Naše společnost se v posledních třech měsících zmítá mezi dvěma neblahými extrémy. Je to vidět na sociálních sítích, je to zřetelné i z médií a mnozí to zažíváme naživo. Přečetl jsem si zprávu, že „diskuze o uprchlících rozdělila rodinu“. Ti starší jsou proti uprchlíkům, dávají přednost bezpečí. A ti mladší jsou pro uprchlíky, protože dávají přednost lásce k bližnímu. Bohužel jsou schopni se kvůli tomuto rozdílu nebezpečně a neláskyplně porvat.

Na začátku krize vznikla jakási obecná panika a objevily se první alarmující zprávy a nenávistné emoce vůči běžencům. Heslo „imigranty tady nechceme“ se šířilo jako lavina a vyvolalo reakci akademiků, kteří vystoupili s ostrou kritikou xenofobie. Proti xenofobním lidovým náladám se tak utvořila protistrana mladších lidí a mnoha příslušníků inteligence. Sešikovaly se tak proti sobě dvě bojové fronty: zastánci uprchlíků a odpůrci imigrantů, kteří prý ohrožují naši kulturu. Slova „uprchlík“ a „migrant“ se slila v obojím případě do jednoho obrazu a jednoho významu.

Právník Aleš Rozehnal publikoval na webu Hlídací pes důležitý text, kde dobře vysvětluje rozdíl mezi statutem uprchlíka a migranta. Uprchlíka je nutné z právního hlediska přijmout či chránit. Ovšem imigranta stát nemá povinnost přijmout. Je to věcí volby, zda bude stát přijímat imigranty. Klíčovým problémem v tak masové imigrační vlně ovšem je, jak je od sebe rozeznat. Kdo prchá před útlakem či válkou, a kdo jen hledá lepší život? Metody existují, ale jsou zdlouhavé. Sluníčkáři proto mohou všechny imigranty považovat za uprchlíky, aby jim mohli všem pomáhat, a xenofobové zase mají všechny běžence za pouhé imigranty, aby je mohli všechny vyhodit.

Ve statisícovém přílivu není jednoduché přesně určit status běžence, a proto převažuje sklon nadřadit politický a emocionální přístup nad přístup právní. A to žene lidi do protichůdných a velmi vyhraněných postojů. Přitom racionální a zároveň eticky přijatelné řešení se rozhodně nenachází ani na jednom pólu této ostré kontroverze. Okamuru s jeho nenávistnou štvanicí je třeba odmítnout hned a z principu. Konvičkův boj proti islámu je ubohý a trapný, a to nijak nesouvisí s tím, že islám v sobě obsahuje i inklinace a proudy, které jsou nebezpečné a netolerantní. Problém je ovšem v tom, že během uplynulých týdnů se i představitelé antixenofobního „Dobra“ ukázali jako krajně problematická síla, která v krajním případě buď prosadí likvidaci stávající Evropy, a nebo svým fanatismem vyvolá fašistickou antireakci. Sluníčkářství je také nebezpečné náboženství.

Za příklad stojí uvést, že 17. listopadu má na náměstí Míru v Praze proběhnout akce Refugees Welcome s pozoruhodným heslem: „Naše země patří všem lidem dobré vůle.“

Na to existuje jen jedna jednoduchá odpověď: „Nepatří.“

Nikoli proto, že bychom měli imigranty a nebo uprchlíky nenávidět. Nikoli proto, že bychom neměli pomáhat trpícím lidem. Ale pomáhat neznamená vzdát se toho, co máme. A je skoro nemyslitelné provést jasné rozlišení, kdo je uprchlík a kdo migrant, až po nárazovém a masovém přílivu do Evropy, zvlášť při tlaku lidskoprávních aktivistů, abychom všechny považovali za uprchlíky a o všechny se postarali.

Z toho hesla, že se o naši zemi máme rozdělit s každým „člověkem dobré vůle“, na nás vane dětinskost.

Co to je proboha „dobrá vůle“? Jak se přesně ta „dobrá vůle“ pozná? Existuje na „dobrou vůli“ nějaký citlivý měřicí přístroj? A i kdybychom se rozdělili o naši zemi opravdu jen s těmi, kdo mají dobrou vůli? Co kdyby se kupříkladu všichni lidé dobré vůle, co jsou na světě, rozhodli žit v Německu? Na světě určitě žije několik miliard lidí dobré vůle. A je jistě projevem té nejlepší vůle žít tam, kde je blahobyt.

Nikdy a za žádných okolností nemůže slušný člověk přistoupit na nenávist jako na princip politického postoje. A také nikdy a za žádných okolností člověk nesmí přistoupit na všeobecné dělání „Dobra“, které ohrožuje v důsledku všechno dobré, co máme. Láska se má odehrávat v mezilidských vztazích, ale v žádném případě se na ní nesmí postavit společenský systém. Člověk má na světě úkol být dobrý. Ale nemá úkol nastolit na světě „Dobro“, jako politický režim.

Česká republika je zemí českých občanů a jejich povinností není se o tuto zemi rozdělit se všemi lidmi „dobré vůle“. Češi se mají na světě chovat slušně, ale to neznamená hloupě.

Naši sousedé Němci mají jednu dobrou věc, o kterou by se s nimi chtělo mnoho „lidí dobré vůle“ podělit, a to je Německo. Bohatá a demokratická země. Když se o ni ovšem podělí „se všemi lidmi dobré vůle“ ze Sýrie a dalších zemí, kde jsou války, tak se i takhle silná země zhroutí. Co kdyby se třeba do Ameriky přestěhovali „všichni lidé dobré vůle“ z Číny a z Ruska? Byl by to konec Ameriky.

Silné demokratické země mají zodpovědnost vůči světu v tom, že se nesmí zhroutit a musí zůstat silné. Protože na nich stojí velmi ohrožené zbytky našeho řádu svobody, bezpečnosti a prosperity.

Je velký rozdíl mezi poskytováním pomoci a ochrany lidem, kteří jsou v nouzi, a mezi tím, že se rozdělíme o naši zemi se „všemi lidmi dobré vůle“. O to první se civilizovaný člověk má snažit, dokud může, aby přitom zároveň nezničil sebe sama. A to druhé je tak kolosální a nemravná blbost, že se jí musí každý normální člověk zuby nehty bránit.

Fandím lidem, kteří chodí jako dobrovolníci pomáhat konkrétním běžencům v nouzi. Nechat někoho v mrazu je nemravné. Ale nefandím fanatikům, kteří zvou a vítají uprchlíky. Masovou imigraci je v našem životním zájmu brzdit a minimalizovat. Pomáhat lidem v nouzi, kteří již přišli do Evropy, je nejvlastnějším projevem právě té kultury, kterou chtějí mnozí tolik bránit. Ale není v našem zájmu, aby do Evropy přišlo co nejvíce lidí, a my tak mohli co nejvíce pomáhat. To je nesmírně infantilní výklad morálky. Do této pseudomorální ideologie se nesmíme nechat vtáhnout.

Možná v tom někdo vidí rozpor, ale ve skutečnosti je to jediné myslitelné chování evropských zemí, jestli se nechceme propadnout do naprostého chaosu a rozvratu a nebo nechceme nastolit fašistické režimy.

Na vnějších hranicích Evropy je nutné velmi přísně rozlišovat, kdo má sem vstoupit a kdo ne. Sílu na takové opatření Evropa má, ale ještě na to nemá politickou vůli. Bojím se, aby ji k tomu nedonutila až extrémní pravice, která si za tuto „službu“ nechá zaplatit strašnou daň v potlačování práv a svobod.

Představu, že v Evropě mají bydlet „všichni lidé dobré vůle“, je třeba se vší rozhodností odmítnout. Protože tak strašná konina z myšlenkové dílny hippies je roztomilá v malé sluníčkářské komunitě, ale její velkoplošná aplikace ohrožuje bezpečnost a právní pořádek v Evropě. Je to novodobý komunismus.

V celé té dramatické diskuzi o imigraci, která už prý rozděluje i rodiny, se jedná o boj fanatických ideologií. Je to boj nové verze fašismu s novou verzí komunismu. Nesmíme se nechat zatlačit ani na jednu stranu. Obojí je strašné a obojí je asociální. Slušný člověk nemá mít nic společného ani s jednou stranou.

Silná Evropa, kterou nutně potřebujeme k dobrému a svobodnému životu, se musí bránit masové imigraci, aniž by upadla do vášní nenávisti a rasismu. Povinnost pomáhat znamená, že se máme postarat o konkrétního člověka, který je viditelně v nouzi před našimi dveřmi, aby nezmrznul a neumřel hlady. Jestli ale někdo po nás chce, abychom se s ním podělili o dům a nebo ten dům věnovali rovnou všem jeho příbuzným, tak je třeba se bránit.

Fanatická snaha po „Dobru“ vede ke zlým koncům uplně stejně jako fanatické Zlo. Komunismus byl fanatickou snahou o „Dobro“ stejně jako dnešní sluníčkářství. A komunismus nebyl ještě dostatečně odsouzen za své zločiny právě proto, že měl tu masku „Dobra“. Přitom takovému „Dobru“ je nutné čelit ve všech jeho zvrácených podobách. Stejně jako Zlu.

Slušnost stojí jinde, než stojí sluníčkáři.

Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora