Jedním z důvodů vysokého počtu poprav v Číně je podle názoru odborníků odběr orgánů pro transplantace. Přinášíme svědectví lékaře Envra Tochtiho, který odebral orgány ještě živému vězni, a bývalé vězenkyně Annie Jangové.

Rozhovor ve spolupráci HlídacíPes.org a Sinopsis připravila Kateřina Procházková

Jak jste se dostal během svého působení v nemocnici v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang k nelegální transplantaci orgánů vězňů?

Tochti: Nevěděl jsem, že se nelegální transplantace orgánů provádějí v takové míře. Pak jsem to viděl na vlastní oči. Ten den jsem podle operačního plánu neměl operovat. A tak mě vybrali k operaci na popravišti. Neměl jsem na výběr. Byla to náhoda – prostě půjdeš ty. Byl jsem jediný z chirirgů, kdo měl ten den volno. Jinak by mě jako lékaře pocházejícího z národnostní menšiny (Tochti je ujgurského původu) nevybrali. Nikdo jiný prostě nebyl po ruce. Operační program se plánoval a zaznamenával do operační knihy, kde se dalo dohledat, že ve středu má doktor Tochti volno.

Kam jste jeli operovat?

Tochti: Hlavní chirurg mi zavolal večer předtím  a zeptal se, zda chci provést vzrušující, nebezpečnou operaci.  Řekl jsem jasně. Připrav si speciální – tedy největší operační sadu, instruoval mě. Sady na operace jsou různé velikosti a vybavení. Ta největší obsahuje nástroje pro jakokoukoliv operaci. Byl jsem zvědavý, bylo to vzrušující. Vyžádal jsem si ještě dvě zdravotní sestry, dva asistenty a anesteziology.  Bylo nás tedy celkem i se mnou sedm, s řidičem osm.

Druhý den v 8.30 ráno jsme takto připraveni čekali u hlavní brány nemocnice na hlavního chirurga.  Přišli dva lékaři, oba se jmenovali Wang (běžné jméno většinové národnosti Chan). Měli jsme je následovat. Myslel jsem, že vím, kam jedeme – naše Ústřední železniční nemocnice měla totiž ještě další čtyři pobočky. A jedna z nich ležela v Západních horách.  Myslel jsem, že jedeme tam. Ale pak jsme v polovině cesty odbočili do hor. Nevěděl jsem, kde jsme, ale řidič říkal, že jedeme na popraviště. Byl jsem překvapen a ptal se, proč popraviště. Ale on nevěděl. Ti dva vrchní chirurgové nás už čekali na místě, měli jsme sedět ve stínu a vyčkávat. Trochu jsme se báli, nevěděli, co se bude dít. Za chvíli jsme uslyšeli střelbu, ne jako z automatické zbraně, ale z několika pušek za sebou. Na rozkaz jsme se vydali na místo střelby. Leželo tam ve svahu více než deset těl, asi tři metry od sebe. Mrtví byli oblečeni ve vězeňském a měli vyholenou hlavou. Měl jsem jít k poslednímu. Byl oblečen jako civil a měl i delší vlasy. Vrchní chirurg mi jen řekl, ať z něj rychle vyoperuji játra a ledviny. Od té chvíle jsem už fungoval jako robot, dělal jen to, co jsem byl naučený dělat. A připadalo mi to jednoduché, dělat takovou „destrukční“ operaci.

Proč destrukční?

Tochti: Normálně jsme prováděli operace konstruktivní. Opravovali, oživovali. V tomto případě jsem ale jen řezal a vyoperovával. Jen se soustředil na požadované orgány, které se měly vyjmout. Na ostatní orgány a funkce jsme nebrali ohled. Nemyslím si, že by mnoho chirurgů mělo možnost někdy dělat takovou operaci. Šlo to rychle, za 30 až 40 minut jsem měl játra a dvě ledviny vyoperované.

Musím ale ještě dodat, že když jsem začal řezat, tělo zareagovalo. Ten muž nebyl mrtvý – nemohl otevřít oči ani mluvit, ale jistě ještě žil.

Byl slabý nebo paralyzovaný?

