Tak je to tu zase. Jiří Ovčáček tráví sobotu u klávesnice a vypouští hradní běsy na sociální sítě. Jde o úsměvné představení, kterého je schopen jen on. V rozmezí několika desítek minut „hází“ na svět jeden tweet za druhým. Všechny jsou zaměřeny proti Miroslavu Pochemu, kterého ČSSD hodlá nominovat na post ministra zahraničních věcí. Jenže Zeman mu nemůže zapomenout, že stál na straně Jiřího Drahoše.
Takže dětinsky opakuje, že Pocheho nejmenuje. Zakázal ho i Babišovi. Ten svého věrného kamaráda Zemana poslechl a Pocheho nově také nechce. Ale zpět k Ovčáčkovi. Dělá přesně to, čeho se v minulosti dočkal Bohuslav Sobotka, Jiří Drahoš a mnozí další. Plive špínu na vybraného člověka, ze kterého má strach. Většina těch, na které útočil, ho smázla jednoduchým komentářem, že jim takový člověk ani nestojí za komentář.
Legrační je, že na Pocheho Ovčáček nic nemá, stále točí dokola to, že má jít o „šíbra z Prahy“ a že prý je Poche pro přijímání uprchlíků. Ani jedno není zcela pravda. A i kdyby ano, Ovčáček si neuvědomuje, že je lepší být šíbrem z Prahy než troskou, ostudou nebo nulou z Prahy. A že je rozumné mít střízlivé názory v otázce uprchlické krize, než využívat strachu a xenofobie mezi lidmi.
Poche by měl mít radost, že z něj mají na Pražském hradě takový strach.
Že tím, kdo by ve skutečnosti měl Hradu vadit, je trestně stíhaný premiér, potvrzený estébák, jehož (momentálně formálně odložený) holding saje státní pokladnu, je asi zbytečné. To bychom museli mít normálního prezidenta.