„Není jistě úkolem poslanců a vlády mluvit o spolkové činnosti občanského života, pokud neporuší zákony této země. Je však bytostně amorální, aby pofidérní spolek adoroval bývalé estébáky, konfidenty, komunistické policajty a jiné přisluhovače režimu, který se v tomto státě držel 40 let za pomocí vražd a sovětských tanků, z veřejných peněz,“ prohlásil 25. října loňského roku poslanec dolní komory Parlamentu ČR Jakub Janda na adresu Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS). Vysloužil si za to od vedení tohoto zprofanovaného svazu, v čele s předsedou Jaroslavem Vodičkou a místopředsedy Emilem Kulfánkem a Milanem Andresem, dvě trestní oznámení.

Kdo je kdo ve vedení ČSBS

Připomeňme si, že všichni tři výše jmenovaní funkcionáři ÚV ČSBS jsou někdejšími členy KSČ a příslušníky Československé lidové armády (ČSLA).

Jaroslav Vodička, rekordman opakovaného členství v KSČ, se po absolvování Učiliště vojsk ministerstva vnitra Julia Fučíka stal důstojníkem Pohraniční stráže, později, po propuštění ČSLA také konfidentem VB. Důvody jeho vyhazovu z armády v roce 1974 jsou nejasné.

Milan Andres sloužil socialistické vlasti jako vysoký důstojník III. správy SNB, ergo Hlavní správy vojenské kontrarozvědky, působící jako přímá součást StB.

A konečně Emil Kulfánek, který byl v době svého působení na Ministerstvu obrany (2002-2004) nechvalně proslulý obstrukcemi při vydávání osvědčení válečným veteránům, především tzv.„zápaďákům“. Jak nakonec fňukání a podání trestního oznámení ÚV ČSBS skončilo a že Jakub Janda za své pravdivé konstatování nemohl být a ani nebyl jakkoli postižen, je věc rovněž dostatečně známá.

„Bojovník za svobodu“ Radkovič v boji proti učiteli Behúlovi

Na pozadí tohoto mediálně hojně sledovaného případu však zhruba ve stejné době, přesněji v lednu 2019, dospěla po předchozím šestiletém martyriu poškozeného a po tříletém projednávání, řečeno sportovní terminologií „do finále“ jiná kauza, jejímž společným jmenovatelem s případem poslance Jandy, je Český svaz bojovníků za svobodu, v daném případě zastoupený členem ÚV ČSBS a předsedou Okresního výboru ČSBS v Jablonci nad Nisou, ing. Františkem Radkovičem.

V kostýmu majora letectva

Syn skutečného protinacistického odbojáře Františka Radkoviče st. (17. 12. 1908- 30. 1. 1988) si stejně jako mnozí dnešní svazoví „odbojáři“ vybudoval svoji kariéru na otcově jméně a jeho odbojové činnosti za II. světové války. Není to však jediný společný znak vlastní současným funkcionářům ČSBS. Radkovič ml. se stejně jako např. soudruh Vodička velmi rád předvádí na veřejnosti v uniformě, v tomto případě majora letectva AČR vz. 97 (např. na Aukru ji koupíte asi za 800,–) vylepšené nejen stužkou „Záslužného kříže Ministra obrany ČR III. stupně“, kterým byl z nějakého důvodu skutečně dekorován, ale také „Vyznamenáním Československého červeného kříže“, udělovaného v letech 1958-1968 tedy v době, kdy byl pravděpodobně sotva postpubescentem. Jeho ochotnický kostým nakonec doplňuje „Památný odznak pro dipl. důstojníky generálního štábu ČS válečné školy v Praze“ z let 1924-1937 (!). Je zbytečné dodávat, že František Radkovič, s vysokou pravděpodobností (snad jen s výjimkou ZVS) nikdy nebyl příslušníkem ČSLA ani AČR, tím méně v hodnosti majora letectva, a tedy není oprávněn tuto uniformu nosit.

Pan předseda velmi úzce spolupracuje s regionálními organizacemi KSČM a Klubem českého pohraničí (ten je již od roku 1995 trvale v hledáčku Ministerstva vnitra a jako bezpečnostní riziko jej opakovaně označila i BIS). Jako zástupce ČSBS je častým hostem na besedách, setkáních či výročních schůzích těchto organizací a řadu vzpomínkových aktů, odhalování pamětních desek a dalších akcí s těmito nebo s jejich podporou také společně pořádá. Tyto vazby na KSČM, KČP či Vojáky v záloze za mír, jsou ostatně signifikantní pro aktivity poboček ČSBS po celé republice, ÚV ČSBS nevyjímaje. Zvláště v posledních letech.