Tochti: Byl jen velmi slabý. Když jsem tělo rozřízl, začala z něj téct krev, srdce mu stále bilo. Když je někdo mrtvý, to už krev neteče.  Hned jak jsem dooperoval, ti dva chirurgové orgány uklidili do boxu a řekli mi, ať odvezu zpět svůj tým. A dodali: „Pamatujte si, nikdy se v tento den nic nestalo.“ A protože jsem v čínské společnosti vyrůstal a žil, vím, co tato věta znamená. Nikdo už o tom nikdy nic neřekl. Dělali jsme, jako by se nic nestalo.  Dali si cigaretu a vrátili se.

Co se ale stalo s těmi vyoperovanými orgány, tušíte?

Tochti: Ne, to opravdu nevím.

Odvezli je někam do nemocnice či jinam?

Tochti: Nevím.

Zmínil jste, že jako lékař pocházející z menšiny jste běžně k takovým operacím nesměl. Znamená to, že přednost mají lékaři z většinové populace, tedy Chani?

Tochti: Ano, menšiny jsou v Číně vystaveny diskriminaci – když jde například o novou metodu, přistroje, menšiny je používat nesmějí. A tak je to se vším.

Paní Jangová, vy jste několik let strávila ve vězení – věděla jste, že se takové věci dějí? V jednom z interview jste řekla, že vás po dobu věznění pravidelně podrobovali lékařským prohlídkám, tušila jste proč?

Jangová: Ne, nikdy jsem o tom v této souvislosti nepřemýšlela. Ani v pracovním táboře. A to i přesto, že všechny vězněné členy hnutí Fa-lun-kung brali každé tři měsíce do nemocnice na pravidelné a důkladné prohlídky.  Dělali nám krevní testy, rentgen plic, odběry moči, ale i sono vyšetření ledvin a jater. Říkala jsem si, na jedné straně tě mučí a na druhé ti dělají takové zdravotní prohlídky. Proč jsem odhalila až ve Velké Británii, kam jsem utekla a kde teď žiji.

Proč se ale tak soustředili na stoupence hnutí Fa-lun-kung?

Jangová: Jsou to lidé, kteří nekouří, nepijí alkohol, pravidelně cvičí a jsou obvykle zdraví.

Doktore Tochti, slyšel jste někdy o těchto prohlídkách vězňů? Máte ještě jinou zkušenost s tímto nelegálním byznysem – odběrem orgánů?

Tochti: Ne, mám jen tu jednu zkušenost. Více jsem se dozvěděl, až když jsem také utekl do Velké Británie. Předtím jsem nikdy o něčem takovém neslyšel.

Nikdy jste už v Číně s žádným doktorem či zdravotní sestrou o těchto podivných transplantacích nemluvil?

Tochti: Ne, my jsme poslušní občané. Když vám řeknou nemluvit, my mluvit nebudeme. Tahle společnost funguje na podobném principu jako komunistický režim kdysi tady u vás nebo v bývalém SSSR. Když něco řeknete, hned vás někdo udá a vy se dostanete do problémů. Takže mluvit jsem o tom začal, až když jsem byl v bezpečí a volný.

Takže víc jste se o nelegálním sběru orgánů od vězňů dozvěděl až ve Velké Británii?

Tochti: Ano. Poprvé jsem promluvil na slyšení v britském parlamentu. Hovořilo se tam o knize „State organ“ (Státní orgány). Říkali, že je velmi obtížné najít někoho, kdo byl takovému činu přítomný nebo měl důkazy. Přihlásil jsem se a řekl: „Tady jsem!“ „ Já jsem jednu z těchto transplantací provedl.“ A pak jsem si řekl, že o tom musím začít mluvit veřejně. Ten zážitek mě totiž stále pronásledoval. Když jsem byl  v mešitě, kostelu nebo chrámu, vždy jsem se modlil za toho vězně. Protože on zemřel kvůli mně. Ano, byl sice postřelený a stejně by umřel, ale já jeho smrt urychlil. Cítil jsem se provinile. Sice jsem nevěděl, o co jde, ale i tak jsem byl vinný.

