Dnes a denně jsem konfrontováni s novými skutečnostmi, které byly ještě docela nedávno nemyslitelné. Naše země prosperuje, ale nevzkvétá, je v sevření dlouhodobé krize důvěry a krize odpovědnosti. Zcela absentuje společně sdílená víra v dobro, spravedlnost a vyšší kvalitu života. Nemám na mysli jen tu víru s velkým V. Ono stačí to přesvědčení, že slušný člověk nepáchá neslušné věci a pak to Senecovo: Co ti nezakazuje zákon, to ti zakazuje stud. Problém u nás je v tom, že se ta tzv. nová, ale spíše staronová společnost začala již v počátcích stavět na dosti vratkých základech, které se opíraly o mravní relativizaci a kult konzumu. Dnes sklízíme trpké plody.

Myslím, že podstatnější než často jen módní ideologie je osobní životní postoj, který dodržuje nepřekročitelné mantinely, hodnoty, chcete-li. A jsme zase u té víry. A není třeba to vystavovat na obdiv, vyčleňovat se z davu jako vyvolený spasitel a nositel jediné správné pravdy. Naopak. To klíčové slovo je pokora, samotná odvaha nestačí a nestačí ani profesionalita, pokud ji nedoplňuje trpělivost. Zvláště u představitelů státní moci na všech úrovních by bylo záhodno, kdyby se dotyční alespoň snažili držet té kantorské zásady o tom, že má člověk konat tak, aby jeho konání mohlo být obecnou normou a zároveň nečinit jiným to, co by nechtěl, aby jiní činili jemu. Zní to až pateticky a nepravděpodobně, neb nikdo není jen bezvýhradně kladný, ale něčemu věřit musíte. Třeba tomu, že slušnost není slabost. Třeba taky ve vládu práva a dodržování pravidel. Ale i tak nás ten střet s lidskou malostí, podlostí, závistí a zlobou nemine, je totiž nekonečný, jen se v čase mění tak či onak kulisy, osoby a obsazení různých her. Včerejší křivák zpravidla zůstane křivákem dnešním, jen se mu třeba ještě zvětší hrací pole.

Snažme se chránit si své mikrosvěty, jedině z nich lze čerpat sílu v nelehkých dobách. Je to jediná šance, jak si uchovat naději i vlastní identitu a nerezignovat a nekolaborovat.

Často slyším od svých známých to povzdechnutí, že neznají žádného voliče z těch tří stran dnešní hlasovací koalice. Mimochodem, klidně bychom tuto sestavu mohli nazvat KSČ-ABC, přičemž KSČ A je KSČM, KSČ B je Babiš a KSČ C je Okamura, a čestným předsedou partaje, respektive koalice, je proruský a pročínský veterán Zeman.

On ten náš pohled asi trochu zkresluje ta pražská optika. Já jsem sice původem z Prahy, ale zároveň jsem prožil polovinu života mimo Prahu a vnímám ten rozdíl dosti citlivě. Neplatí absolutně, ale samozřejmě reálně existuje. Myslím, že krom jiných táhneme to dědictví po násilném odsunu Němců, ale i staré kořeny českého antisemitismu, odliv osobností v několika vlnách emigrace a samozřejmě to děsivé normalizační pokřivení. To dnešní huránárodovectví připomíná spíše Putinovo Rusko. Bohužel i v přítulnosti nejvyššího představitele nejvýznamnější církve k dnešním vládcům. Ta neschopnost a neochota sdílet nějakou jinakost je devastující. Ta křečovitá touha plout stůj co stůj ve vítězném proudu je skoro až šokující.

Bez vzájemné důvěry a vzájemného respektu se drolí všechny vztahy a končí u prvoplánového antagonismu a nicoty. Uvolněný prostor obsadí plebejský étos, oslava průměru a diktát uchvatitelů moci. Nelze například nevidět ten pád intelektuální a odborné úrovně poslanců zvolených v nedávných volbách, pád do nebývalých hlubin. Má-li toto být pravdivý obraz společnosti, pak to nevěští nic moc povzbudivého. Část veřejnosti však zcela jistě uspokojila své nahromaděné frustrace a asi i iracionální touhu po rozmetání všeho na cimprcampr. Docela by mě zajímalo, zda to alespoň některým již dochází, navíc v tomto adventním čase. Snad ano. Ale velkou naději tomu prozatím nedávám.

Co dodat? Kdo chce vidět vidí. Kdo chce slyšet slyší. Chápu, že žádná volba není volbou ideálu, že mají a měli i jiní svá másla na hlavách, ale ani to není důvod k resuscitaci komunismu a posunu Česka do náruče východních říší, včetně jejich modelů vládnutí a správy země. O nic jiného u nás totiž nejde. Řada voličů si myslí, že někoho svou volbou vytrestala. Ano, je to pravda, především však sebe sama a zemi, kterou mají ve svém cestovním pasu jako tu domovskou.

Dav si volí různé typy panovníků a leckdy pak žasne, co se z nich reálně vyklube. Může to být milovaný a uznávaný lev, k němuž vzhlížíme jako ke vzoru a modle, popřípadě mazaná liška, které se bojíme, anebo ustrašený králíček, kterého je nám líto a bývá pak terčem posměchu. Nejhorším modelem bývá mazaná liška, která se falešně prezentuje jako nebojácný lev, obětující se pro naše blaho. Moc chutná a absolutní moc chutná absolutně, i té mazané lišce, dokud ji onen dav neprokoukne. Ale znáte to, ona ta česká dočasnost může být dosti dlouhá perioda. Potkání se s realitou bývá někdy bolestné, ale je to lepší než žít v nějaké sladké iluzi. Krom toho platí, že od falešné mazané lišky žádné pokání neočekávejme, ta bude hrát svůj part až do roztrhání těla, a třeba v kostýmu lva.