Jak to celé vlastně začalo

Celý příběh stížností, udávání, velkoústých prohlášení, lží a militantní nenávisti předsedy jablonecké ČSBS a člena ÚV ČSPS, se začal odvíjet v roce 2012, kdy na jedné střední škole v Libereckém kraji uspořádal František Radkovič výstavu „Stopy II. světové války na Jablonecku“. Tu tvořil soubor zapůjčených či jinak posbíraných artefaktů, dokumentů a fotografií, laicky soustředěných amatérským nadšencem do podoby jakési retrospektivní prezentace. O výběru některých exponátů této výstavky by se patrně dalo diskutovat a některá doprovodná tvrzení, např. k vystavované střepině z letecké pumy: „…Záhadou je, kdo bombardoval 9. května Mladou Boleslav, letadla byla bez výsostných znaků…“ byla přinejmenším zavádějící, ne-li přímo dezinterpretací. Je totiž historicky prokázaným faktem, že šlo o sovětské letectvo Rudé armády, jsou známy i takové detaily jako počet vzletu jednotlivých formací, bojová číselná označení letounů a dokonce jména větší části pilotů a velitelů.

Zásadním problémem se však primárně stal obsah velmi militantní až nenávistné a v mnoha směrech zavádějící přednášky, kterou pan Radkovič výstavu provázel. Toto účelové zkreslování výkladu historických události a Radkovičovy konfrontační projevy se střetly se znalostmi fundovaného středoškolského učitele dějepisu mgr. Libora Behúla. Ten nejprve samozvaného historika Radkoviče několikrát slušně opravil, a když se agresivní rétorika přednášejícího i nadále stupňovala, důrazně mu oznámil, že nehodlá nadále vystavovat své žáky podobné propagandě a jednostranně deformovanému výkladu novodobých dějin. Návštěvu výstavy poté ukončil a studenty z této akce odvedl. Ing. František Radkovič odcházející studenty pronásledoval po chodbě a přesvědčoval je „…aby se nenechali ovlivňovat a ať si objednají časopis ČSBS Národní osvobození, jelikož je to jediný nezmanipulovaný zdroj pro poznání československé historie…“

Jedna stížnost za druhou a trestní oznámení k tomu

Pomsta Františka Radkoviče na sebe pak nenechala dlouho čekat. Nejprve si „došlápl“ na ředitele školy, kde mgr. Behúl učí. Když byl jím a ostatními aktéry sporu upozorněn na rozpory v popisu dané události, označil za neonacistu a neohenleinovce (sic!) i ředitele a jménem ČSBS podal písemnou stížnost na školu i učitele Behúla k České školní inspekci, dále také na Krajský úřad, kde dokonce několikrát osobně intervenoval. A jak už je v ČSBS také zvykem, rovnou na učitele dějepisu podal iá trestní oznámení. Následovala hloubková inspekce na škole a opakovaná předvolání Libora Behúla k podání vysvětlení na policii. Inspekce nezjistila žádné pochybení ze strany školy ani pedagoga a rovněž policie věc odložila s tím, že k žádnému z údajných trestných skutků nedošlo.

To panu Radkovičovi zjevně žáhu nezchladilo, takže z jeho strany následovalo další trestní oznámení, podle kterého měl pan učitel tentokrát pro změnu popírat holocaust nebo např. tvrdit žákům, že v Osvětimi byl obyčejný pracovní tábor a v pecích se pálily jen staré hadry apod., což samozřejmě nikdy neprohlásil. Mgr. Libor Behúl byl ovšem nucen absolvovat další podání vysvětlení na PČR, věc byla po prošetření opět odložena s tím, že žádný trestný čin, přečin ani přestupek spáchán nebyl. František Radkovič však ani poté s pomluvami a útoky nepřestal. Pokračoval v nich jak jménem ČSBS, tak i jménem svým, a to v řadě veřejných projevů při příležitosti různých shromáždění, na setkáních občanů, pietních aktech, na besedě občanů s autorem knihy Průvodce protektorátní Prahou v Městské knihovně, v regionálních tiskovinách apod.

