Množí se hlasy, že místo, kde 17. listopadu 1989 začala studentská demonstrace, která vedla k pádu komunistického režimu, by neměli znesvěcovat agresivní xenofobové z Bloku proti islámu a sympatizanti prezidenta Miloše Zemana, z nichž mnozí přijali listopadové události spíše jako porážku než jako vítězství. Již se ozvali akademici, ozývají se někdejší studenti. Jako by nám ten pražský Albertov chtěl někdo ukrást a znesvětit.

Nelze si odpustit při myšlence na tato „svatá místa“ jistý ironický úšklebek.

Na tom slavném a posvátném Albertově se tehdy 17. listopadu 1989 sešlo jen málo lidí z tehdejší protikomunistické opozice, kteří po několik předchozích let riskovali při demonstracích proti režimu. Zato přišlo požehnané množství příslušníků československé obdoby Komsomolu neboli Svazu socialistické mládeže. Z našeho tehdejšího pohledu to byli synáčkové a dcerunky z lepších pražských rodin, dobře zaopatřené děti, které se náhle probudily k „občanské aktivitě“. Také se celkem zapomíná na výrazný prvek manipulace Státní bezpečnosti a jednoho z křídel KSČ, jež měly zjevně v úmyslu sesadit ostudného generálního tajemníka Miloše Jakeše a nastolit moc efektivnější a pragmatičtější nomenklaturní party.

Tahle akce se pak jaksi vymkla kontrole a propuklo spontánní lidové hnutí, jemuž se posléze postavili do čela dosavadní disidenti. Celé to bylo možné jenom proto, že od československých komunistů dali ruce pryč jejich nadřízení v Moskvě.

V kontextu tehdejších událostí sehrála akce na Albertově sice roli příznivou, ale nikoli omračující. K pocitům dojetí není důvod. Během následujícího pochodu ulicemi sice pár lidí zažilo opravdový strach o život, když do lidí najížděly dva policejní transportéry a stlačily dav na neúnosnou míru a mnoho demonstrantů utržilo ránu pendrekem. Ale navzdory fámám o smrti studenta Jana Šmída zde nikdo nepadl, nedošlo k ničemu tak strašnému, co by stálo za řeč. Proto i ty květiny a svíčky na Národní třídě mají jen skromný obsah.

Pražský Albertov je překrásná čtvrť, která leží na pomyslném kříži pěti kostelů vybudovaných Karlem IV. Jestli je tu něco posvátného, tak je to pražský Karlov, středověký kostel, jemuž král věnoval vzácnou relikvii: Tři zuby císaře Karla Velikého. Jediné vyražené zuby, jež bychom mohli najít na tomto svatém místě. K chrámu na Karlově se jinak váže pověst, že architekt, který stavěl gotickou klenbu této kruhové stavby, upsal pro úspěch svoji duši Ďáblu a nakonec se kvůli tomu, tento labilní i geniální jedinec, chudák oběsil.

Z pohledu mladých lidí, kteří byli aktivní v předlistopadové protikomunistické opozici, byli svazáci, a tudíž i mnozí účastníci listopadové revoluce právě ti, kteří nejprve pro svůj osobní úspěch upisovali duši komunistickému Ďáblu. Nepíšu to proto, abych se pohoršil nad někdejšími členy SSM, nýbrž jen pro pořádek, aby tu vedle dojetí nad studentským hrdinstvím stál také odlišný pohled z jiného úhlu.

Ať si klidně Miloš Zeman a jeho konvičkovci brání na Albertově tu svoji „kulturu“ před islámem a před imigranty. Mají na to právo a normálnímu člověku to může být ukradené. O žádné znesvěcení Listopadu nejde. To totiž probíhá ve skutečnosti jinde. Bohužel nejen v době výročí, nýbrž každý den.

Hodnoty listopadové změny režimu, jež vedla k nejlepšímu a nejsvobodnějšímu období v dosavadních dějinách českého národa, je jistě třeba chránit a bránit. Máme k tomu tváří tvář babišismu, oligarchii a putinovské hrozbě příležitost doslova každý den. Ale pražský Albertov zůstane zajímavým a příjemným místem i poté, co se po něm projde Miloš Zeman.

Pavel Šafr

Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora