Žít svobodně ve svobodné společnosti by měl být úplný základ naší existence. Svoboda je nedělitelná, ta buď je anebo není. Auto může jet na půl plynu, ale půl svobody a půl nesvobody již svobodou není. Erich Fromm říkal, že svoboda není jen dar, ale i umění. Nevzdat se jí ani v situaci vydírání vyžaduje dlouhou sebekultivaci a návod k použití neexistuje, musíte se k němu dopracovat a pak jej po zbytek života dodržovat. Erich Fromm se tomuto tématu věnuje velmi důkladně ve své knize „Strach ze svobody“. Píše o dvojznačnosti lidské svobody. Napsal tuto knihu po osmiletém pobytu ve Spojených státech, kam musel utéci před Hitlerovým ovládnutím Německa. 

Mnoha lidem z demokratického prostředí se navzdory faktům zdálo neuvěřitelné, že by nacistickou ideologii podporovaly široké vrstvy německého národa. Erich Fromm považoval za nutné vysvětlit psychologické kořeny tohoto úděsného jevu. Proč se lidé vzdávali svobod i sebeúcty? Jak to, že přijali tvrzení, že cílem života je obětovat se vyšší moci a svému vůdci? Jak to, že začali nenávidět své včerejší sousedy, s nimiž dříve spokojeně vycházeli?

Svoboda zavazuje, je to odpovědnost, nese s sebou břemeno rozhodování, kdežto nesvoboda vše usnadní, zbavuje lidi osobní odpovědnosti. Dobrovolně nesvobodní jedinci se pak stávají součástí davu. Volba je vlastně jednoduchá – buď se rozhodnete svobodně ovládat svůj život anebo zvolíte cestu být ovládán. Snášet vlastní svobodu je fuška, permanentní boj se sebou samým, ale stojí to za tu námahu. Vzdát se svobody znamená vzdát se vlastní identity, zdravé míry osobní nezávislosti, vlastního názoru a nechat se vláčet vnějšími vlivy a okolnostmi či vůlí vůdce smečky. Svoboda je otevřená, svobodný člověk postupuje otevřeně, nemusí užívat lsti. I proto jsou tak důležité ty tzv. společné svobody, jako je svoboda tisku, bez ní má každá společnost nakročeno k nesvobodě. Společnou svobodou je i otevřená nedeformovaná soutěž ve všech oblastech společenského života. Není-li tomu tak, pak nelze mluvit o otevřené svobodné společnosti.

Ve svobodném státě musí být svoboda vyjadřování a svoboda myšlení, pokud je rafinovaně omezována a utlačována, či vysmívána jako nepotřebná veteš, tak je svobodou jen formální, a nakonec zmizí zcela. Svoboda nespočívá v tom, že si každý člověk muže dělat co chce, nýbrž v tom, aby nikdy nemusel dělat to, co nechce, to, co by z něj udělalo nesvobodného jedince.

K úvahám o svobodě mě aktuálně přiměla situace v naší zemi. Mimoděk jsem si vzpomněl na nástup normalizace po srpnu 1968 a plamenný projev soudruha Gustáva Husáka. Vzpomínáte? „Prežili sme obdobia, keď sa velmi ťažko pracovalo a keď statoční vydržali. Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť.“ A později řekl i toto: „Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“

Čas oponou trhnul a jsme o padesát let dál, Ale jako bychom se po spirále času vraceli zpět. V čele máme zase export z Bratislavy a pokud by Mára Prchal ten 50 let starý projev Husáka trochu zmodernizoval a upravil, tak by se dal použít třeba na slučovacím sjezdu ANO, KSČM a části ČSSD. A to ještě na střídačce čeká parta Tomia a hradní Zemanovci (a možná i Piráti). Zdá se vám to absurdní? Jen si vzpomeňte na posrpnovou dočasnost, která trvala 20 let, stejně dlouho jako období po komunistickém puči v únoru 1948 (dohromady děsivých 40 let). Statisíce lidí v obou případech přišli nejen o svobodu, ale mnozí i o život po roce 1948. Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale symboly zvůle a útlaku ožívají a opět uchvacují moc. Historie druhé poloviny minulého století je relativizována v atmosféře normalizačního restartu. Napadlo by vás před čtvrtstoletím, že komunisti budou sestavovat vládu? Napadlo by vás, že bude normalizační udavač a bývalý nomenklaturní stranický kádr předsedou vlády?

Přispělo k tomu většinové „svobodné“ rozhodnutí nesvobodných voličů. Smutné na tom je to, že si svoji nesvobodu ani neuvědomují, ona jim dokonce vyhovuje, někteří to snad považují i za výhodu. Kult konzumu jde ruku v ruce s mravní relativizací. Loučíme se s polistopadovým svobodným vývojem, který měl určitě také spousty chyb, z nichž však paradoxně nejvíce těžili dnešní spasitelé a „nebojácní“ kritici v čele se svým vůdcem. Ale pozor-obavy ze ztráty občanských svobod nejsou žádné prázdné tlachy pražské kavárny. To je realita dnešní doby. Prvním krokem k nějaké proměně musí být uvědomění si vážnosti této situace a možných důsledků z toho plynoucích.

Svoboda je možnost a schopnost volit, rozhodovat se a jednat podle své vůle a nést za to přiměřenou odpovědnost. Ale to je nám umožněno jen tehdy, pokud žijeme v prostředí, v němž se hraje férová hra podle spravedlivých pravidel. Proto jsou tak spojené pojmy právní stát, liberální demokracie a občanské svobody jedince. Ztráta jedné konstanty znamená oslabení zbývajících dvou, a to už je předsíň totality, přesně podle východních vzorů, v nichž dominuje kumulace moci a síly, a svoboda prohrává s nesvobodou.

„Osvobození otroci, kteří za svou svobodu a spravedlnost nemuseli bojovat, a neznají tak jejich cenu, si stejně nakonec ,svobodně‘ zvolí jen nového otrokáře.“ Adam Michnik.