Vězeň, o němž jste mluvil, byl podle vás jiný – nebyl oblečen ve vězeňském mundúru, měl delší vlasy. Víte, proč?

Tochti: Ne, to nevím, nemám o něm žádné zprávy. Až když jsem získal ve světě další informace, pochopil jsem, čeho jsem byl součástí a řekl si, že o tom musím mluvit.

K těmto nuceným transplantacím dochází ve státních nemocnicích. Znamená to tedy, že je to aktivita posvěcená a organizovaná státem? Musí existovat nějaké katalogy, seznamy možných dárců z věznic. Nesetkal jste se s nimi někdy?

Tochti: Ne, není možné se k nim dostat. Přístup mají jen ti nejvyšší úředníci, zapojeni do tohoto byznysu.

Jangová: Ale jsou i novináři, kteří mají nějaké důkazy. Například David Kilgour,  který o této hrůze psal, volal do různých nemocnic a ptal se na transplantace. Zda je provádějí a zda by mu poskytli orgán. A dotázaní lékaři slibovali transplantaci jater nebo ledvin do dvou týdnů. Byla to jen otázka peněz.

Už jsem se ptala doktora Tochtiho, ale zajímalo by mě, zda  jste vy někdy v Číně slyšela o tom, že se něco takového děje. Nebo se jste se to také dozvěděla až po útěku do Velké Británie?

Jangová: Údajně to začalo už okolo roku 1989. Jedna z mých sousedek v Číně byla lékařka a mluvila o vězních využívaných na transplantace. O lidech, které přímo nezastřelí, ale jen zraní, aby dál mohli využít jejich tělo. Ale byly to jen dohady.

Víte, komu připadnou peníze za ty transplantace – nemocnicím, vládě nebo jiným lidem? Je to přece skvělý byznys.

Tochti: Příjemci těchto peněz jsou údajně vysoce postavení funkcionáři, kteří ten byznys řídí. Ale samozřejmě že nějaké peníze dostanou všichni, kteří v tom jedou. Pracovníci, kteří to udržují v chodu.

Jde tedy o uzavřeno skupinu lidí, kteří jsou do toho zapojeni?  

Tochti: Na začátku to byla uzavřená skupina. Dnes je to ale celkem veřejná věc, v jistých kruzích.  Jeden tým čínských lékařů dokonce napsal do předního lékařského časopisu o technikách odběru vícero orgánů. Třeba transplantace ledviny je relativně běžná záležitost – bez jedné ledviny můžete žít a v Číně si ji pro zisk někteří lidé nechávají odebrat dobrovolně.  Tohle byla ale studie o transplantaci srdce a plic od jednoho dárce. Nikde se neuvádí, o koho šlo a proč se k takové smrti rozhodl. To se nedočtete, jen o úspěšných transplantacích více orgánů.  Je to narušená mentalita čínských lékařů, že už ani takové činy nepovažují za kriminální.

Jsou si jisti, že se jim nic nemůže stát?

Tochti: Ano, přesně tak. Jsou si jisti a navíc o tom veřejně informují, píší odborné statě. Dokazuje to, jaký rozsah a krytí takové aktivity mají. Nejvyšší politici, kterým lidé věří, jsou vlastně vrazi. A lékaři otevřeně přiznávají, že se do vražd také zapojují.

A co těla mrtvých? Nevíte, kam míří?

Tochti: Ne, to nevíme.

Jangová: Rodinám se většinou těla nevracejí. Obzvláště ne těla těch, kteří zemřeli při mučení. Natož těchto nedobrovolných dárců. Když náhodou těla ukážou, rodiny si je nesmějí fotit.

Jak to je ve vězení, podepisuješ v něm nějaký dokument o tom, co s tebou bude, když tam umřeš? Třeba jestli může být tvé tělo použito k transplantacím?

Jangová: Ne, na nic takového se ve vězení neptají. Ani rodiny, ani vás.

Myslíte si, že se tento byznys v Číně dál rozrůstá, nebo je to teď lepší?

