Po pondělním oznámení výsledků druhého kola prezidentských voleb u našich jižních sousedů se reakce na těsnou prohru pravicového populisty Norberta Hofera v českých kruzích různí. Demokraté napravo i nalevo si nahlas oddychli, Konvičkovci zaplakali a Bartošovci, rusofilové a další věční křiklouni okamžitě přispěchali s očekávanou dávkou konspirací o zmanipulovaném sčítání, potažmo zásahu EU či jakékoli jiné vyšší moci.

Ve vypjaté společensko-politické atmosféře, jaká v Rakousku především od loňského léta panuje, se však nedalo čekat nic moc jiného, než nárůst popularity žvanilů Hoferova typu. Tedy politiků silných řečí a velkých gest, dobře zvládajících stimulaci občanského vzteku. Ten je v Rakousku v posledních letech čím dál citelnější – není se co divit, země jde po ekonomické stránce dolů, nezaměstnanost je vyšší, než bývalo zvykem a do toho všeho vláda nezvládla účinně zkorigovat loňský příval běženců.

Zavřeme oči a bubák zmizí

Rakouské prezidentské klání se dá bezpochyby zasadit do mozaiky celoevropského trendu vzestupu extremistů různých tváří, cílů, témat i politických orientací. Mezi prvním a druhým kolem volby však došlo trochu podobně jako ve Francii během voleb regionálních ke zvláštnímu napětí a strašení, zkrátka všeobecně panujícímu pocitu elit, že nyní už je opravdu zle. Dokonce i někteří čeští politici jako Karel Schwarzenberg či ministr Dienstbier vyjádřili znepokojení nad Hoferovým nakonec jen dočasným úspěchem, přičemž druhý jmenovaný neváhal otevřeně podpořit protikandidáta Zelených Van der Bellena.

Víceméně podobně se zatím chová ve vztahu k populistům valná většina evropských politiků ze zavedených, ideologicky čitelných stran. Místo toho, aby se s nimi tvrdě prali o voličskou přízeň, se je marně pokouší vytlačit na okraj veřejné debaty ohrnováním nosu a pohrdavými, pohoršenými řečmi o strašidlech. Merkelová, Hollande a koneckonců i Sobotka žijí a na svých postech zatím stále s klidem přežívají v pomýlené naivitě o demokratické vyspělosti a prozíravosti svých občanů. Snaží se voliče uklidňovat v jakémsi přesvědčení, že jejich uhlazené projevy a diplomatická vyjádření mohou v ošemetné době lákat více než čím dál ostřejší heslovité výkřiky radikálních lídrů.

Zdá se, jakoby se tradiční politické elity nebyly schopny s nástupem radikálů vůbec smířit a přizpůsobit jejich nátlaku svou taktiku. Nechápou, že i ty, které jsme si zvykli nazývat extremisty, musejí nyní brát jako zcela seriózní konkurenci. Obyčejného občana, který se bojí o práci, případně má dluhy nebo je nějak jinak frustrovaný, totiž pramálo zajímá, jestli jeho nový idol ctí demokratické hodnoty a lidská práva. Ty mu chleba na stůl a peníze do kapsy nedostanou. Zároveň nabývá přesvědčení, že ten chleba místo něj dostanou rovnou do úst nějací pochybní přivandrovalci, o kterých sice vůbec nic neví, ale přišli do jeho země a stát se o ně hodlá postarat.

Ještě není pozdě

Jakoby si přitom dosavadní lídři zemí starého kontinentu vůbec neuvědomovali, že radikály není vůbec těžké zadupat pod hranici volitelnosti jasnou a tvrdou argumentací. Kde je bojovnost a urputnost Bohuslava Sobotky z dob v opozici, kdy se dokázal s pravicovou vládou hádat donekonečna?

Populisté se nevypaří vyslovením kouzelného zaklínadla „xenofobie“. Dokud budou vrcholní zástupci evropské politické reprezentace před trumpoidními strašáky zavírat oči a dělat, že Le Penová, Hofer a Okamura neexistují, dávají právě jim příležitost oslovit ty, kteří těm starým již přestali rozumět a pomalu je začínají chtít vyměnit.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Oliver Adámek
Oliver Adámek
Student a spolupracovník Svobodného fóra.
Další články autora