných, s láskou opečovávaných dětí a vnoučat bez zábran chrlili věty typu: „Správně, ten odpad z Afriky, ty černý šmejdy tu nechceme.“ Aniž by třeba jen tušili, že Syřané mnohdy nejsou na pohled k rozeznání od Evropanů a že Sýrie není v Africe. K čemu vědomosti, když chybí základy lidskosti. I když… i zvíře se někdy ujme cizího mláděte.

Na kritiky Babišova odporného postoje tito podivní lidé dokola pokřikovali omleté „Tak si je vemte domů!“ Tentokrát ale asi hrnec překypěl mohutně a trpělivost přetekla, protože kromě expresivních výroků vyjadřující těžké znechucení českým premiérem obratem začaly přibývat komentáře docela jiné.

„Kde se můžeme přihlásit? Dvě bychom s manželem zvládli.“

„Tři nebo čtyři, to už vyjde nastejno. Jednoho sirotka bychom brali.“

„K našim dvěma klukům v pohodě ještě jednoho. Můžem se někde registrovat?“

„Jedno adoptované už máme, takže o další dvě se rádi postaráme.“

A tak dál a tak dále… bylo toho mnoho. A samí „obyčejní“ lidé, jakými se Babiš tak rád ohání. Přidala se i známá dokumentaristka a publicistka Monika Le Fay, matka dvou synů a adoptované romské holčičky, která prohlásila: „O pět dětí by se naše rodina postarala.“

Vzápětí začala na sociální síti vznikat iniciativa spolku Češi pomáhají, kde se vážní zájemci o svěření syrského sirotka do péče mohou už teď zapsat do seznamu, a to konkrétně na adrese [email protected]. Nebo se na webu cesipomahaji.cz, prostě přihlásit k jakékoli jiné formě pomoci potřebným.

Se stejnou nadějí se dává dohromady neformální skupina zatím pracovně nazvaná „Prarodiče pro Syřánky“, do níž se hlásí ti, kteří by z různých důvodů (věk, zdraví, žijí sami…) dítě do péče nedostali. Proto by rádi dělali babičky a dědečky a aspoň takto náhradním rodinám pomáhali. Hlásit se mohou na stejné adrese. (Autorka tohoto článku už je coby potenciální „babička Syřánka“ přihlášená.) Stejně jako by jistě brzy přibyli i „strýčkové a tetičky, bratranci a sestřenice“. A není pochyb, že třeba čeští skauti by se rádi ujali role starších bratříčků a sestřiček. A další, a další…

Ani senátoři, ani spolek Češi pomáhají se totiž ještě nevzdávají a neztrácejí naději. V nejbližších dnech chtějí jednat s Andrejem Babišem osobně a doufají, že se jim podaří ho přesvědčit. Občané píší poslancům a dalším senátorům a žádají je o podporu. Prosí je, aby se pokusili zabránit té strašlivé hanbě, do níž premiér Babiš v bezskrupulózní honbě za hlasy xenofobů pro svoje ANO, uvrhl celou naši zemi.

Naděje ještě nezmizela. A nade vši pochybnost se ukázalo, že „dobrý člověk ještě žije“ a úplně všichni u nás ještě nepřestali být lidmi. A že Česká republika není Babiš.

 

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner