Nejateističtější společnost dnešní doby, obyvatelstvo KLDR, se nachází v počáteční fázi dlouhého trápení. Půst Korejců, kterým život od kolébky do hrobu určuje Strana práce, bude drtivý a zničující. Hlad, podvýživa, nemoci, vyčerpání z těžké práce a neustálý stres ze strachu z trestu je budou provázet několik let.

Po hladomoru z devadesátých let se i s pomocí ze zahraničí (dodávky potravin od OSN financovaly především USA) začala země probírat z mrákot. „Jižní soused“ přišel s „politikou úsměvu“ (Sunshine policy) v přesvědčení, že po dobrém se dá dosáhnout víc než zarputilým nepřátelstvím.

„Poutník šel krajinou oblečen do silného kabátu, který jej chránil před nepohodou. Příroda se ho snažila zabít zimou, deštěm a bouřemi, ale poutník v kabátě šel dál. Poslala na něj tedy Slunce. To se na poutníka usmívalo, svítilo mu na cestu a hřálo ho od rána do večera. Poutníka však neoklamalo. Nesundal si svůj kabát, protože věděl, že by ho Slunce v okamžení spálilo. Naším kabátem je Kim Ir-senovo učení. Nikdy je neodložíme.“ Tak mi jeden severokorejský diplomat vysvětlil, proč neměla jihokorejská vstřícná politika naději na úspěch.

Po peripetiích od zotavení po hladomoru přes smrt Drahého vůdce Kim Čong-ila po nástup Mladého vůdce Kim Čong-una, se KLDR chvíli blížila světu, chvíli se mu vzdalovala. Život uvnitř stalinistického skansenu se trochu zlepšil po stránce materiální, ale jinak se nezměnilo nic.

Rostlo sebevědomí vládců a stále silněji se dožadovali uznání. Především od USA, které považují za jediného protivníka dost silného na to, aby s ním jednali. Samozřejmě jako rovný s rovným. Osud S. Husajna i M. Kaddáfího a úspěch íránských ajatolláhů byl dostatečným poučením – USA nemluví s nikým, kdo jim není věrohodně nebezpečný. Severokorejský jaderný program nabral na intenzitě. Podle Pchjongjangu jen schopnost jaderného úderu dělá z „obyčejné“ země seriózního protivníka nebo partnera.

Peníze, technické znalosti a informace si KLDR opatřuje mnoha způsoby. Od nezákonných aktivit diplomatů (drogy, pašeráctví, vyzvědačství) přes legální zaměstnávání severokorejských občanů v cizině (u nás to bývaly šičky, jinde to jsou horníci, stavební dělníci, techničtí a zemědělští experti) a zabavování jejich výplat po finanční machinace, podplácení, spolupráci s mafiemi a další interesantní metody.

Dobrými partnery, byť ne úplně spolehlivými a ochotnými, byli tradiční spojenci s komunistickou minulostí i přítomností. Nejen členové komunistických stran po celém světě (viděl jsem před lety v Praze zajímavé panoptikum na recepci k oslavě státního svátku KLDR), ale i státy. V přední řadě Čína a Rusko. Ve druhé a třetí řadě, skryti za širokými rameny prve jmenovaných, třeba Kuba, Írán, Pákistán, africké i středoasijské státy.

Fungovalo to docela dobře za časů B. Obamy. Svým způsobem to funguje i dnes, ale americký protivník se vrátil do podoby zlého vlka. Karkulka se rozhodla mu ukázat, že pod červenou pelerínou skrývá ostré zuby a jedovaté pařáty. Zatím z toho byla hlavně halasná mediální hádka plná nápaditých nadávek a ponižujících epitet, ale kdo ví, co bude zítra?

Zdá se, že USA i sponzorům a soudruhům ve zbrani dochází s KLDR trpělivost. V pátek 22. 12. byla proti ní v RB OSN odsouhlasena další sada sankcí. Například dovoz rafinované ropy se snižuje ze 4,5 milionu barelů v roce 2016 na 0,5 milionu. Všichni občané KLDR pracující v zahraničí (asi 100.000 osob, hlavně v Číně a v Rusku) se musí do dvou let vrátit domů. KLDR nesmí dovážet a vyvážet komodity od potravin po stroje, plavidla a suroviny. Patnáct osob přibylo na „černou listinu“ a mají zabavené majetky v cizině i zákaz do ciziny cestovat. Třináct z nich pracuje u mezinárodních bank, jeden zodpovídá za program jaderného vyzbrojování a jeden stojí v čele zbrojní výroby.

Pokud se budou sankce dodržovat, bude v KLDR opravdu zle. Ne snad, že by teď bylo dobře. Zdravotní stav severokorejských zběhů napovídá, jaká je realita. V Japonsku téměř denně nacházejí na pobřeží vyplavené rybářské bárky s těly mrtvých námořníků. Údajně jde většinou o lidi, kteří na volném moři prodávají svůj embargovaný úlovek japonským, ruským a jihokorejským překupníkům. Roste také počet uprchlíků přímo do Jižní Koreje. Nejde o velká čísla, ale ve srovnání s minulým rokem je to asi čtyřnásobek.

Podle jihokorejských odborníků se „severokorejský režim hroutí“ a armáda je „otřesena“ v důsledku špatné výživy a hladovění vojáků. Pokud v KLDR hladoví vojáci, znamená to, že civilisté jsou na tom mnohem hůř.

Nevím, zda jenom sankce mohou porazit režim. Zatím se to nepodařilo nikde. S jistotou se dá očekávat humanitární katastrofa, o které se dozvíme až se zpožděním. Nevím, jestli režim, zahnaný do kouta, bude schopen splnit své hrozby. Hladová a demoralizovaná armáda není ani spolehlivý, ani účinný nástroj. Stejně malá se mi zdá naděje, že Mladý vůdce, respektive starci, kteří jej obklopují, „dostanou rozum“. Ještě menší naděje vkládám do možnosti vnitrostranického převratu a nějaké formy perestrojky.

Situace, do jaké se režim v KLDR nechal vmanévrovat a v níž se neumí chovat jinak než podle vyzkoušených neúčinných receptů, nenabízí žádné dobré řešení. Nakonec možná nešťastná KLDR projde peklem hladomoru a vnitřního rozvratu, který snad nepřeteče za její hranice. Pro severokorejské nešťastníky skončí půst tak jako tak špatně.