Miloš Zeman odstartoval na začátku letošního roku druhou část svého prezidentského mandátu. Byl zvolen i navzdory jeho ideologickým tendencím, které ale pro účely tohoto článku necháme stranou. Byl zvolen i navzdory jeho hojně komentovanému somatickému stavu, ani ten však není hlavním předmětem toho, proč lze vnímat současného prezidenta jako nežádoucího. Kromě provýchodních sklonů a mnohých tělesných indispozicí lze totiž Miloše Zemana zařadit do škatulky nejedné psychiatrické diagnózy. A to je mnohem závažnější problém.

Mnozí Zemanovi stoupenci i odpůrci považují jeho včerejší trenkové vystoupení na Pražském hradě za pouhou provokaci, součást Zemanovy ofenzívy proti novinářům či snad jeden z jeho neverbálních bonmotů. Samozřejmě se s tímto vysvětlením můžeme spokojit, docela dobře však lze považovat jeho chování za součást něčeho hlubšího – periodického zhoršování jeho psychického stavu, které je i bez včerejší konference do jisté míry encyklopedické.

Není pochyb o tom, že Zemanovi zastánci budou těžce nesouhlasit. Nechme je při tom, však už lednové volby dokázaly, že to, jak se Miloš Zeman chová a vyjadřuje, je pro občanskou množinu voličů zcela irelevantní. Tak jako tak ale můžeme vypíchnout celou řadu symptomů a příznaků, které současný prezident prokazatelně splňuje a které naznačují, že kdyby dal prostor psychiatrům k jeho třeba jen krátkodobému zkoumání, našla by se nejedna diagnóza, pod kterou by se Zeman mohl – často ukázkovým způsobem – podepsat.

Jednu z vážných psychiatrických poruch – disociální poruchu osobnosti – například definují dle MKN (Mezinárodní klasifikace nemocí) následující věty: „Porucha osobnosti charakterizovaná bezohledností v sociálních závazcích, nedostatkem cítění pro druhé. Je velká nerovnováha mezi chováním a současnými sociálními normami. Chování nelze snadno změnit zkušeností, dokonce ani trestem. Subjekt má tendenci klamat druhé nebo nabízet přijatelné vysvětlení pro chování, které ho přivádí do konfliktu se společností.“ Nepřipomíná vám to nápadně chování prezidenta v posledních letech?

To ale není jediná porucha, do mezí jejíchž symptomů zapadá. Co třeba histrionská porucha osobnosti? „Porucha osobnosti charakterizovaná mělkou a labilní afektivitou, sebedramatizací, teatrálností, sugestibilitou, egocentričností, nedostatkem ohledu na druhé a trvalým vyžadováním ocenění, vzrušení a pozornosti.“ I těchto příznaků lze najít výrazný otisk v mnohých Zemanových aktivitách z posledních let. O Alzheimerově chorobě, jejíž příznaky si všichni dokážeme představit a o níž se v souvislosti se Zemanem mluví čím dál víc, ani nemluvě.

Má oblíbená diagnóza – a to říkám s plnou dávkou lítosti a naprosto nulovým náznakem škodolibosti – je však narcismus. Protože se nejedná přímo o diagnózu, ale jednu z mnoha patologických odchylek osobnosti, použiji pro tyto účely pár vět z Wikipedie: „Narcismus charakterizuje v běžné řeči člověka s přehnaným obdivem sám k sobě, s arogantním vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé, které chápe jen jako nástroje pro vlastní cíle. Jde o strukturální poruchu osobnosti, při níž člověk přehnaně oceňuje sám sebe a stejné hodnocení vyžaduje i od svého okolí, které se snaží ovládat a využívat, závidí druhým jejich úspěchy a podobně.“

