Národní soutěž hudební popularity Český slavík Mattoni sklouzává stále více do panoptika absurdity, tolik známé z české kultury (a také nekultury) minulého století.

Nejen, že se v letošním ročníku ankety umístil mezi zpěváky na pátém místě Joakim Brodén, frontman a klávesista slavné švédské (!) powermetalové kapely Sabaton, ale na druhé příčce navíc skončil loni bronzový Tomáš Ortel. Jeho domovské seskupení „Ortel“ obsadilo potřetí v řadě vrcholové pozice. Po předloňském čtvrtém a loňském druhém místě letos chybělo pochybné kapele opět jenom něco málo přes dva a půl tisíc hlasů k ovládnutí vůdčí pozice v oblíbenosti českých hudebních skupin.

Ano, Český slavík nikdy nebyl zrcadlem tvořivosti nebo odborné kvality a výsledky hlasování nakonec můžou být dílem promování, konexí či dokonce korupce. Jde ale o to, že i kdyby v České republice skutečně neexistovalo 20tisíc SMSkujících fanoušků toho či onoho interpreta, jeho reklamní prostor v hlavním vysílacím čase nejsledovanější české komerční televize je tím stejně zaručen, a to korupce – nekorupce. Čímž soutěž legitimizuje možnost propagace (či spíše propagandy) extrémistických, silně nacionálních, xenofobních a vůbec nesnášenlivých myšlenek.

Zpěvák Tomáš Hnídek, vystupující pod jménem Tomáš Ortel, není žádný Joakim Brodén a jeho metalová formace Ortel není ani zdaleka Sabaton. A ani náhodou Rammstein. Nepochází z Východního Německa a svou kariéru nezačínal ve svobodomyslné punkrockové kapele. Naopak, Hnídek byl spoluzakladatelem a dlouholetým členem plzeňské neonacistické hudební skupiny Conflict 88, která hrávala (jak prozrazuje číslovka v názvu) na srazech radikálních skinheadů. Jejich texty představují diametrální rozdíl od německých Rammstein. Od počátků glorifikují násilí, vlastní nadřazenost a jsou otevřeně rasistické.

I po Hnídkovém odchodu z kapely a založení vlastní sestavy Ortel se zpěvák angažuje v radikálních činnostech. Jeho píseň Hadr se stala oficiální hymnou zakázané krajně pravicové politické Dělnické strany (kterou musel rozpustit až Ústavní soud ČR). V roce 2013 dokonce vedl průvod a byl spoluřečníkem rasistické demonstrace v rodné Plzni, přičemž pravidelnou součástí koncertů kapely je dodnes organizované hajlování a velebení myšlenek Adolfa Hitlera. Ortel se tak nejvíc podobá pražskému rockovému seskupení Orlík, které se profilovalo jako skinheadské a ke kterému se členové Ortelu otevřené hlásí. Ve srovnání se spoluzakladatelem Orlíka Danielem Landou (který mimo jiné také léta vítězil v Slavících) ale Tomáš Ortel své aktivity ve vztahu ke Conflictu 88 nikdy kriticky nepřehodnocoval.

Hanbou dnešní společnosti tak není jen existence a popularita kulturního odpadu typu Ortel. To přirozeně vyplývá z morálního stavu, v jakém teď žijeme. Daleko ostudnější je umožnění extrémistickým zpěvákům a kapelám přebírat marginální ceny rádoby popularity v přímém přenosu klíčové televizní stanice. A s potleskem a úsměvem na rtech se tvářit, že se jedná o něco noblesního. Prdlajs, dámy a pánové, nevědomost (a možná až blbost) stoupenců kulturní elity dodává cenám Český slavík, zmíněnému televiznímu pořadu a nejvíc ze všeho Ortelovu výsledku punc prachsprosté nevýjimečnosti. Podtržené neupřímným aplausem, jenž je podobně hloupý a zároveň nebezpečný jako ten meziválečný německý z třicátých let.

Obzvlášť v době, kdy se vůdcovsky zmocňují nejvlivnějších „říší“ světa xenofobní individua – miliardářský podnikatelský a politický diletant (D. Trump), bývalý východoněmecký agent sovětského KGB (V. Putin) nebo kultem osobnosti posedlý čínský komunista (Si Ťin-pching). A kdy i v maličkých zemích někdejšího Československa rozhoduje o věcech veřejných rovněž nekompetentní sebranka, složená z chamtivého oligarchy (Babiš), prolhaného rozkradače (Fico), sprostého alkoholika (Zeman) a – jak jinak – tupého neonacisty („Ortel“ Kotleba).