Měla by to být senzace na první stránky, ale nějak se nekonala. Ta zpráva je přitom docela zásadní. K ročnímu výročí připomeňme něco, o čem se většina lidí vůbec nedozvěděla.
Už před rokem psal list New York Times o svědectví amerických vojáků a iráckých policistů, kteří viděli (už po invazi) v Iráku chemickou municí, ale měli zakázáno o tom mluvit. U nás o tom tehdy psal Pavel Mareš na Neviditelném psu 23. 10., tedy skoro přesně před rokem.
Proč se o tom nemluvilo? Možná proto, aby se nebezpečné látky nestaly kořistí extremistů. Těch je v Iráku bohužel – jak známo – víc než dost. Zbraně byly v tajnosti likvidovány. Tedy v tajnosti do té doby, než vyšlo najevo, že u toho někteří lidé utrpěli škodu na zdraví. Je tedy vidět, že zbraně pořád fungovaly.
Autor tehdy napsal: „Jednalo se o nějakých 2400 raket a 5000 dělostřeleckých granátů ráže 155 a 122 mm s hořčičným plynem a sarinem. (Což ovšem zdaleka neznamená, že už bylo nalezeno a zlikvidováno všechno, co měl Saddám k dispozici.) Nejméně dvacet vojáků se při manipulaci s chemickou municí přiotrávilo, ale tím se americká armáda pochopitelně taky nikdy nepochlubila. Pentagon tyto zprávy dodnes oficiálně nepotvrdil, ale i bez toho se zdá nepochybné, že Ústřední zpravodajská služba CIA se ve svém původním tvrzení nemýlila a Collin Powell v Radě bezpečnosti 5. února 2003 o iráckých zbraních hromadného ničení nelhal.“
K tomu je třeba připomenout použití chemických zbraní proti Kurdům 16. března 1988 v městě Halabdža při operaci nazvané Anfál, která měla za následek 5000 mrtvých a 10 000 zraněných. Vědomí o této genocidě také psychologicky ovlivnilo atmosféru zásahu proti Saddámovi. Ten navíc komplikováním mezinárodních kontrol neustále budil dojem, že něco skrývá.
Asi před měsícem psal NYT o snaze CIA stále v rámci tajného plánu vykupovat od iráckých překupníků rakety s nervovým plynem, aby nepadly do rukou teroristů. Věc je stále živá a v Iráku je ve skutečnosti chemických zbraní víc, než by bylo milé.
Opozice si vymýšlela, ale…
Je pravda, že irácká opozice si nejspíš o zbraních hromadného ničení vymýšlela, aby podnítila zásah proti režimu, to ale nic nemění na tom, že i člověk, který se pokouší lhát, může mít náhodou pravdu, pokud se ty věci skutečně staly. Také je jedno, že ty zbraně nebyly nové výroby, protože použít by se nejspíš daly a je otázka, proč je Bagdád tedy nenechal dávno zlikvidovat.
Už v roce 2012 se psalo o chemických zbraních, které byly objeveny v bunkrech. Šlo o starší zbraně, které zřejmě pocházely ještě z doby první války v Zálivu. Mohly už ztratit svou původní účinnost, ale stejně byly nebezpečné. Ve dvou podzemních bunkrech v poušti 80 kilometrů severozápadně od Bagdádu byla Saddámova továrna na chemické zbraně.
Další teorií, kterou se nepovedlo prokázat, je, že Saddám nechal chemické zbraně před válkou odvézt, nejspíše do Sýrie. Dokud ale bude na informacích sedět Asadův režim, nemůžeme se nejspíš nic hodnověrného dozvědět.
Dnes jsme o rok dál. Jak píše server The Political Insider o onom loňském průlomovém článku z The New York Times, teď máme pro změnu milionkrát opakovat: „V Iráku byly nalezeny zbraně hromadného ničení!“
A pokračuje: „The Times nemůže připustit, že jejich objev snímá vinu z prezidenta Bushe. Místo toho tvrdí, že tyto zbraně hromadného ničení se nepočítají a že aktivní program ZHN byl jen záminka pro iráckou válku.“
Jenže spory v desetiletí po roce 1991 se vedly právě o ty zbraně, které Saddámovi zůstaly a které mít neměl. O nich třeba mluvil prezident Bush v OSN 12. září 2002. Místo podpory kontrol kladl Saddám Husajn překážky inspektorům OSN.
[ctete]28499[/ctete]
Válka mohla dopadnout jinak
Irácká válka se svými oběťmi a následným rozkladem země je jiné téma. Existovalo několik odboček, kde se šlo ještě vydat cestou, kde by po vítězné válce následoval i úspěšný mír nebo aspoň relativně úspěšný. Chybou ze strany Američanů bylo rozpuštění armády, čímž se najednou objevila řada bezprizorních bojovníků, kteří si našli nové angažmá, a úplné zrušení vlády strany BAAS. Tehdy nejspíš stačilo jen usekat hlavy a zbytek nechat, aby se udržela stabilita Iráku.
To všechno už je pryč. Podstatné sdělení je, že Irák použitelné zbraně hromadného ničení měl a mít je neměl. Zprávy o jejich objevu (našli je tam Poláci) vyšly najevo i díky tomu, že američtí a iráčtí vojáci utrpěli zranění při jejich likvidaci. Mýtus o lži ale bude žít dál, protože se živí ještě jinou stravou, než je historická skutečnost. Nepřátelstvím k Americe, ať se děje, co se děje,
Dnes to ostatně zažíváme v Sýrii. Když civilisty bombardují ruská letadla, pokrokový svět je zticha. Není mrtvý jako mrtvý. Aspoň pro někoho.
[ctete]28541[/ctete]
