Senát, kdysi nechtěné a stále nepochopené dítko našeho politického systému, trpí nízkou volební účastí. Je to dost otázka občanské politické gramotnosti. Je to asi jako kdyby se lidé zajímali o výkon motoru, což je sněmovna a ještě třeba o kvalifikaci řidiče, což je vláda, ale nevěnovali pozornost brzdám. Na brzdy si fanda výkonu vzpomene až v serpentinách, když je pozdě. Senát přišel o část svého významu, když senátoři přestali volit prezidenta. Pořád ale hraje roli, pokud jde o kontrolu nekvalitních zákonů a ústavní většinu pro schvalování podstatných změn demokratického systému.
Druhé kolo senátních voleb mělo posledně mizivou voličskou účast, pouze 15,38 procenta oprávněných voličů. Aktuální důvěra v senát je za únor 34 procent a dokonce v posledních měsících k tomuto číslu mírně rostla, ačkoliv není jasné, proč by to tak mělo být. Sotva někdo z občanů měsíc po měsíci sleduje práci senátorů a hodnotí ji. Asi nějaký jarní pocit.
Je jasné, že senát lidi nezajímá, a to i přesto, že tam mají výjimečně možnost volit konkrétní lidi. Svou roli možná hraje i to, že se tam volí ve dvou kolech a každé dva roky a český volič, který pořád někam volí, to jaksi „nepobere“.
Proto se vymýšlí různé zlepšováky, co by se s tím dalo udělat. Teď přišel s jedním ve svém článku v Právu (5. 4.) senátor Jiří Dienstbier.
Podle něj by šlo dvoukolový systém nahradit jednokolovým, kterému se někdy říká australský. Jednokolový je ale v praxi jen na první pohled. „Volič by nevybíral hlasovací lístek s jediným kandidátem. Všichni kandidáti ve volebním obvodu by byli uvedení na jediném, společném hlasovacím lístku. Volič by kandidáty označil pořadím, číslem 1 pro něj nejlepšího kandidáta a postupně další kandidáty podle osobní preference. Pokud nikdo nemá většinu lístků, vyřadí se z dalšího počítání kandidát s nejméně hlasy (lístky na hromádce) a hlasovací lístky se přerozdělí na hromádky těch kandidátů, kteří jsou na hlasovacích lístcích další v pořadí. Má-li některý kandidát většinu hlasů, je zvolen. Nemá-li, pokračuje se dále stejným způsobem, dokud někdo většinu nezíská.“
Lístek by tak odrážel pořadí sympatií. Šlo by tak vlastně zachovat výhodu dosavadního systému, tedy možnost dát hlas „menšímu zlu“, nebylo by třeba tolik taktizovat a lámat si hlavu s tím, jestli kandidát postoupí do druhého kola a stačilo by přijít jen jednou.
Kdybychom uvažovali dál, není vlastně důvod, proč stejný systém nezavést i prezidentské volbě. Nemuseli bychom pracně uvažovat, jestli se náš kandidát dostane do druhého kola a volit tak takticky někoho, kdo naše plné sympatie nemá. Zvládnout očíslovat kandidáty vyžaduje schopnost umět po sobě uvést číslice na úrovni první třídy základní školy. To by se dalo zvládnout a ještě se ušetří čas i peníze. Nestojí to za úvahu?