Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahájil sérii diskuzních článků nazvanou „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Odpověděl nám také novinář Libor Dvořák.

České parlamentní volby se nezadržitelně blíží a základní tendence jsou zřejmé: v tuto chvíli v České republice vítězí přímočarý populismus, zatímco tzv. tradiční strany jsou na ústupu. Vrcholný představitel tohoto přímočarého populismu by se tak (a to i v případě trestního stíhání, jež mu hrozí) mohl stát českým premiérem, k čemuž by mu dopomohl další příkladný populista, ten z pražských Hradčan. Na tomto velmi pravděpodobném vývoji člověka opravdu ledacos mate.

Mate především to, jak snadno docela značný segment společnosti v zemi s tradicí masarykovské a havlovské demokracie přistupuje na představu, že parlament (pro nějž tito lidé nejčastěji volí pejorativní označení „žvanírna“) by měl nahradit jakýsi osvícený monarcha, který by k rozhodování žádnou kolektivní vůli nepotřeboval a v zásadě o všem rozhodoval sám. Rozhodoval – jak jsou vyznavači tohoto modelu přesvědčeni – správně, moudře a neomylně.

Mate i to, jak málo si mnozí Češi všímají vývoje v takových sousedních zemích, jako je Maďarsko a Polsko, jež jsou dejme tomu demokratickými mechanismy omezované, ale přece jen vládě jednoho muže stále blíž. Ostatně – když už jsme právě u těchto zemí, určitě si leckdo z nás maně vybaví, jakým ostrovem demokracie (při všech svých nedostatcích) byla v tehdejší střední Evropě Československá republika, kdy právě v Maďarsku a Polsku vládly režimy mírně řečeno víc než autoritářské.

Nezůstávejme ale jen v české kotlině a jejím nejbližším okolí. Stejně jako naše aktuální situace mě mate to, že podobné procesy probíhají i v zemích, kde bychom to ještě nedávno rozhodně nečekali (Francie, Rakousko, Nizozemí, ale i USA). Jsme tedy svědky krize klasických demokratických politických systémů? Čím se tyto systémy na voličích provinily? Upevňováním establishmentu, který má k prostému občanovi stále dál a není schopen si to uvědomit? Ztrátou smyslu pro realitu? Mají ony tradiční strany šanci vrátit se k nezbytné a jistě nanejvýš užitečné sebereflexi a něco na tomto znepokojivém stavu společenského vědomí změnit?

Ještě víc matou takové věci, jako je současný vztah části české společnosti k Putinovu Rusku a ruskému prezidentovi samotnému: lze-li věřit nedávnému průzkumu agentury Ipsos, vyloženě pozitivní vztah k Vladimiru Vladimirovičovi a jeho způsobu vládnutí má pro mě neuvěřitelných 32 % Čechů. Tomu tedy už vůbec nerozumím. Každý přece může snadno získat sdostatek informací o tom, co představuje právě Putinův režim v nejnovějších ruských dějinách a jaké důsledky má, ale hlavně ještě bude mít pro další vývoj největší země světa. To by snad skoro třetina Čechů chtěla, aby se jejich země ubírala stejnou cestou?

Za zmínku v těchto souvislostech zajisté stojí činnost médií, zejména těch elektronických, která mají lví podíl na zrodu klipovitého, a tedy zjednodušeného vnímání okolního světa. Při pohledu na nepochybně (alespoň pro někoho) charizmatické politiky typu paní Le Penové, pana Wilderse či našeho Andreje Babiše, jejichž image pomáhá vytvořit zejména televize, člověka bezděky napadne, jakou šanci by měl v této konkurenci člověk typu Winstona Churchilla, politika, který bezesporu utvářel přinejmenším evropské moderní dějiny, ale který to zároveň neměl snadné už ve své době…

TGM, o němž už tu letmo byla řeč a od jehož smrti právě uplynulo osmdesát let, kdysi prohlásil: „Špatné překonávat dobrým – to není tak těžké, ale těžko je překonávat dobré lepším.“ My se ovšem ocitáme v jiné situaci: přinejmenším relativně dobré, jež jsme si rádi a spontánně vyvolili po listopadu 1989, máme tendenci nahrazovat přinejmenším potenciálně špatným. Povinností zodpovědného politika, ale i řadového politicky aktivního občana by mělo být přinejmenším se pokusit tento stav překonat – jinak dospějeme k jevům, jejichž důsledky zatím dokážeme jen těžko předjímat.

Právě proto jsem nesmírně zvědav na výsledky českých říjnových parlamentních voleb, jež samozřejmě budeme muset respektovat, ať už budou jakékoli. Žijeme přece v demokratickém státě!