Minulý týden uzavřely Francie a Německo v Cáchách novou smlouvu o přátelství. Tento dokument vyvolal mnoho emotivních reakcí, včetně šíření falešných zpráv. Jak to tedy opravdu je? Odpověď přináší náš spolupracovník Aleš Rozehnal na severu Hlídací Pes.

Cášská smlouva navazuje na Elysejskou smlouvou z roku 1963, která položila základy mírových vztahů mezi Francií a Německem 18 let po skončení druhé světové války. V době uzavření Elysejské smlouvy však každá ze stran přistupovala k vzájemné spolupráci poněkud odlišně.

Z francouzské strany byla chápána jako příležitost snížit závislost západní Evropy na Spojených státech. Původní text Elysejské smlouvy proto neobsahoval žádné zmínky o vztazích Německa a Francie k USA, Velké Británii nebo NATO.

Dnes je jiná doba…

Ústředním motivem gaullismu té doby byla evropská strategická autonomie, která se stala ústředním motivem i současného francouzského vedení.  V tomto ohledu Cášská smlouva na Elysejskou smlouvu skutečně navazuje.

Na nátlak amerického prezidenta Johna Kennedyho prosadila německá strana do preambule Elysejské smlouvy ustanovení o úzké spolupráci s USA a Velkou Británií. Německo se totiž v té době stále vzpamatovávalo z porážky ve válce a bylo závislé na pomoci západních spojenců.

Francii se prostřednictvím Elysejské smlouvy nepodařilo vytvořit protiváhu k USA, což nakonec vedlo k odcizení Francie a Německa v této otázce. I přes to lze konstatovat, že Elysejská smlouva byla úspěšná a ze dvou rivalů učinila spojence.

Cášská smlouva byla uzavřena za situace, kdy jak USA, tak Velká Británie svoji angažovanost na evropském kontinentu zmenšují. Francie a Německo jsou navíc v současné době otevřeně nepřátelské vůči americkému vedení. Na rozdíl od 60. let minulého století má vedoucí roli v tandemu Francie a Německa v současné době bezpochyby Německo.

Co je skutečně ve smlouvě?

Cášská smlouva vypočítává více než šedesát projektů posilujících francouzsko-německou spolupráci, včetně přeshraničního zaměstnávání, investiční programy pro příhraniční regiony, společné výzkumné projekty, společnou dopravní a jinou infastrukturu v příhraničních regionech a podobně.

Smlouva také vyzývá příhraniční oblasti, aby vytvářely tzv. euroregiony. V tomto ohledu nemá Cášská smlouva celoevropský přesah.

Cášská smlouva dále stanoví, že prioritou německo-francouzské diplomacie bude získání místa v Radě bezpečnosti OSN pro Německo, což je však zcela mimo mezinárodně-politickou realitu.

Důležitým tématem Cášské smlouvy je plán na vytvoření evropské obranné unie. Tento projekt není nový a diskutuje se o něm již od 50. let minulého století, kdy se USA zapojily do korejské války.

Cílem má být stav, kdy by západní Evropa mohla jednat nezávisle v zahraniční a obranné politice. Smlouva předpokládá společná francouzsko-německá vojenská cvičení, společné armádní projekty a společné jednotky vysílané do stabilizačních misí.

Kdo získá a kdo ztratí

Po odchodu Velké Británie z EU budou Francie a Německo zdaleka nejsilnějšími ekonomikami v rámci EU. Pokud se tyto státy na něčem dohodnou, těžko je v EU někdo zastaví. Proto je dalším tématem Cášské smlouvy vytvoření francouzsko-německé aliance v Evropské unii, která má vyloučit dlouhé diskuze v rámci unie.

V orgánech EU by tedy Francie a Německo měly mluvit jedním hlasem, čímž by se měla upevnit síla celé unie. Jinak než na úkor dalších evropských států to ale nebude možné. Nicméně je zjevným faktem, že tato koalice fungovala již před uzavřením Cášské smlouvy.

Není také možno zastírat, že francouzský a německý pohled na evropské záležitosti se liší. Německu jde hlavně o integraci Evropy na principech liberální demokracie, i když s jeho vůdčí rolí danou pozicí lokálního politického a ekonomického hegemona. Hlavní zájem Francie je pak posílení jejího postavení a tím lepší zajištění ochrany jejích zájmů.

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

Zatímco Německo by jistě uvítalo revizi brexitu, Francie cítí v brexitu možnost zvýšení své vlastní politické, ekonomické a vojenské síly v rámci EU. Nevadí jí tolik, že EU s větší váhou Francie bude ve skutečnosti slabší ve světovém měřítku.

Pro ostatní členy EU, a to nejen pro rebelující země Visegrádské čtyřky, ale i například pro Itálii, je Cášská smlouva do určité míry frustrující. Frustrace vyvěrá mimo jiné z toho, že dva evropské státy, které se neustále ohánějí multilateralismem, uzavřely bilaterální dohodu, která všechny ostatní vyloučila.

Je také zřejmé, že společný postup Francie a Německa v rámci EU sice zřejmě zvýší akceschopnost a sílu tohoto nadstátního útvaru, ale povede k potlačení hlasů ostatních členů.

Co by na to řekl Karel Veliký?

Z toho vyvěrá i rozdílný přístup k větší integraci. Francie a Německo mají logicky zájem na integraci co nejužší, protože ve vzniklém impériu by vzhledem ke své politické a ekonomické síle byly rozhodujícím faktorem.

Slabší státy se tím dostanou tak trochu na vedlejší kolej a budou mít na výběr: Buď se této integraci přizpůsobit, nebo zůstat do určité míry mimo. To by mohlo vést ke vzniku tolikrát zmiňované dvourychlostní Evropy.

Na závěr zbývá dodat, že Francie a Německo si nemohly zvolit symboličtější místo k podpisu smlouvy, než jsou Cáchy. Karel Veliký vybudoval z Cách svoji říši a sjednotil Evropu.

Z Cách řídil porobení evropských pohanských kmenů a jejich přestup na jeho verzi křesťanství. V Cáchách také založil evropskou kulturní a náboženskou jednotu, ze které Evropa čerpá dodnes.

Je však otázkou, zda Cášská smlouva přispěje ke sjednocení Evropy, nebo naopak k jejímu rozdělení.