Už 14. září bude slovenský ústavní soud rozhodovat o tom, zda byl nebo nebyl Andrej Babiš agentem slovenské Státní bezpečnosti. Deník FORUM 24 hovořil s Peterem Juščákem, mluvčím Ústavu paměti národa, o tom, jak se daří vyrovnávat se s minulostí. Ale také o tom, proč právě tento spor se stále nedaří vyjasnit i přesto, že existují tak jasné důkazy.

V jaké fázi je momentálně spor o to, zda Andrej Babiš spolupracoval nebo nespolupracoval se Státní bezpečností?

Spor s panem Babišem, který se vleče už několik let, právoplatně skončil v roce 2015 na Krajském soudu v Bratislavě, kde bylo rozhodnuto o tom, že pan Babiš se Státní bezpečností nespolupracoval. Soudní řízení však bylo poznamenáno skutkovými a procesními chybami, a proto jsme podali dovolání k nejvyššímu soudu. Ten začátkem tohoto roku rozhodl, že rozsudek Krajského soudu v Bratislavě je v pořádku, avšak udělal to způsobem, který byl procesně a právně nestandardní. Proto jsme se obrátili na ústavní soud ve snaze dosáhnout spravedlivého a objektivního přezkoumání celého případu. Nyní platí, že Andrej Babiš se Státní bezpečností nespolupracoval. Ústavní soud to však může změnit, rozhodovat bude už 14. září v Košicích. 

Objevily se kolem sporu nějaké politické tlaky? Hovořilo se o snaze premiéra Fica pana Krajňáka odvolat.

Nemáme informace o tom, že by o odvolání současného předsedy SpR ÚPN Ondreje Krajňáka usiloval premiér Fico. Politické tlaky na ÚPN jsou realitou. Jsou permanentní, protože ústav se zaobírá citlivými tématy zločinů dvou totalitních systémů a svou úlohu se snaží plnit tak, jak to ukládá zákon. Jakmile ústav uveřejnil jména soudců, prokurátorů, vyšetřovatelů, kteří byli odpovědní za perzekuce obyvatelstva v čase totality, dostavila se kritika. Podobně tu máme procesy s bývalými spolupracovníky Státní bezpečnosti, kteří se u soudu dožadují astronomických částek za údajně neoprávněné evidování ve svazcích. Zveřejnili jsme také jména arizátorů židovského majetku z období Slovenského štátu a to také vzbudilo bouři nevole. To všechno jsou signály, že naše společnost se zdaleka nevyrovnala se svou totalitní minulostí, proto jsou tlaky na zapomenutí zločinů tak silné. Ostatně zjevné politické tlaky na ÚPN a jeho předsedu vrcholí v těchto dnech, kdy se koaliční poslanci snaží v Národní radě prosadit zákon, kterým by výrazně omezili činnosti ÚPN a Ondreje Krajňáka by zbavili jeho funkce předsedy Správní rady ÚPN.

Nejvyšší soud před časem odmítl dovolání  v kauze Babiš z procesních důvodů. V čem byl problém?

Nejvyšší soud vyhodnotil situaci tak, že podpořil postup soudů nižší instance. Naši kritiku skutečnosti, že bývalí příslušníci Státní bezpečnosti nebyli zbaveni mlčenlivosti, Nejvyšší soud vyřešil tak, že je zbavil mlčenlivosti dodatečně, podle našeho názoru v rozporu s procesními předpisy. Nejvyšší soud nesmí zasahovat do už vykonaného dokazování a skutkového stavu ustáleného nižšími soudy. Nejvyšší soud má přezkoumat, zda soudy postupovaly správně, ale v žádném případě za ně nesmí opravovat chyby. V tomto případě to nejvyšší soud udělal, což je zjevně nestandardní a procesně nesprávné. Tento postup naši právníci napadli a obrátili jsme se na ústavní soud.

Jak je možné, že soud bere v potaz svědectví jiných spolupracovníků StB?

Tuto otázku si s údivem klademe nejen my, historici, ale i široká veřejnost. Jestli soud věří bývalým příslušníkům Státní bezpečnosti, kteří tvrdí, že všechny záznamy si vymýšleli, potom je na místě položit si otázku, kdy tedy tito pracovníci lhali. Lhali svým nadřízeným v době komunismu, když si vymýšleli agenty  a záznamy o schůzkách s nimi? Anebo lžou nyní, když říkají, že své agenty neznají? Obě verze nemohou být pravdivé a jedna z nich je lež. Navíc – příslušníci Státní bezpečnosti z povahy své práce nevyzrazují svou agenturní síť. Soudy tyto okolnosti vůbec nezohledňují a slepě, nekriticky důvěřují těmto pochybným osobám, ačkoli proti jejich výpovědím existují desítky či stovky dokumentů v našich archivech.

