Překvapivý vztah současného čínského prezidenta (a s ním celé komunistické strany, jejímž je oficiálně „jádrem“) k buddhismu, potažmo dalším náboženstvím, vzbuzuje zájem některých badatelů. Reportér The New York Times Ian Johnson, autor nedávné knihy o náboženství v současné Číně, ve svém článku poukazuje na to, že současný čínský prezident Si Ťin-pching, na něhož mnozí pohlížejí jako na jednu z nejsilnějších vůdčích osobností čínské komunistické strany od dob Mao Ce-tunga, vykazuje podezřele kladný vztah k buddhismu a domácím čínským náboženstvím, jako je taoismus, konfucianismus a jejich zlidovělá eklektická podoba.

Naznačuje zároveň, že by se čínský prezident mohl po vzoru Vladimira Putina pokusit využít náboženství coby tmel, který by držel národ pohromadě a zároveň by mu zajistil úctu a loajalitu lidu prahnoucího po přesahu, schopném zaplnit vakuum v čínském duchovním životě.

„Komunistická strana coby organizace, jež se pokoušela s náboženstvím skoncovat, ho nyní pod Si Ťin-pchingovým vedením podporuje způsobem připomínajícím silné vůdce typu ruského prezidenta Vladimira Putina, kteří využívají víru, aby legitimizovali svou vládu. Tváří v tvář vzrůstajícímu napětí ve společnosti a zpomalujícímu hospodářskému růstu se [čínská] vláda obrací k náboženství, aby tak posílila svou pozici.“

Zenový mnich a stranický tajemník

Tento relativně vstřícný postoj čínského vůdce Ian Johnson osvětluje epizodou ze Si Ťin-pchingova mládí. Tehdy ani ne třicetiletý Si Ťin-pching, syn významného stranického funkcionáře aspirující na slibnou kariéru, sloužil několik let jako činovník v městysu Čeng-ting v provincii Che-pej, kde se spřátelil s místním buddhistickým mnichem jménem Š’ Jou-ming. V roce 1982 dokonce Si posvětil obnovu buddhistického chrámu Lin-ťi, který je kolébkou čchanového buddhismu (a později chrám ještě několikrát navštívil).

Bylo to poté, co reformní čínská vláda vedená Teng Siao-pchingem v roce 1980 vydala tzv. dokument č. 19, který odstartoval obnovu náboženství po období totální perzekuce; za Kulturní revoluce byla naprostá většina chrámů a klášterů na celém území ČLR úplně či částečně zničena. Dokument odrazoval členy Strany od zákazů náboženských aktivit a volal po opravě náboženských stánků. Shodou okolností to byl právě Si Ťin-pchingův liberálně orientovaný otec Si Čung-sün, kdo měl v té době v rámci stranické dělby práce oblast náboženství na starosti.

Tehdejší  rozhodnutí čínské vlády bylo v dobovém kontextu veskrze pragmatické. Kromě skutečnosti, že většina venkovského obyvatelstva i po letech systematické „ateistické výchovy“ k víře stále silně tíhne, disponovaly obnovené náboženské objekty také značným ekonomickým potenciálem. Jak potvrdila budoucnost, tato místa se stala důležitými centry cestovního ruchu – a tedy i významnými zdroji příjmů pro lokální vlády i v jinak poměrně málo rozvinutých oblastech.

Článek dále uvádí několik příkladů Si Ťin-pchingova vstřícného postoje k domácím čínským vírám, a dokonce cituje dva zdroje, které naznačují, že by prezident mohl v osobním životě k buddhismu inklinovat (přestože všichni straníci a státní zaměstnanci mají zakázáno se hlásit k jakékoli víře nebo ji praktikovat).

V kontrastu k domácím učením autor zmiňuje mnohem negativnější postoj čínských autorit včetně Si Ťin-pchinga samotného k náboženstvím „cizím“, zejména ke křesťanství a islámu.

Jak se pozná neškodné náboženství? Je „domácí“!

Klíč k tomuto rozdělení na náboženství „dobrá“ a „špatná“ však nejspíš tkví v jejich potenciálu spojovat, respektive rozdělovat „čínský národ“ (Čung-chua min-cu, tento termín zahrnuje i tzv. menšinové národnosti, šao-šu min-cu). O vstřícném vztahu k islámu například rozhodně nesvědčí legislativní opatření zavedená nově v autonomní oblasti Sin-ťiang. V rámci boje proti „náboženskému extremismu“ tu zakázali „abnormální“ vousy, zahalování obličeje na veřejnosti i odmítání sledovat státní televizi.

Exemplárním případem je rovněž několik měsíců se táhnoucí kauza centra tibetského buddhismu Larung Gar v okrese Sertar v provincii S‘-čchuan. Jak informovala např. BBC, už loni v červenci začaly různé protibetské zdroje (včetně Rádia svobodná Asie, Hlasu Tibetu, exilového zpravodajského serveru Phayul apod.) upozorňovat na to, že vláda Autonomní tibetské prefektury Kardze začala s „demolicí budov“ v areálu zřejmě největší buddhistické instituce na světě. Z objektu již byly vyhnány tisíce mnichů a mnišek, kteří neměli registraci k trvalému pobytu v této prefektuře. Demolice podle místních zdrojů stále pokračuje, a to bez jakýchkoli oficiálních vyjádření místní vlády, která celou akci vysvětluje snahou o „rekonstrukci“ chatrných obydlí z prken.

Larung Gar je akademie tibetského buddhismu, založená v roce 1980. Před současnou demolicí byla domovem údajně až dvacet tisíc mnichů a mnišek nejen z Tibetu, ale i etnických Číňanů a cizinců. Kvůli spontánnímu a nekontrolovatelnému růstu se stala terčem vládních zásahů již několikrát. Důvodem je zřejmě skutečnost, že se akademie během let vypracovala na jeden z nejvlivnějších institutů tibetského buddhismu vůbec a podle zdrojů z řad západních tibetanistů byla významným centrem podporujícím zachování tibetského jazyka a tibetské kultury. Jak se na podzim pro New York Times vyjádřil nedávno zesnulý tibetanista Elliot Sperling:

„Strana Tibet považuje za jeden z nestabilních regionů a nestaví se příliš vstřícně k alternativním zdrojům autority, včetně morálních autorit, které přímo ovlivňují chování společnosti. Expanze Larung Garu je pro ně evidentně problematická.“

Mniši z Larung Garu se navíc podle lokálních zdrojů údajně angažovali v pomoci místním obyvatelům v případech společenského aktivismu, např. jim pomáhali podávat protesty proti otevření nového dolu vzácných kovů.

Převzato ze serveru sinopsis.cz