„Demokracie a vláda davu se vylučují, neboť demokracie je závislá na existenci občana. Dav je tisíc hlav, mezi nimiž se nenachází ani jediný občan.“ – G. K. Chesterton. A stejný autor ještě jednou: „Samozřejmé morální pravdy jsou dnes brány v pochybnost, jako by šlo o neřesti, takže vypadají jako paradox. Hájit veřejně pokoru, to už hraničí s drzostí.“
Čekají nás další volby, několik dnů před výročím založení republiky. Volby by měly být svátkem demokracie. Mělo by tomu tak být, jenže důvod k jásavé oslavě jaksi schází všem těm, kteří zrovna a opět neplují ve vítězném oportunistickém proudu. Vládu lidu (občanů) nahrazuje vláda davu v režii jedné firmy a jejich přisluhovačů. Je velmi pravděpodobné, že tomu tak bude i po těchto volbách. Komunální volby mají svá specifika, která se výrazně liší podle velikosti jednotlivých obcí. A ve volbách do senátu se ukazuje, že je voliči berou s jinou váhou než ty do poslanecké sněmovny. Jako vždy bude v obou případech rozhodovat konkrétní volební účast. Bývalo kdysi nepsaným pravidlem, že tyto volby korigovaly něčí dominanci na naší domácí politické scéně. Bude tomu tak i letos? Obávám, že ne tak, jak by bylo zdrávo. Favorit voleb totiž předvádí takovou porci populismu, která překračuje všechny předchozí zkušenosti, a dav na to slyší.
Ve společnosti demokratických zemí jsme nebývalou raritou. Nikde jinde nemají v čele vlády masivního příjemce dotací, daňových úlev, vítěze veřejných zakázek, vlastníka vlivných médií a trestně stíhanou osobu. A nic na tom nezmění ani finta se svěřenským fondem. Nikde jinde nemají náčelníka s tak pestrou minulostí v několika různých režimech. V koncentraci moci se náš slovenský spasitel již blíží svým vzorům z Maďarska, Turecka a Ruska. Umožňuje mu to vláda zmanipulovaného davu. Právě proto vede permanentní kampaň. Má své jasně definované nepřátele, vůči nimž se neustále vymezuje, aby odvedl pozornost od svých vlastních kauz a hříchů. Orbán má svého Sorose a Babiš má svého Bakalu s Kalouskem. Funguje to. Zlobu a vztek ještě doplní další silná emoce, a tou je strach. K tomu se hodí role ochránce národních zájmů před imaginárními migranty. Podporu má v obou případech od silné koalice Zeman-komunisti a Okamura, s tichou, leč očividnou podporou dalších československých oligarchů. Do hlavního vůdcova proudu přiskočí i rozporuplní sociální demokraté, ale taky oba Klausové a další figurky z českého politického panoptika. Hvězdná pěchota. Funguje to. Dav si to přeje, dav si to žádá. O nějakou politiku už dávno nejde.
Všichni společně vědomě či nevědomě uvařili hodně hustou českou, respektive československou, bramboračku. Dav se spokojeně nasytí, alespoň má ten pocit. Ano, už je líp. Jak komu, chce se dodat. Často slyším dotaz či námitku typu – no jo, ale to všechno víme, ale co se tím dá dělat? Předně je třeba ten dnešní stav nepřehlížet, důkladně jej analyzovat, veřejně pojmenovávat a opustit ten pohodlný osobní skelet lhostejnosti a nezájmu. Je třeba vnímat nejen jednotlivosti, ale především jejich často nevratné důsledky a zejména očividné trendy vývoje. Další a další koncentrace moci, tolerované střety zájmů atd. jsou neoddiskutovatelné a přibližují nás modelu soft diktatury. Dav jde směle a radostně v ústrety vládě tvrdé ruky. I to má u nás neblahou tradici.
Takže – není důležité vyhrát vždy, vše a doslova za jakýchkoliv podmínek. Nejdůležitější je nenechat se semlít, nenechat se opít rohlíkem, nedat se a vzdorovat lži a diktátu zla. A to trpělivě, vytrvale a nebojácně. Můžeme začít o tomto víkendu rozumnou a nekonjunkturální volbou.