Pana Behúla veřejně označoval za nacistu, fašistu, později za neonacistu, za neohenleinovce, případně pátou kolonu quislingů, zpochybňoval opakovaně jeho odborné znalosti a kvalifikaci jako pedagoga apod. A když zjistil, že pan učitel má na svém facebookovém profilu fotografii s Berndem Posseltem, se kterým se několikrát setkal v rámci programu česko-německého porozumění, inicioval z titulu své funkce předsedy OV ČSBS a jménem Českého svazu bojovníků za svobodu další stížnost na Krajský úřad, tentokrát prostřednictvím spřízněného krajského zastupitele. Ten označil pana Mgr. Libora Behúla za hlavního organizátora oslavy výročí narozenin Adolfa Hitlera (sic!) a obvinil jej ze zneužívání studentů k propagaci nacismu.

To vše jen proto, že byl pan učitel spoluorganizátorem vernisáže a studentské konference české a německé partnerské školy, která se konala za účasti primátora města, jeho náměstka, krajského ředitele památkové péče, ředitele divadla, německé delegace, žáků obou škol a dalších hostů, pouhou shodou okolností právě dne 20. dubna…

Konečně spravedlnost pro pana učitele?

Po více než třech letech neustálých pomluv, udávání a označování mgr. Libora Behúla za stoupence pravicového extremismu, vyznavače fašismu, propagátora neonacismu a zpochybňování jeho odbornosti jako pedagoga, pohár trpělivosti až příliš slušného a shovívavého učitele přetekl a pedagog v dubnu 2015 podal na předsedu jabloneckého OV ČSBS a člena ÚV ČSOB Františka Radkoviče trestní oznámení pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle §184, odst.1, tr. zák. Ani to ovšem člena ÚV ČSBS Radkoviče od jeho počínání neodradilo a v cíleném poškozování pověsti pana Behúla pokračoval i v následujících letech.

Státní zastupitelství oznámení podané mgr. Behúlem přijalo a postoupilo k prošetření Policii České republiky. Ta po provedeném řízení dospěla k závěru, že jednáním Františka Radkoviče skutečně došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu a věc s tímto závěrem předala v roce 2017 příslušnému soudu s tím, že celkem ve třech bodech obžaloby Ing. František Radkovič prokazatelně spáchal přečin Pomluvy podle § 184, odst.1 tr. Zák.

Koncem měsíce ledna letošního roku pak předmětný soud po předchozím jednání a provedeném dokazování odmítl účelovou výpověď žalovaného, neuznal ani neprůkazné výpovědi svědků žalovaného a odsoudil předsedu OV ČSBS Jablonec nad Nisou a člena ÚV ČSBS ing. Františka Radkoviče k trestu podmínečného odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zkušebním odkladem na dobu jednoho roku. V průběhu soudního jednání byl žalovaný opakovaně napomínán kvůli chování hraničícímu s pohrdáním soudem. Rozsudek zatím není pravomocný, František Radkovič se proti němu na místě odvolal.

Komunisté přispěli svou lží

ÚV ČSBS se ovšem ve svém oblíbeném stranickém tisku, v komunistických Haló novinách ze dne 20. února 2019 ústy soudruha plukovníka Kulfánka proti rozsudku nezávislého soudu neopomněl ohradit a jak jinak, o důvodech žaloby, tedy přečinech, za které František Radkovič po právu vyfasoval čtyřměsíční „flastr“ s roční podmínkou, Emil Kulfánek v rozhovoru lže, jako když Haló noviny tisknou!

V souvislosti s popsaným případem kydání špíny funkcionářem ČSBS na pedagoga Behúla, je závěrem dobré si připomenout reakci soudruha předsedy ČSBS, bojovníka za svobodu Jaroslava Vodičky, který nedávno prohlásil:

„Pan poslanec Janda lhal ve sněmovně a obvinil bezúhonného člověka z něčeho, čeho se nedopustil.“ A dále: „Pan poslanec Janda sděluje veřejnosti, že ČSBS porušuje zákony. To je samozřejmě pomluva, proti které se ČSBS brání. Pokud se pan poslanec Janda domnívá, že ČSBS skutečně porušuje zákony, měl by on podat na ČSBS trestní oznámení.“

Možná už tedy je opravdu načase začít proti nestoudnému jednání ČSBS postupovat tak, jak poslanci Jandovi blahosklonně radí předseda ÚV Jaroslav Vodička a jak nakonec postupoval pan Libor Behúl. A ptát se přitom, kam mizí cestou zcela neprůhledného hospodaření miliony korun, přidělované ročně tomuto obskurnímu spolku prostřednictvím dotací z peněz daňových poplatníků.