Popis vážné poruchy osobnosti dále říká: „Jedinci trpící touto poruchou jsou většinou nešťastní a nespokojení lidé, kteří pořádně nedokážou vnímat ani sami sebe. Mají sklony idealizovat nebo naopak devalvovat a ponižovat druhé lidi kolem sebe a okolí. Lidé, kteří jsou prostě jen egocentričtí, povyšují se nad ostatními a chovají se arogantně, dokážou odhadnout jakousi hranici. Lidé, kteří mají diagnostikovanou narcistickou poruchu, si svoje chování neuvědomují, takovou hranici nevidí a nejsou ji schopni ani najít.“

Popis dále rozděluje narcismus na primární a sekundární, přičemž Miloše Zemana lépe vystihuje ten sekundární: „Vážná porucha osobnosti, často způsobená pochybnostmi o sobě, které pak pacient kompenzuje přehnaně sebevědomým a arogantním vystupováním, přehnanými nároky a touhou po veřejném úspěchu a moci.“ Americká příručka pro diagnózu duševních chorob pak určuje narcismus devíti příznaky, přičemž skutečná porucha nastává, pokud je splněno aspoň pět z nich:

(1) Pacient přeceňuje vlastní důležitost, schopnosti a úspěchy a vyžaduje, aby je tak hodnotili i ostatní. (2) Ve fantazii se zabývá nekonečnými vlastními úspěchy, mocí, krásou a podobně. (3) Je přesvědčen o vlastní výjimečnosti a jedinečnosti. (4) Vyžaduje nepřiměřený obdiv ostatních. (5) Nárokuje si výjimečné zacházení nebo automatické plnění svých přání. (6) Využívá druhých jen k dosahování vlastních cílů. (7) Není schopen rozeznat potřeby a city druhých. (8) Často závisí a bývá přesvědčen, že druzí závidí jemu. (9) Chová se arogantně a přezíravě.

Snad jen ti nejzarytější Zemanovi příznivci pochybují o tom, že minimálně pět z těchto devíti příznaků Miloš Zeman splňuje na výbornou. Díky tomu, že jde o výraznou veřejnou osobnost, lze do jisté míry jeho chování vysledovat i na dálku, a ačkoli diagnózu na dálku stanovit tak úplně nelze, můžeme alespoň spekulovat o tom, které příznaky do Zemanovy osobnosti zapadají. Osobně bych dal ruku do ohně za to, že přinejmenším jednu ze zmíněných diagnóz by vyřkl i případný psychiatr, jehož by současný prezident nechal udělat rozbor osobnosti.

Bohužel, narcismus je jen těžko léčitelný. Vyléčit jej sice lze, ale jen terapií či psychoanalýzou, ke kterým musí pacient dobrovolně svolit. Jak ale dále říká popis narcistické poruchy: „Málokdy přesvědčíte člověka, že celý svůj život a dětství se ubíral špatným směrem.“ Těžko říct, zda byl Zeman na hranici psychiatrických diagnóz po celý život a jen to úspěšně skrýval, nebo zda se u něj tyto příznaky začaly vyvíjet až v pozdním věku, třeba i důsledkem Alzheimerovy choroby nebo prostě jen stařecké demence, se kterou se zcela očividně potýká.

V každém případě, ku prospěchu prezidenta je, že souvisí-li jeho chování s jeho psychickým stavem a strukturálními změnami osobnosti, můžeme potvrdit, že sám za sebe ve své podstatě už není odpovědný, a tudíž za své chování nemůže. Na druhé straně, nic to nemění na tom, že není dobrým prezidentem, a ať se v průběhu svého druhého mandátu zachová jakkoliv, ať udělá nebo rozhodne cokoliv, jeho stopa v historii České republiky už nebude pozitivní. Včerejší výstup to jen znovu potvrdil, a tak můžeme – ano, tentokrát trochu škodolibě – zavést nový termín „nezemanuj“, když budeme chtít někoho upozornit, že se chová narcisticky a arogantně. Myslím, že málokdo by tento novotvar nepochopil, protože jestli něco Miloše Zemana definuje, tak právě narcistické a arogantní vystupování jemu vlastní.