Velkohubost je v kurzu. Média a lid snesou všechno. Zejména, když je velkohubostí vyzdvihován. „Děláme to pro lidi,“ hlásají politici napříč světem. Trump v USA, Zeman s Babišem v Česku, Putin v Rusku, Kotleba na Slovensku. Lid se raduje, konečně se o něj někdo zajímá. Konečně někdo vyslyšel jeho názor. A ukazuje prsty na ty lumpy, co kradou a nedávají. Jaká úleva, konečně lid může popustit uzdu frustraci.

Frustraci z toho, že každé ráno vstává do práce. Nakupuje v přeplněném supermarketu. Utírá zadek svému novorozenci. Letos pojede jen na jednu dovolenou.

A můžou za to oni.

Nikdy lid. Nikdy já. Jen oni.

Jsou to uprchlíci, které sice mamka s kočárkem ve své vsi neviděla, ale ohrožují její dítě. Je to Evropská unie, která sice dává peníze, ale jinak ji přece lid vůbec nepotřebuje. Jsou to všichni ti, co mají lepší auto, bydlení nebo spokojený úsměv na tváři. Jsou podezřelí. Jsou jiní. Možná jsou to oni. Oni, kvůli kterým je lid okrádán.

U nacistů to byli židé. U bolševiků kapitalisti.

Teď jsou to třeba sluníčkáři a pravdoláskaři. Uprchlíci. Zbohatlíci. Politici. Evropská unie. Amerika.

Na to lid slyší. A zapomíná. Že babička plakala, když bolševik odváděl krávu. Že soused skončil na nacistickém popravišti. Že režim, který hlásal prospěch lidu, mu nakonec škodil. Prý to byla jiná doba.

Doba možná jiná byla.

Lid ne.