Jaké existují důkazy pro to, že Babiš s StB spolupracoval?

Rekonstrukcí jsme v archivech dohledali dvanáct svazků, které se vážou k agentu Burešovi a dohromady představují asi dvě stě stran textu. Z nich vyplývá několikaletá spolupráce agenta Bureše se Státní bezpečností. To říká archiv. Druhá věc je, jak tento archiv, odborné znalecké vyjádření a právní argumenty chápaly soudy. Ty rozhodly, že pan Babiš nebyl spolupracovníkem Státní bezpečnosti a tento stav je právoplaný.

Máte pocit, že se soudci, politici či kdokoli, kdo soudní spor ovlivnil, Andreje Babiše báli?

Na tuto otázku neumím odpovědět tak, jak byste možná chtěla. Kdo v minulosti hrál nebo hraje politické hry, mě nezajímá. V mém zájmu bylo a stále je chránit historické dědictví, které je ze zákona uloženo v našich archivech. Archivy mají svou výpovědní hodnotu. Objektivně odrážejí část našich dějin a já rozhodně nechci, aby se dějiny překrucovaly. Naší úlohou bylo předložit dokumenty, a to jsme udělali. Skutečnost, že nadále existuje snaha zapomenout, svědčí o tom, že jsme se s minulostí ještě nevyrovnali. A to je úkol, který před námi stojí.

V jednom rozhovorů pan Krajňák zmínil, že o záznamech z archivů není pochyb. Považujete tedy obhajobu nejen Andreje Babiše, ale mnoha lidí, o nichž záznamy o spolupráci existují, založenou na tom, že jsou zfalšované, za nesmyslnou?

Samozřejmě že je každý případ individuální. Je dokonce možné, že v minulosti si mohli pracovníci Státní bezpečnosti něco ve své práci zlehčovat. Není ale možné, aby to vykonávali v masovém měřítku, jak se nám snaží namluvit bývalí agenti a jejich obhájci, bývalí řídící důstojníci. Je nutné si uvědomit, že práce Státní bezpečnosti byla velmi přísně, vícestupňově kontrolovaná. Je tak téměř vyloučeno, aby byl na agenta několik let veden falešný svazek, který během té doby narostl do dokumentu o stovkách stran. Znamenalo by to, že o falšování věděli lidé z vícero oddělení StB od těch nejnižších pozic až po vysoce postavené náčelníky. Něco takového by se nedalo jen tak jednoduše zatajit, zejména kvůli krizovým kontrolám a přesouvání pracovníků StB. Kdybychom přijali rétoriku bývalých estébáků o tom, jak klamali komunistický režim a falšovali zprávy, pak bychom v jisté nadsázce mohli konstatovat, že žádný komunismus vlastně nebyl, že všechno byla jen hra falšovatelů dokumentů. Takováto tvrzení jsou zavádějící a nebezpečná.

Objevily se v minulosti podobné spory, jako je ten s Babišem? Jak dopadly?

Ústav je bohužel konfrontován s mnoha evidovanými osobami, které se obrátily na soudy a žádají odškodnění za údajnou neoprávněnou evidenci. Bývalé vedení se těmito spory netrápilo. Právní obrana byla slabá a ÚPN spory prohrávalo. V některých případech se dokonce ani nepodávalo odvolání. Ondrej Krajňák se na tyto věci soustředil, začal intenzivně spolupracovat s právníky a od té doby ÚPN právoplatně prohrál jen jeden spor, a to s Andrejem Babišem, který ale nadále trvá. Soudní rozhodnutí začínají být pro ÚPN příznivé. Dlouho tvrdíme, že ÚPN nemůže být žalovaným subjektem, protože není zodpovědný za činnost bývalé StB. Soudy si začínají tento fakt uvědomovat. Všechny tyto spory jsou náročné na dokazování a právní argumentaci a některé ohrožují ÚPN i finančně. V jednom sporu se žalobce domáhá zaplacení jednoho milionu eur za poškození pověsti a ztrátu v podnikání. Tento soud pokračuje dál a jednoduše si představíte, jaký dopad na rozpočet a činnost ÚPN by měl nepříznivý rozsudek.

Jak se díváte na to, že je možné, aby politik ve vysoké funkci neměl lustrační osvědčení? Jak je na tom v tomto ohledu Slovensko?

Na Slovensku byl lustrační zákon zrušen, proto není nutné dokládat při běžných funkcích doklady o tom, zda uchazeč spolupracoval se Státní bezpečností nebo ne.  Byla to jedna z tlustých čar, kterou vláda Vladimíra Mečiara učinila za činy bývalých agentů Státní bezpečnosti. Je třeba poznamenat, že uchazeči o vysoké státní funkce procházejí prověrkami Národního bezpečnostního úřadu, který je vykonává dle jiného zákona.

Spolupráce s StB a vůbec vyrovnání se s komunistickou minulostí je v České republice často otevírané téma. Jak je na tom Slovensko?

I na Slovensku je to živé téma. Nutno poznamenat, že půl milionu Slováků bylo členy komunistické strany a tito členové jsou stále většími či menšími nositeli myšlení komunistického režimu. Mnozí z nich jsou aktivní i v politice a toto myšlení si tam vzali s sebou. Proto jsou u nás stále populární strany s výraznou rétorikou vyhraňování se, autoritářství, stranického protežování, slabé diskuse a minimální kritiky. Toto dědictví komunismu přetrvává a přerod společnosti na skutečně demokratickou bude trvat ještě dlouho. Musíme o tom otevřeně a nahlas hovořit. I když se témata na veřejnosti otevřou, není cítit, že by se názory přetavovaly do legislativy. Například nemůžeme dosáhnout toho, aby političtí vězni a bojovníci proti komunismu dostali finanční odškodnění v podobě přídavků k důchodům, jako to mají účastníci Slovenského národního povstání a jejich rodinní příslušníci. Bývalí příslušníci StB naopak pobírají štědré výsluhové důchody za to, že udržovali režim prostřednictvím pronásledování, teroru a strachu.

Politická vůle pro založení Ústavu pamäti národa byla až v roce 2002, kdy byl založen. Jak se na vaši činnost politici dívají dnes? Jste v komfortní situaci?

V parlamentu se bude hlasovat o zákonu, který výrazně oklešťuje činnost ÚPN, mění jeho vnitřní strukturu a zbavuje se jeho současného předsedy. Politici se neštítí vytvořit otevřený „náhubkový zákon“ proti ÚPN. Jakmile bude tento zákon přijatý, rozhodně můžeme očekávat čistky uvnitř ÚPN. Nepohodlní zaměstnanci budou propuštěni. Politici tím jasně demonstrují nedostatek úcty k poslání a vizi Jána Langoše, zakladatele ÚPN, a snaží se z ústavu udělat bezzubou instituci, která bude politicky korektní. Je to odpověď vládních stran na odvahu ústavu plnit si své povinnosti vyplývající ze zákona a poukázat na deformaci minulosti i se jmény těch, kteří to zavinili. Pozice ústavu nebyla nikdy konformní. V časech mého předchůdce Ivana Petranského došlo k významnému posunu v činnosti ústavu, když se ústav věnoval nekritické obhajobě Slovenského štátu.

Toto směřování jsme zastavili a politickou odpovědí byla různá obvinění z nacionalistických kruhů. Současný návrh zákona je jen výsledkem toho, že se snažíme dělat svou práci korektně, objektivně, bez nálepek jakýchkoli ideologií a máme odvahu jít do konforntace se silnými protivníky.

Co se vám v poslední době podařilo, co stojí za zmínku z vaší činnosti?

Podařilo se nám zvrátit deformaci ÚPN, kdy se v ústavu potichu a nekriticky obhajoval Slovenský štát a jeho představitelé. Oživili jsme náš časopis Pamäť národa dynamickými tématy. Začali jsme spolupracovat s novináři a publicisty, kteří mapují dobu nesvobody. Přiblížili jsme se veřejnosti skrz naše činnosti, jako jsou diskuse a besedy. Spustili jsme vzdělávací programy pro studenty, vytvořili jsme Festival slobody jako velkou přehlídku uměleckých a publicistických aktivit a rozšířili jsme ho i do jiných měst na Slovensku. Spolu s ministerstvem školství jsme vytvořili vícero aktivit – jsme členy komisí při tvorbě vyučovacích procesů, otevíráme dveře ústavu široké veřejnosti a studentům. Naši změnu orientace na skutečné zločiny dvou totalitních režimů ocenili i v medzinárodní organizaci Platforma európskej pamäte a svedomia a loni nás slavnostně přijali za členy. Naše činnost v této organizaci jako i v dalších mezinárodních organizacích jsou svědectvím, že se ÚPN po letech deformací vydal správným směrem. Cesta je ješte dlouhá, pozice ÚPN nelehká a komplikovaná, ale různé posuny nám dávají naději, že i navzdory snahám politiků zasáhnout do naší práce si udržíme svou vizi, odvahu, vnitřní svobodu a budeme moci nadále sloužit veřejnosti a obětím totality.

Johana Hovorková
Johana Hovorková
Redaktorka deníku FORUM 24
Další články autora