Každý, kdo se od dob undergroundu angažuje v akcích na podporu našeho návratu k liberálnímu Západu, musí vnímat Babišovu americkou cestu jako cosi divného a nepatřičného. Pokud v tom ovšem neumí člověk chodit, jako Jan Macháček z Lidových novin.

Cesty amerického velvyslance Schapira na Čapí hnízdo za naším oligarchou člověka nejprve naplní jistým pocitem trapnosti. Kariéristický komunista, který měl díky stykům s StB neuvěřitelný náskok ve svém obohacení, nás teď povede na Západ? Je to malinko nechutné, ale zároveň je to mnohem chutnější, než když na předsednictvu Bezpečnostní rady státu ten samý člověk vyjadřoval pochopení pro ruskou anexi Krymu a pak veřejně zlehčoval nutnost sankcí vůči Putinovu Rusku. Dokonce je to i lepší než jeho okázalá neutralita v mezinárodních vztazích.

Celkový dojem z Babišovy „Velké americké cesty“ (převzato z LN), který nabízím k diskusi, je zhruba tento:

„Velká americká cesta“ je především Velký marketing. Babiš dobře ví, že jeho hnutí je často považováno za nesystémový a rizikový prvek politické scény. A proto se permanentně snaží opentlit svůj mocenský buldozer atraktivními fábory. Usiluje o „babišismus s lidskou tváří“, k čemuž se mimořádně hodí každý pravdoláskař, který akutně potřebuje prachy. Nebo je ryzí srdcař a touží po obnově vlasti. A nebo obojí.

Kvůli potvrzení své podivné a rozpínavé moci Babiš angažoval různé „respektované osobnosti“, populární zpěváky, Václava Bělohradského, pozval si na sněm představitele evropské frakce liberálů. Nyní buduje americké vazby. To všechno je snaha o jednu jedinou věc. Dokázat pomocí „respektovaných osobností“ a Velkých konexí pevnou společenskou základnu, která nutně chybí tam, kde nejsou základní stavební kameny opravdové a dobré politiky: reálné zájmy části společnosti, společný názor na svět a politický program. Nyní do této sestavy apoštolů na Babišově orloji přibyli i Madeleine Albrightová a Michael Bloomberg. O tom, zda tuší, že byli angažováni v tomto divadle, lze s úspěchem pochybovat. A je také jisté, že když se to bude hodit, tak Velký oportunista všechny své apoštoly zradí ještě dříve, než zakokrhá kohout.

Za celou „Velkou americkou cestou“ Andreje Babiše stojí zřejmě buď cynická, nebo možná i trochu naivní úvaha amerického velvyslance Schapira, že je třeba vyrážet klín klínem. Jestliže současný prezident této nestabilní východní země funguje jako agent Kremlu, pak je nutné hledat proti němu spojence, který tu představuje relevantní sílu. Takový je zřejmě i pohled amerických diplomatů, kteří se nudí v krásné Praze. V rozvalinách po Velké antikorupční revoluci (kterou podporoval americký ambasador Norman Eisen) tu zbyl vedle ČSSD už skoro jenom Babiš se svým hnutím ANO. Jestliže část nejsilnější vládní strany ČSSD inklinuje rovněž ke slovanskému dubisku a není moc čitelným partnerem, pak se americkým diplomatům nelze moc divit. Náhle objevená západní orientace Andreje Babiše, která zřejmě vznikla i jako poučení z amerického konvoje, je samozřejmě mnohem lepší než jeho dřívější tichá podpora ruské agresi. Když Babiš skutečně zvedne západní vlajku, tak se mu může podařit rozložit již tak dost štípnutou ČSSD a dále marginalizovat prozápadní pravici. Tedy skoro všechno, co potřebuje ke štěstí.

Ohledně americké podpory vůči Babišovi je třeba ovšem jasně říci: Problém babišismu a oligarchického potlačování liberální společnosti není problém Američanů. Je to náš problém a naše zodpovědnost. Bylo by nedůstojné a velmi nesebevědomé, kdybychom u nich hledali nějaké zastání v naší domácí soutěži, jakkoli je nerovná. Není úkolem žádného našeho spojence, aby se o nás postaral. Současné napomáhání k legitimizaci našeho predátora, které provozuje pražská americká ambasáda, se dá přirovnat k tomu, když dříve vlády USA podporovaly kdejaké diktátory v banánových republikách, aby se v těch nestabilních zemích nezmocnili vlády komunisté řízení z Moskvy. To je celé, co si můžeme odnést z jakéhosi prvku americké podpory projeveného Andreji Babišovi. Američané se v zahraniční politice tradičně vyznačují dětinskou naivitou a dokonce i jejich forma cynismu bývá tak málo rafinovaná, až je legrační. Vzpomeňme si na námluvy Roosevelta se Stalinem. Jenže díky této často zesměšňované vlastnosti tahle země věří na základní principy svobody a pravdy, které rafinovaná a hédonistická Evropa opouští.

Jinak na takové mezalianci mezi domorodým autokratem a diplomaty Spojených států bývá pozitivní hlavně to, že proamerický autokrat v banánové republice se musí přece jen chovat o něco snesitelněji vůči svým oponentům, než když pracuje pro Moskvu. Řekněme si s nadsázkou, že dnešní Američané snesou u svých kamarádů v banánových republikách jen pár poprav, ale rozhodně ne velkou genocidu. Babiš také popravuje nepohodlné novináře celkem humánním způsobem a jaksi skrytě a nikdy ne hromadně. Už proto, aby oběti při té popravě moc nekřičely a učily se na ní spolupracovat. Třeba s vidinou finančního příspěvku pro své rodiny a stabilní místa pro pozůstalé novináře.

Ohledně našeho spojenectví se západními zeměmi je nutné zdůraznit, že nejsme na prvním místě spojenci Obamovy administrativy nebo třeba francouzského prezidenta Hollanda. Jistě, jsou to významní představitelé spojeneckých mocností, ale naším klíčovým spojencem je celkové uspořádání liberálního Západu a také každý jednotlivý stát, který dlouhodobě bere vážně smlouvy. Konkrétní lidé a konkrétní vládní úřady toto spojenectví naplňují různým způsobem a volí si svoji vlastní cestu. Nemusí se nám líbit. Ať se klidně američtí demokraté objímají s Andrejem Babišem. Americká společnost je pluralitní. Pro nás je podstatné, že americká reprezentace nachází shodu napříč názorovým spektrem v tom, že nemůže opustit demokratické země v rizikové zóně ruského vlivu. Věřme, že toto hledisko jim vydrží, pakliže se nebudeme chovat ke spojencům jako náš prezident. Tedy strašně.

O americké cestě Andreje Babiše jsem před dvěma dny na tento web napsal, že to byl velký krok pro Babiše a žádný pro Česko. Možná bych to po zvažování plusů a minusů přeci jen rád trochu upravil: Byl to velký krok pro Babiše a malilinkatý pro Česko. Žijeme ve zhoršené situaci a musíme se učit radovat i z mála. Je mnohem lepší, když Andrej Babiš večeří s Madeleine Albrightovou než třeba se Sergejem Lavrovem.

Pavel Šafr

Pavel Šafr
Pavel Šafr
Šéfredaktor deníku FORUM 24
Další články autora