Tochti: Horší. Nikdo totiž iniciátory těchto nelegálních transplantací nepostihuje. Mohou si dělat, co chtějí. Nemocnice si vybudovaly expertní týmy, investovaly do speciálního zařízení, s nímž se transplantace ve velkém provádějí; nechtějí tedy přijít o zisk. Musejí vydělávat, aby tato drahá zařízení splatily.

Další věc je, že se v Číně snížil počet vězňů z řad hnutí Fa-lun-kung. Takže se hledají „dárci“ jinde. V provincii Sin-ťiang vláda teď nařídila povinné zdravotní prohlídky. Konkrétně jde o DNA testy všech členů ujgurské menšiny. Píše se o tom. Málokdo ale ví, proč se provádí. Mám na to odpověď. Proč by dělali zdarma kompletní prohlídky jen ujgurské menšině a jiným ne? Myslím, že chtějí vytvořit systematickou databázi, a když bude třeba konkrétní orgán, budou vědět, kam pro něj jít.

V  roce 2016 Evropský parlament podepsal rezoluci, která vyzývá k ukončení takových praktik. Podpořily ji i některé další státy mimo EU. Myslíte si, že takové rezoluce pomáhají?

Tochti: Samozřejmě, že pomáhají. Když je čínská vláda konfrontována s tím, že se o těchto tajných věcech ví, začne ještě více skrývat a popírat, ale možná na chvíli přestane. Nelegálních transplantací ubude. Možná i ta krutost, která je provází, se zmírní. Čínská vláda rozumí jedinému jazyku, a tím jsou peníze. Když ale upozorníme možné příjemce, že koupí-li si orgán z Číny, mohou zabít nevinného, tak to snad povede k pádu tohoto byznysu.

Pane doktore Tochti, měl jste možnost o tom mluvit s čínskými lékaři, kteří přijíždějí do Velké Británie na semináře nebo školení?

Tochti: Ne, ti, kteří přijíždějí, jsou proškolení. Nesmějí se s námi setkávat, mluvit. Když jedou na Západ, nesmějí se s nikým takovým setkat. Ani s čínskými turisty se nedá o ničem mluvit. Mají vymyté mozky, nesmějí s námi mluvit, věřit čemukoliv, co říkáme. Číst, co jim dáme, co se píše. Víme, že transplantace orgánů nezastavíme. A ani nechceme, je to skvělý počin na pomoc lidem. Chceme jen,  aby se lidí zamysleli nad tím, odkud tyto orgány pocházejí. Aby vyžadovali potvrzení, ujištění, že nejsou  odebrané nelegálně. Protože může jít o orgány nevinného.

Tyto transplantace se provádějí vždy v Číně, nebo se orgány k transplantaci také vyvážejí?

Tochti: Převoz orgánů je obtížný. Orgány musejí být většinou vloženy do nového těla do šesti hodin po vyjmutí. Takže ve většině případů jde o transplantace poblíž místa, kde se nachází dárce.

MUDr. Enver Tochti pracoval více než 13 let v Ústřední železniční nemocnici v Sin-ťiangu v Číně jako chirurg a  onkolog. V roce 1995 vyoperoval orgány z ještě živého člověka. Později vycestoval mimo Čínu a jeho svědectví o těchto praktikách se objevilo ve snímku Hard To Believe (Těžko uvěřitelné). Sám natočil film Smrt na Hedvábné stezce. K tématu snímku ho přivedl objev shody mezi neobvykle vysokým počtem výskytu maligních nádorů a nukleárním testem v Tarímské pánvi.  V současnosti žije v Londýně a zabývá se obhajobou lidských práv Ujgurů. Vytvořil také on-line platformu – Dialog hedvábné stezky.

Annie Jangová  je praktikující členkou Fa-lun-kungu. Byla zatčena a odsouzena ke dvěma letům nucených prací v březnu roku 2005.  Ve vězení byla svědkem zdravotních prohlídek pro ilegální odběr orgánů v Číně. Během věznění trpěla fyzicky i duševně a pokusila se spáchat sebevraždu. Prvního září 2006 byla propuštěna. Poté utekla z Číny a zažádala o azyl ve Velké Británii.