Spíše náhodou jsme teď v debatách na FB narazili na starý text Karla Čapka, který napsal v červenci 1936, když v SSSR zaváděli novou ústavu, které se později říkalo stalinská. Pro lidi, co mají Čapka rádi, je to trochu (dost) nepříjemná studená sprcha.
„Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie, Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko nad štít demokratické zásady, popírané v některých zemích. Hned teď, po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, možno říci, že v dějinách Evropy začíná nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět. Zejména hluboce na mne působí, že v návrhu nové sovětské ústavy nejsou dělány žádné rozdíly mezi různými národy. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje nejlepší hesla Velké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem rozvíjení evropské kultury.“
Co se to Čapkovi stalo? Známe přece jeho jasnozřivé texty o komunismu.
V eseji v Přítomnosti (1924) o komunismu napsal: „Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého. Snad se mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i dnes tak jako před sto lety lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše vládní budovy, a lepší je oheň ve sporáku než červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás značně méně, než jak by věřil člověk, jemuž místo jeho očí vnucují třídní vědomí; neboť až na málo výjimek jsme co do životní míry celkem nezámožný lid, což se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, že chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou chudého se neexperimentuje. Žádná revoluce se neodehraje na zádech malého počtu lidí, nýbrž na zádech největšího počtu; ať je válka, nebo valutní krize, nebo cokoliv, je to chudák, který si to odnáší nejdřív a nejtíže; není prostě mezí a dna bídy. To nejzpuchřelejší na světě není krov bohatých, nýbrž krov chudých; zatřeste světem a pak se jděte podívat, koho to zasypalo.“
V tomto byl Čapek dost velký realista.
V knize Válka s mloky je známý „Manifest Molokova“:
„Soudruzi mloci!
Kapitalistický řád si našel svou poslední oběť. Když se už jeho tyranie počala definitivně tříštit o revoluční rozmach třídně uvědomělého proletariátu, zapřáhl zpuchřelý kapitalismus do svých služeb vás, Dělníci Moře, zotročil vás duševně svou buržoazní civilizací, podrobil vás svým třídním zákonům, zbavil vás veškeré svobody a učinil vše, aby vás mohl beztrestně a brutálně vykořisťovat
(14 řádek zabaveno)
Pracující Mloci! Přichází chvíle, kdy si počínáte uvědomovat celou tíhu otroctví, ve kterém žijete
(7 řádek zabaveno)
a domáhat se svých práv jako třída a jako národ!
Soudruzi Mloci! Revoluční proletariát celého světa vám podává ruku
(11 řádek zabaveno)
všemi prostředky. Zakládejte závodní rady, volte důvěrníky, zřizujte stávkové fondy! Počítejte s tím, že uvědomělé dělnictvo vás
neopustí ve vašem spravedlivém boji a ruku v ruce s vámi podnikne poslední útok
(9 řádek zabaveno)
Utlačení a revoluční Mloci celého světa, spojte se! Poslední bitva už nastává!
Podepsán: Molokov.“
Faktem je, že jak to v SSSR doopravdy vypadá a jaký tam vládne teror, se vědělo už od dvacátých let. Svůj návrat ze Sovětského svazu napsal André Gide v roce 1936. Bylo to poté, co zemi navštívil a zjistil, která bije. Jenže mu pokroková veřejnost moc nevěřila. S. K. Neumann nikdy v SSSR nebyl, ale napsal: „Gidovo liberální ledví intelektuála, jehož pýchou jsou estetická dobrodružství v ilusích, může viděti v Sovětském svazu opravdu jen nesvobodu; (…).“ Jak místo faktů nastupuje zkoumání něčího ledví, tak to můžeme rovnou zabalit.
Čapek nebyl naivní pozorovatel.
Někteří lidé mají sklon hledat u druhých to dobré, protože posuzují bližní podle sebe. Tento přístup z nich činí lidi příjemné, ale také omylné. Hledat stopy reforem a zlepšení u Raula Castra nebo doufat, že Kim Čong-un je přece člověk, který kdysi žil na Západě, je ale zavádějící. Diktátoři jsou to jedinci zvláštního ražení a mnoho věcí nemohou změnit, protože jedou na tygru a stále se musejí obávat o svou moc. Bylo hezké chválit Kaddáfího za to, že se na několik let uklidnil, ale na něm a jeho režimu se nezměnilo v tom podstatném nic. Totéž platilo pro Jásira Arafata.
Čapek zřejmě − už se ho nemůžeme zeptat − na chvíli zadoufal, že by věci mohly být lepší. Věděl, že když je někdo zahnán do kouta, zlepšovat se nebude. Tak proč nepochválit aspoň nějaký náznak, že bude líp. Ten kout stalinského SSSR byl ovšem dost velký, šestina světa.
K tomu přistupuje i to, že když lidé hodně myslí, což intelektuálové dělají, považují pak své vlastní konstrukce za pravdivé, protože jsou hezké, a dokonce i logické. Problém je v tom, že některé věci jsou hezké, ale nejsou pravda. Proto jsou tak krásné utopie, protože neexistují, a tak ve srovnání vyhrávají nad nedokonalým světem. Samozřejmě jen slovně.
Kdykoli dojde k náznaku nějakého zmírnění v totalitním režimu, můžeme v tom vidět dvojí. Buď vůdci zjistili, že to přehánějí a je třeba aspoň trochu povolit, aby jejich panství nepřestalo úplně fungovat, nebo je to jen taková finta na dobromyslné prosťáčky.
Když Lenin vyhlásil v ekonomické nouzi „Novou ekonomickou politiku“, mohl v tom snad někdo vidět náznaky postupného návratu k normálu. Jenže tak to nebylo. Jakmile systém trochu pookřál, všechno bylo zase při starém.
Slova Karla Čapka o stalinské ústavě jsou varováním pro každého, komu to myslí a navíc to o sobě nejspíš i ví. Když mohli oklamat Karla Čapka, mohou oklamat i nás. K inteligenci patří i historická paměť a kumulované zkušenosti. V tom je vzdělání dobré. Znát historii a pravidla kritického myšlení (ani jedno nelze vypustit) by měl být základ, s kterým by bylo třeba opouštět už základní školu, abychom pak neviděli různé zmatené docenty a profesory, kteří hlásají názory, nad kterými by se pozastavila i „směroplatná Máňa“.