Po dlouhých vyjednáváních a průtazích spatřil světlo nový zákon o státním zastupitelství, který de facto kopíruje zákon, jenž vyrobil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a Lenkou Bradáčovou a který předkládal již za ministrů spravedlnosti Jiřího Pospíšila a Pavla Blažka. Je vždycky podezřelé, když si jakýkoli zákon píšou na míru ti, kterých se týká. O to horší je, píší-li ho ti, kteří ovlivňují osobní a občanské svobody, což o státních zástupcích platí měrou vrchovatou.
Podle toho ovšem zákon také vypadá. Z celého návrhu totiž zcela nezakrytě čouhá snaha po zakotvení soustavy státního zastupitelství jako zcela nezávislé instituce, která by nepodléhala moci výkonné. Jenže státní zástupci si pletou v tomto případě nezávislost osobní, která je v pořádku, s nezávislostí institucionální, která jde proti klasickému dělení mocí ve státě. To platí i pro návrh, který státní zastupitelství řadí mezi justiční orgány, tedy stejně jako soudy. Nicméně státní zastupitelství vždy bylo historicky součástí moci výkonné. Pokud se autoři zhlédli v postavení francouzské prokuratury, zapomněli dodat, že tam existuje institut vyšetřujícího soudce, který moc prokuratury vyvažuje. Z nejvyššího státního zástupce by se tak stal prakticky ničím a především nikým neomezený vládce celého trestního řízení, navíc, kromě kárného zavinění, nikomu neodpovědný.
Toto postavení navíc zesiluje záměr s rušením vrchních státních zastupitelství. Čtyřstupňová soustava byla zavedena po roce 1993 právě proto, aby nemohlo docházet k ovlivňování případů na nejnižších úrovních. Dnes nemůže nejvyšší státní zastupitelství vstupovat do případů na okresní úrovni, pouze v rámci tzv. dohledu nad dohledem do případů, které řeší kraje. Likvidací vrchních státních zastupitelství by se tak tento mezičlánek, bourající monokratickou strukturu komunistické prokuratury, zrušil. Přitom zákon o státním zastupitelství z roku 1993 cíleně zrušil princip monokracie prokuratury, kdy generální prokurátor mohl dávat závazné pokyny v jakékoliv věci jakémukoliv prokurátorovi. Tento princip byl v komunistických zemích zaveden po vzoru stalinské prokuratury, která byla nástrojem kontroly tehdejší moci.

Zemanova selhání
Nejvyšší státní zástupce se má věnovat především metodické práci, sjednocování stanovisek nižších stupňů a podobně. Na tomto poli nicméně Pavel Zeman zcela selhává, stejně tak jako ve své kontrolní roli, která by měla spočívat i v řešení přehmatů, kterých se dopustily jeho podřízené složky. Jakékoli stížnosti na postup státních zástupců jsou však pravidelně zametány pod koberec.
Pochybný je i nápad na zřízení takzvaného speciálu, který se má věnovat boji proti korupci a závažné hospodářské kriminalitě. Ten má být místem, kde si budou státní zástupci jako rozinky v koláči vyzobávat případy, které se jim zlíbí, a jejichž výběr rovněž bude probíhat mimo jakoukoli kontrolu. Zkušenosti ze sousedního Slovenska navíc ukazují, že tamější speciál se stal pouhou karikaturou, kdy špičkově placení státní zástupci řeší úplatek starosty někde v Horní Dolní. Metanolová aféra naopak ukázala, že i složité kauzy jsou schopny řešit nižší orgány státního zastupitelství samy. Je veřejným tajemstvím, že speciál má být jakýmsi pašalíkem pro Lenku Bradáčovou. Může se však tato „naděje“ veřejné žaloby pochlubit za dobu svého působení ve funkci nějakým skutečně mediálně a politicky zajímavým případem? Mohla by, to by ale musela například otevřít případ, jak Andrej Babiš k Lovochemii přišel, k němuž se dostala ještě v době, kdy působila v severních Čechách. Její mlčení nicméně ukazuje, že si je dobře vědoma silokřivek moci, a tak její neoficiální nominace do „protikorupčního speciálu“ působí spíše bizarně.

Kromě převratu nic…

Neméně bizarně ovšem působí i aktivity jejího protějšku v Olomouci. Kromě státního převratu doprovázeného různými výmysly a nezákonnými trestními stíháními nepředvedli Ištvánovi hoši zatím vůbec nic. Výjimkou je pouze účelové a diskutabilní stíhání v kauze MUS.
Přijetí nového zákona nepředcházela žádná odborná diskuse, žádná analýza toho, proč by současný zákon nevyhovoval. Staré dobré konzervativní přísloví praví, že každá změna je pouze k horšímu. O zákonu o státním zastupitelství, který si napsali na míru ti, jichž se týká, to platí dvojnásob.